Dostanete-li se na svých cestách do rumunského Moldavska, rozhodně byste si neměli nechat ujít památné kláštery, které jsou zapsány do seznamu světového dědictví UNESCO. Je jich celkem osm. Svou stávající podobu získaly v 15. a především 16. století. Pozoruhodné jsou hlavně kostely, které se nacházejí uprostřed klášterních prostranství. Ty kostely nejsou vyzdobeny pouze zevnitř, nýbrž i zvnějšku. Stovky, možná i tisíce postav jsou barevně znázorněny kolem dokola na všech stěnách. Prostým pravoslavným věřícím přibližovaly důležité výjevy z Bible i z dějin. Bible chudých, říkalo se dříve. Bible pro oči.

Na mne osobně udělal největší dojem obraz, který nepochází ani z dějin, a ani z Bible vlastně ne. Je to obraz posledního soudu. Ale takový zvláštní. Obraz se s různými obměnami opakuje ve všech klášterech a všude mu je přiznáno velké místo. Vy jej máte na snímkách v lavicích. Jako dnes si vzpomínám na onen okamžik, když jsem v klášteře Sucevița strnule hleděl na to ohromné množství lidí, rozdělené do dvou skupin. Tady se jedná o celý svět. O lidi dobré a o lidi zlé. Mráz mi běhal po zádech. Jedni jsou dobří a smějí jít dál. Druzí jsou špatní a jsou strženi dolů. Po žebříku stoupají do nebes ti, které doprovázejí a chrání andělé. Dolů padají lidé v moci ďábelských duchů – démonů. Kdo obstojí? Kdo posoudí, kam který člověk zamíří: Kdo patří nebi a kdo patří peklu? Snažil jsem se vcítit se do kůže středověkých poutníků. Na co mysleli, když hleděli na obraz rozdělující lidstvo do dvou skupin? Odkud se bere v lidech ono nelítostné rozlišování na zachráněné a zavržené? Ano, ten obraz vyvolává otázky. Vyvolává neklid.

Dnes je poslední neděle církevního roku. Poslední neděle před adventem, zvaná též neděle věčnosti. Myslí se na soud, na věčnost i na ty, kteří už zemřeli. Oni vstoupili do věčnosti před námi. A opět otázky? Co je tam čeká? Věčná radost či věčná zkáza? Stařec Jan na ostrově Pathmos měl všelijaká vidění. Viděl otřásat se svět. V jednom vidění, ve vidění téměř posledním, spatřil mrtvé, avšak nikoli v hrobech. A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa.  Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem. A byly otevřeny knihy. (11n) To je obraz soudu. Na trůnu jako na soudcovském stolci sedí ten, kdo má právo otevřít veškeré nebeské knihy a nahlédnout do všech jejich záznamů. Čili jinak řečeno: soudit bude ten, kdo k tomu má všechny potřebné podklady. Nic nebude pominuto. Nic dobrého, nic špatného. Soudit bude Bůh.

Když se výjev soudu vezme takhle, naskakuje z toho opravdu husí kůže. Mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. (12) Kdo obstojí? Kdo vlastně může obstát? Čí skutky jsou tak dobré a záslužné, aby převážily napáchané špatnosti? A vůbec – jakou váhu na Božím soudu má dobrý čin v porovnání s činem zlým? Podle čeho se váží? Počítají se skutky na kusy? Vyrovná se účetně jeden drobounký skutek jednomu pořádnému zločinu? Anebo se přihlíží k závažnosti činů? Jenže jak? Můžeme se dopředu dozvědět, co má jakou váhu?

Moře vydalo své mrtvé, i smrt a podsvětí vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. (13) Je v tom něco ohromného, cosi úchvatného. Soudu se nikdo nevyhne. Není kam se skrýt. Nikdo z těch, kdo po celý svůj podlý život unikali před spravedlností, kdo dovedně kličkovali labyrintem paragrafů a vysmívali se pozemským soudům, nikdo z nich nakonec soudu neunikne. Nakonec bude každý posouzen. Při posledním soudu se bude soudit spravedlivě. Ono vyjde najevo, co byl kdo zač. Všechny ty lži, podrazy, pomluvy, lhostejnost a nenávist, krádeže i krádežičky, všechno spáchané násilí tělesné i psychické, vše bude spočteno. A jaký bude výsledek? Bible nenabízí jasné vodítko. Bible totiž není trestní zákoník se sazbou trestů.

V klášteře Sucevița jsem strnule hleděl na prazvláštní obraz posledního soudu. Není na něm žáden trůn s vševládným Pánem. Žáden  soudcovský stolec, nýbrž jen žebřík. Žebřík pro lidi. Obraz lidské cesty. Vystoupat vzhůru nebo propadnout dolů. „Tak tady v Rumunsku se v 16. století malovaly takové drastické výjevy,“ říkal jsem si v duchu a dmul se mámivou hrdostí: „To u nás na západě jsme už byli jinde, dál.“ Jistě, reformace byla v plném proudu. Luther kázal o nezasloužené odpouštějící milosti Boží pro hříšníky. Kalvín zase o vyvolení k životu věčnému. I katoličtí mystikové v té době psali o důvěryplném odevzdání se Bohu. Cílem bylo dát lidem naději, nikoliv je strašit soudem. Místo nekonečného sčítaní zásluh se raději spolehnout na Boží dobrotu. Dlouho jsem hleděl na klášterní malbu. U nás naděje a tady soud. A pak mi to došlo. Vždyť všem, jedněm i druhým, běželo o totéž. Získat přístup k Bohu, nalézt laskavého Boha, který dává život. Obstát, nebýt zavrženíhodný, nýbrž být Bohu milý. Rumuni tehdy zvolili obraznější vyjádření, jemuž se nemůžeme divit. Za humny se šikovala turecká vojska, která šmahem mohla vnést zkázu do širokého okolí. Lidský úděl je zákonitě nahlížen v souvislostech celosvětového soudu. Naopak v bohatých západoevropských městech takové nebezpečí nehrozilo. Lidé jednotlivě hledali jistotu pro své srdce. „Hrad v nitru“ nazvala svůj spis Španělka Terezie z Ávily. „Hrad přepevný je Pán Bůh náš“ notoval si německy Martin Luther.

Moře vydalo své mrtvé, i smrt a podsvětí vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. To obrovské množství lidí na soudu mi nejde z hlavy. Ano. Myšlenka na soud musí provokovat. A je jedno, zda je spojena s obrazem soudního stolce, žebříku či duchovní pevnosti uvnitř člověka. Myšlenka na soud musí provokovat. Ptáme se, co bude s našimi zesnulými. Kam se ubírají? Čeká je dobrá budoucnost?  Anebo propadnou zmaru? Nám záleží na našich bližních, zejména na těch nejbližších a nejmilejších. Myslíme na své rodiče a prarodiče, kteří již zemřeli. Myslíme na své přátele a vrstevníky, kteří nás již předešli v cestě do věčnosti. Kam vede jejich cesta? Udrží se na žebříku? Ale to není otázka jen na cizí existence. Zajímá nás náš úděl. Naše osobní budoucnost. My si nejsme jisti, zdali nás naše činy udrží na onom pomyslném nebeském žebříku. Nepropadnu někde mezi příčkami? Neuklouzne mi noha při nějakém nenapravitelně chybném životním kroku. Jak vlastně žiji? Mařím život nebo jej chráním a rozvíjím. Kam bych podle středověkého malíře patřil já – na žebřík, nebo pod žebřík? Je má cesta do nebeského království otevřená, či uzavřená?

Sestry a bratři, když se při myšlence na poslední soud ptám na druhé, ptám se vlastně i sám na sebe.  A když nacházím naději pro druhé, nalézám ji i sám pro sebe. Pro všechny. Pro živé i pro mrtvé. Jaký bude jejich úděl? Jaký bude náš úděl? Jaký bude můj úděl? A tady už odpovídá víra. Ano budeme posouzeni. Budeme souzeni všichni. A budeme souzeni spravedlivě spravedlivým Bohem. Jsem vděčný neznámému rumunskému umělci jeho hrozivý obraz, neboť moje skutky jsou hrozné. Svými zásluhami se k Bohu nedostanu. Jinak řečeno – já sám se na tom žebříku neudržím. Mé činy jsou chabé a slabé. Já sám se na žebříku neudržím. Vidíte to množství andělů, kteří střeží kroky poutníků. A to je ta má naděje. Naděje pro živé i mrtvé. Budeme souzeni za všechny své činy. Budeme spravedlivě souzeni spravedlivým Bohem. Ale zároveň budeme souzeni milosrdně. Jsme přece v rukou milosrdného Boha, jenž má odpuštění na rozdávání. Naši mrtví nejsou ztraceni. Mají budoucnost. Mají budoucnost u Boha. Naopak budoucnost nepatří smrti. Pak – čili po soudu – pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. (14) Naprostý zánik smrti. Smrti již nebude. (21,4)

            Bůh ve své lásce na nás nezapomene. Raději zapomene na naše špatnosti, jen abychom mohli žít. Budeme souzeni. Živí i mrtví. Budeme souzeni spravedlivě. A hlavně budeme souzeni milosrdně. Říká se tomu odpuštění. Amen. 

Marek 13,31-37          32; Sv 224; 690; V paměti měj; 355   Izajáš 65

Kázání v poslední neděli církevního roku, 20.11.2016