Pane Bože, chraň nás před majiteli pravdy. Amen.

Nevím, jestli kdo z vás, sestry a bratři, kdy pronesl podobně zaměřenou modlitbu. Ani já jsem ji do této chvíle nikdy takto nevyslovil, ale cosi v tom stylu se ve mně ozývá poměrně často. „Pane Bože, chraň nás před majiteli pravdy.“ Ano, přiznávám, já osobně mám strach z vlastníků pravdy. Mám se na pozoru před každým, kdo prohlašuje „Já mám pravdu. Pravda patří mně.“ Nabubřelé, panovačné chvástání.  Jako kdyby někdo tvrdil: „Vzduch patří mně! Voda patří mně! Moudrost patří mně! Pravda patří mně!“ No, ze vzduchu na zeměkouli vám ho patří asi tolik, kolik se vám ho vejde do plic. Voda, která je vyloženě vaše vlastní, představuje zhruba 50-75 % vaší tělesné hmotnosti. Čili desítky litrů, ani ne hektolitr. Nepatrný zlomeček v tom obrovském množství vody ve vesmíru. Kolik tak asi jsme schopni vlastnit z pravdy?  Když někdo říká, že má pravdu, pak ji rozhodně nemá celou. Má ji tak akorát tolik, kolik se mu jí vejde do mysli. Nebo spíše do srdce.

            Pane Bože, chraň nás před majiteli pravdy. Ta modlitba není vtip. Nejapný pokus o žert. To ani náznakem. Být vlastníkem, majitelem, držitelem pravdy je tuze lákavé. Až mi běhá mráz po zádech, když vidím, s jakou úporností lidé lpívají na své pravdě. Na té své umanuté, titěrné pravdičce, kterou jsou ochotni omlátit druhému o hlavu. Aniž by si při tom uvědomili, že ta jejich osobní pravda je jen zlomek, zlomeček, zlomečíček pravdy celkové. A někdy, bohužel, ani to ne.

            Žijeme v době internetové. Internet – neboli česky mezisíť – propojuje lidi po celé planetě. Vytváří mezi nimi díky elektronickým provázkům sítě a vazby, které by za jiných okolností nevznikly. A tak se mohou v různých internetových diskusích a fórech vyjadřovat lidé, kteří se jinde sotva dostanou ke slovu.  Občas do nějaké takové diskuse nahlédnu, např. pod novinovým článkem nebo pod videem na YouTube.  Bývá to velmi smutná podívaná. Jeden velký obraz hrůzy. Ubohost a sprostota kráčejí ruku v ruce. V dlouhém sloupci diskutéři spílají autorovi, častují jej nadávkami, zesměšňují jeho názory a velebí své názory vlastní.  Nenávistné komentáře dostaly už své jméno. Říká se jim „hejty“, v jednotném čísle „hejt“ od anglického slovesa nenávidět – hate. Je tak snadné někoho hejtnout. Chrstnout na něj anonymně dávku nenávisti. Ptám se, odkud se všechna ta nenávist bere. Proč si lidé nárokují právo mluvit s takovým odsudkem o druhých? Znevažovat je, tupit, nadávat druhým do hlupáků?

            Když procházím nějakou takovou diskusi, defiluje přede mnou hotový průvod majitelů pravdy. Lidé, kteří jsou přesvědčeni o své pravdě. Podle hesla: „Já vím všechno nejlépe a ostatní jsou blbci či pomatenci.“ A ti hrdí majitelé pravdy se většinou nedokážou pravdivě ani podepsat, ukrývají se pod pseudonymy. A ani česky leckdy pořádně neumějí. Někdy až do očí bije, jak naivně přebírají prolhané či zploštělé názory odjinud. Jak jim chybí styk s realitou.

            Pane Bože, chraň nás před majiteli pravdy, zní má vroucí modlitba. S vděčno-stí vzpomínám na svého učitele na teologické fakultě, bratra Jana Hellera. Vedle biblistiky se věnoval se také religionistice neboli nauce o náboženstvích. Jeho tématem byl i ateismus a necírkevní, pocírkevní společnost. Právě profesor Heller nám říkal zajímavý postřeh. Podle něj se v budoucnosti svět bude čím dál méně dělit podle hranic náboženství, podle hranic náboženských systémů. Rovněž hranice mezi věřícími, ateisty a agnostiky ustoupí do pozadí. Hlavní hranice, podle Hellera, bude probíhat mezi „majiteli pravdy“ a mezi „hledači pravdy“. Na jedné straně ti, kdo pravdu mají, vlastní ji, kdo jí disponují a kdo tedy kdykoliv kdekoliv mohou pravdu na kohokoliv vytáhnout a patřičně ho srovnat. To jsou majitelé pravdy. No a na druhé straně jsou ti, kdo pravdu hledají, kdo s odsudky druhých šetří, kdo zkoumají cizí názory a snaží se druhé pochopit. Ti, kdo se ostýchají prohlásit, že mají pravdu, a o to usilovněji pravdu hledají.

Rozdělení na majitele pravdy a na hledače pravdy jde napříč náboženstvími, jde napříč nenáboženskými společnostmi. Všude najdete ty, kdo mají pravdu. Kdo jsou přesvědčeni o svojí názorové správnosti, takže ostatní považují za všelijak méněcenné, zpozdilé, vyšinuté. Odsud je už jen krůček k nenávisti, k hejtům, k extremismu nebo k terorismu. „Jsi jiný, jsi nepravdivý, pokroucený, nespravedlivý – pryč s tebou!“ A na opačné straně najdete ty, kdo pravdu hledají. Ti se spolu někdy až překvapivě dokážou domluvit.  A to i přes hranice svých věrouk a světonázorů. V raném středověku spolu ve Španělsku plodně komunikovali muslimští Arabové, židé i křesťané. V 60. letech minulého století, v čase československého tání, zase k sobě našli cestu někteří křesťané a marxisté. Když sami sobě přiznáme, že jsme pobrali jen kousíček pravdy, snáze se spolu domluvíme.

            Pane Bože, chraň nás před majiteli pravdy! Ta modlitba míří i do vlastních řad. Do církve mezi křesťany. Také mezi křesťany nalezneme mnoho různých jednotlivců a skupin, kteří se považují za majitele pravdy. Lebedí si ve svém přesvědčení, opájejí se svou pravdivostí a spravedlností a tuze rádi o pravdě poučují ostatní. Obecně se jim říká fundamentalisté. Odvolávají se na nějaký údajně pevný a nezpochybnitelný základ neboli fundament. A běda vám, pokud vy jejich přesvědčení o onom fundamentálním základu víry nesdílíte. To pak jste pro ně jen druhořadí křesťané – neobrácení, nedostatečně pokřtění, nemající jistotu spasení. Měl jsem dost příležitostí setkat se s takovými sebevědomými bratry a sestrami. S majiteli pravdy. Nebyly to příjemné chvíle, nebyly to příjemné rozhovory. Několik veršíků, povytahovaných z Bible a poskládaných do argumentační soustavy, která mlela jako kafemlejnek dokola pořád ty samé poučky. Žádný ohled na lidskou individualitu. Žádné hledání pravdy. Pravda byla už předem nalezena a zabetonována. Výpovědi nudné svou předvídatelností. Pane Bože, chraň nás před majiteli pravdy!

            Ale abych byl férový, musím zamést i před vlastním prahem. Také naše evangelická historie obsahuje období, kdy majitelé pravdy měli navrch nad hledači pravdy. Když si v roce 1619 česká nekatolická šlechta ze vzdoru vůči Habsburkům zvolila za krále Bedřicha Falckého, později zvaného zimní král, neučinila dobře. Bedřich / Fridrich, přísně vychovaný v reformované tradici, vnesl do nábožensky pestrých a celkem snášenlivých Čech ducha uniformity a nesnášenlivosti. Před korunovací necitlivě nakázal odstranit ze svatovítského chrámu veškerou výzdobu, neboť mu byla proti jeho protestantské mysli. Choval se jako majitel pravdy, který už pravdu s druhými nemusí hledat. Pobouřeni královou bezohledností byli nejen čeští katolíci, ale také kališníci, ba i čeští bratří. Bohužel Fridrich zdaleka nebyl posledním arogantním obyvatelem Pražského hradu.

Tak snadno se zapomíná, že k pravdě, k pravdě, jež vítězí, je zapotřebí přistupovat s pokorou. (Právě proto, že vítězí. Nic nezmůžeme proti pravdě, jen pro pravdu.) Mistr Jan Hus kázal: „Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: neboť pravda tě vysvobodí.“ Jen si schválně všimněte, že neřekl: opatři si pravdu, měj pravdu, vlastní pravdu.

Ježíš Kristus se rovněž pohyboval v onom střetu mezi majiteli pravdy a hledači pravdy. Majitelé pravdy se v oněch časech nazývali farizejové. Měli ucelený systém. Byli odborníci na pravdu, přeborníci v tom, co je správné, spravedlivé a pravdivé před Bohem. Vycházeli sice ze správného zdroje – ze Starého zákona. To uznává i samotný Ježíš: Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte. (Mt 23,2n) Ovšem pravda se farizeům stala bezduchým měřítkem jejich vlastní bezúhonnosti. Usilovali o spravedlnost, jen aby se cítili dobře. Povýšeni nad druhé. Dováděli svou pravdu do absurdních detailů, když vypočítávali desátky z kdejaké bylinky, která jim vyrostla u plotu. Ale na něco důležitého zapomněli. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. (23) Komu se zájem o pravdu, o právo a spravedlnost scvrkne jen na hlídání sebemenšího omylu a přešlapu, komu se pravdu podaří zaklít do nekonečné řady poučování: „Tohles udělal špatně. Musíš na to jít takto. Vidíš, že jsem měl pravdu,“ ten je vedle. Komu se pravda utopí v hnidopišství, okrádá sám sebe. Připravuje se o občerstvující a spojující sílu pravdy a lásky. Vždyť to znáte ze svých životů – vaše vztahy partnerské, mezigenerační, přátelské nezachrání dešifrovat, kdo kdy měl pravdu. Vaše vztahy zachrání pouze láska. Podle Ježíše pravda vyrůstá z lásky. Proto se Kristus ujímá lidí odstrčených, opovrhovaných a nemilovaných, aby jim skrze lásku vrátil důstojnost. Aby zjevil pravdu o nich. Oni se nestanou spravedlivými sami od sebe. Pravda a spravedlnost nespočívá v tom, že uděláme všechno správně a budeme znát všechno pravdivě. Boží pravda je v tom, že jsme milování a máme šanci i ve svých nedostatcích, vinách a omylech. Na to farizeové zapomněli.

            V tomto světle snad pochopíme i onen zvláštní verš ze starozákonní knihy Kazatel. Nebuď příliš spravedlivý ani nad míru moudrý; proč by ses měl zničit? (16) Vsadit vše jen na vlastní spravedlnost, mít vždycky a všude pravdu, to člověka ničí. Pokud si chce člověk všechno dobro odvodit jen sám od sebe, ztratí se v bludišti samoty a zhroutí se. Naštěstí do naše pachtění přichází jako společník zde Bůh. Štědrý dárce pravdy a spravedlnosti a hlavně lásky pro všechny. Amen

Matouš 23,1-8+23-28                209; 694; 420; 4836; 615                        2 K 13,8

Kázání v neděli 16. února 2020