Petrovo zapření. Vcelku známý příběh. Než kohout ráno zakokrhá, Petr stihne třikrát zapřít svého Mistra. Hořká noc. Proti Kristu se obrátili nejen jeho nepřátelé, ale i jeho přátelé. Jidáš jej zradil, Petr se jej zřekl. Jak se během pár hodin může situace zcela otočit. Ještě včera večer Ježíš stoloval spolu se všemi svými učedníky. A teď jsou učedníci pryč. Jako v přísloví: Budou-li bít pastýře, ovce se rozutečou. Jenom Petr zůstává na dohled.  Mezi ním a Ježíšem jako kdyby fungoval zvláště silný magnetismus. Od samého začátku je Petr jakoby na krok před ostatními učedníky. Možná Ježíšovi rozuměl ze všech nejvíce. Anebo nerozuměl, ale možná nejvíce ze všech od Ježíše něco očekával. Proto ta vytrvalá blízkost. Až do hořkého konce.

Petrovo zapření. Zapírá ten Petr, kterého si Ježíš povolal jako prvního. Jej, rybáře od sítí. Po poslední večeři, když noc byla na začátku, se Petr kasal. „I kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!“ (33) Petr si zpočátku věří. V tu chvíli věří sobě více nežli Kristu. Kristus říká: Vy všichni ode mne v této noci odpadnete. (31) A Petr kontruje. „Já nikdy ne!“  Petr si věří. Domnívá se, že má dost sil a těžké chvíle zvládne. Petr si troufá.  A proč by také ne? Je přeci s Ježíšem od samého začátku na břehu jezera, když Místr povolával rybáře. Byl to Petr, kdo odvážné vykročil za Kristem a jako první zažil následný propad do strachu a pochybností. Ale ten zázrak, že je možné jít za Ježíšem navzdory všem předpokladům, ten zázrak jako první zažil Petr. I záchranu z rozbouřených vod. A pak hvězdná chví-le: Petr jako první člověk o Ježíšovi prohlásí, že je zaslíbený mesiáš. Petr v rabbim z Nazaretu rozpoznal Obnovitele světa, Krista. My ostatní už to po něm jenom opakujeme. Petr také jako jediný ze Dvanácti osobně dostal nové jméno. Původně se jmenoval Šimon, znám je pod jménem Petros – Skála. Pevný základ pro církev. Jako skála, jako kámen. Petros. Pevná půda pod nohama: vyznání Ježíše Krista. Petr, nejtěsnější Ježíšův průvodce – byl s Kristem i při modlitbě v getsemanské zahradě a při zatčení se oháněl mečem. Ano, Petr si věří. Věří si nejvíce ze všech. Vždyť je krok před nimi.

Petrovo zapření. Hned trojité. Evangelisté si dávají záležet, aby ani náhodou nemohl vzniknout dojem, že zapření bylo jen ja-kýmsi pouhým nedorozuměním. Nepochopením způsobeným pozdní hodinou. Rozhovor je zaznamenán velmi podrobně i s různými odstíny. Matouš například podotýká, že o Petrově spojitosti s Ježíšem svědčilo stejné nářečí.  A všimněte si, jak Lukáš, který mezi evangelisty nejvíce tíhnul k psychologii, vystihuje různá zabarvení Petrových zapíracích odpovědí: „Vůbec ho neznám.“ „Nejsem jeden z nich.“  „Vůbec nevím, o čem mluvíš.“ Je to nade všechnu pochybnost. Petr Ježíše zapírá. Petr Ježíše zapírá na plné obrátky. Nemyslím si, že by se Petr chtěl Krista vzdát a odstřihnout se od společné požehnané minulosti. Na to si byli příliš blízcí. Myslím si, že z Petra mluví strach. Ježíš přestal být pro Petrův život požehnáním.  Ježíš se stal pro Petra obtížným, ba dokonce nebezpečným. Proto Petr Krista zapírá.

Hořká noc. Kohoutí kokrhání končí tu trapnou scénu. Ten Petr, který se při setmění dušoval, že nikdy nezradí, ten Petr do rozbřesku zapřel Krista třikrát. Jenže i zde je Petr o krok napřed před ostatními učedníky. O krok napřed před ostatními křesťany a křesťankami. O krok napřed před námi.  Petr – příkladný hříšník, který lituje svých vin. Jak čteme, když kohout dokokrhal, Pán se obrátil a pohleděl na Petra. … A Petr vyšel ven a hořce se rozplakal. (61n)

Petr nám prošlapává cestu. Po selhání jako další krok následuje pláč. Lítost nad vlastní slabostí, bezmocí. Lítost nad svými klamnými představami o životě. Kolik vznešených předsevzetí jsme si dali a kolik jich dopadlo mizerně? Petr jde před námi. Ta trpká zkušenost, že nemám život zcela ve své moci, i kdybych chtěl.  Jak později stručně napíše apoštol Pavel: Chci konat dobro, ale vychází mi zlo.

Petrovo zapření. Střípek do obrazu velkého pátku. Silácká slova i pláč. Vina a pokání. Petrovo zapření. Barvitý příběh.  Ale jedna věc v něm chybí. Jedna velmi důležitá věc chybí. Evangelisté nám svorně líčí, jak Petr Krista zapírá, líčí nám, jak Petr jde pryč a pláče. Petr vyšel ven a hořce se rozplakal. Ale zde jejich vyprávění rázem končí. Jako když utne. Jen slzy a vzlykot. A nic víc. Copak Petr nic neřekl? Vidíte ten nepoměr? Petrovo zapření je nám popsáno velmi detailně, ale z Petrova pokání známe jenom slzy. Copak tam byla žádná slova? Žádná modlitba? Žádná prosba o slitování? Žádný nářek nad pokaženým životem, nad pokřiveným svědomím? Evangelisté svorně mlčí. Zajímavé, zvláštní.

Myslím, že to mlčení je záměrné. Jsou věci, které nelze zachytit slovy. Plačící Petr jistě něco říkal. Asi to nebylo příliš učesané.  Jeho řeč byla přerývavá. Právě sem se ono nezvyklé slovo hodí – Petrovo vyznání bylo přerývavé. Nesouvislé, hledalo slova. Pracně se snažilo najít výraz lítosti a pokání. Toto je velký pátek. Hledání vlastního výrazu pro vlastní pokání. Jak to řekne moje srdce Bohu, že lituje všeho, co v životě zavinil a pokazil. Proto evangelisté svorně mlčí. Ten výraz, to pokání před Bohem si musíme najít každý sám. Neboť spolu s pokáním nalezneme i odpuštění. Nelze použít prefabrikovaná slova. Vyznání vin prostě musí být osobní. A důvěrné. Pak už na přesném znění slov nezáleží.  Tohle je směr, který nám ukazuje Petr. Zase je o krok před námi.

Petr vyšel ven a hořce se rozplakal. Co následuje? Nevíme. Petra znovu spatřujeme až v neděli, kdy jej zaměstnává prázdný hrob a on potkává Vzkříšeného. Kam se poděla Petrova velkopáteční vina? Odkud Petr nabral odpuštění? Jak získal důvěru, že život půjde dál bez výčitek z Boží strany? Naposledy Petra vidíme, jak pláče lítostí. Ale pak se něco muselo stát. Proměna. Obrat. Znovuzrození.  A to jsou velikonoce, sestry a bratři, Boží zázrak nového života. Na to jsou všechna slova krátká. Zázrak nového začátku. Když Petr Krista zapřel, kohout kokrhal. Když kohout kokrhal, končila noc a začínal den. Amen.

Izajáš 52,13-53,9   690; 551; S 73; 308; S 25         Židům 10,15-17

Kázání na velký pátek 2. dubna 2021