Jsou otázky, které propojují staletí. Jedna taková zní: „Co je to?“ Jedna z prvních otázek, jež vyjde z dětských úst. Malé dítě, které zvědavě zkoumá svět. „Co je to?“ Tak se ptali ženy a muži, kteří za svítání vyšli ze svých stanů a v ruce drželi zvláštní zrníčka. Co to je? Man-hu? Slyšeli jsme biblické vyprávění a známe odpověď. Mana. Podivný pouštní chléb. Prý zaschlá pryskyřice z jasanu manového. Chuťově blízká javorovému sirupu. Něco takového Izraelci na svém tažení asi potřebovali. Energie sbalená na cestu. Jenže oni nepotřebovali pouze posilu pro tělo, oni potřebovali i posilu pro duši. Náplň nejenom do žaludku, nýbrž i do srdce

Manu totiž předchází veliká nespokojenost. „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti.“ (3) Jako mávnutím čarovného proutku se mění vnímání příšerné minulosti. Jakoby si nasadili růžové brýle. Hrnce masa, které zde bublají na ohni před jejich vnitřním zrakem, znali Izraelci spíš jen hodně zdálky než z vlastního jedení. Rovněž tehdejší chléb byla jen otrocká skýva, zkropená potem a slzami. Ale aspoň něco. Jako otroci se nemuseli starat o vlastní živobytí! To za ně činili páni, jimž náleželi a sloužili.

Nyní však již nejsou otroky, nýbrž lidmi svobodnými. Zjišťují a bolestivě pociťují: svoboda má svou cenu! A cesta do zaslíbené země je cestou skrze poušť. Na to se často zapomíná. Tehdy jako dnes. Svoboda je veliká věc. Nikomu však nespadne jen tak do klína. Svoboda musí být propracována, probojována a někdy i protrpěna. V naší zemi jsme zažili přechod od nesvobody ke svobodě. Jsou všichni spokojeni? Jsou to desítky procent respondentů, které uvádějí, že současný režim není lepší než minulý. Ano spousta věcí je dnes těžkých, složitých, nepovedených. Ale rozhodně na tom nejsme hůř. Svoboda neznamená, že zmizí problémy, svoboda znamená, že se o problémech může svobodně mluvit. Zatím pořád však ve vzpomínkách našich spoluobčanů bublají hrnce plné masa.

Bible vypráví o 40 let putování pouští. Přičemž číslovku 40 lze chápat i symbolicky. Čtyřicítka označuje lhůtu, jež je zapotřebí k zásadní proměně, aby byl možný nový začátek. 40 let potřebovali Izraelci, než byli zralí pro něco nového. I my ve svých osobních životech sníme někdy o svobodě, o čemsi zcela jiném, odlišném než je skutečnost. I nám je cesta ke svobodě dopřána, ovšem někdy je to cesta pouští, s úseky velkého hladu či veliké žízně. Izraelci s něčím takovým tehdy nepočítali. Začali reptat. Hledali viníka. Vždy se hledá nějaký viník. (Šéf, vláda, EU, okolnosti, učitel, partner…) A kdo hledá viníka, ten viníka i najde. Tenkrát jimi byli Mojžíš s Áronem. Rozhněvanci je obviňují: Je to vaše vina! Vy jste nás dovlekli na tohle bohapusté místo, abychom zde bídně zhynul

A přeci – a zde jsme v samotném jádře našeho příběhu – poušť není bohapusté místo. Žádná poušť není bohapustá. Naopak. Bůh je v pustinách blíže, než si myslíme. Něž si vůbec dovedeme představit.  „Slyšel jsem reptání Izraelců.“ (12) říká Bůh stísněnému Mojžíšovi. Bůh zasahuje. Bez povyku, bez ohně a dýmu. Zcela prostě: Bůh poslouchá! A slyší i to, co je ukryto za oním reptáním: starost, nouze, obavy z budoucnosti. Já jsem slyšel…

Nekoná se recepce s bohatým bufetem. Bůh přináší na stůl, co je v dosahu. Hejno unavených křepelek, které se usadily u izraelského tábořiště. Po-krm pro hladové. Síla pro znavené. Naděje pro ustarané. Přesně to, co lidé potřebují. Hněv se mění v udivenou otázku: Man-hu? „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm,“ odpovídá Mojžíš. A rázem lidé poznávají, že také v poušti je Bůh s nimi a stará se o ně. Zázrakem není samotná mana. Zázrak je, že se lidem otevřou oči pro Boží blízkost. Že dostávají novou sílu a odvahu.

Chleba a křepelky. Bůh nepředkládá nic moc zvláštního. Chleba a víno. I v současnosti zde v kostele nemíváme nic moc zvláštního na stole. A přeci je to znamení Boží přítomnosti. On je zde! Ať už v čase pouště a prázdna, ať už v čase plnosti. Bůh je zde! I tady a nyní. Často jsou to malé a nenápadné věci a gesta, jimiž se k nám Bůh obrací a projevuje přízeň. Často skrze druhé lidi. Jako u oné paní, která vypráví o době, kdy se jí vedlo strašně špatně. „Někdy jsem vůbec nevěděla, jak přečkám den. Ale právě v ten nejhorší čas mi někdo navařil. Jedna sousedka, jedna známá. Leckdy jsem ani nevěděla, od koho pocházely ty housky ráno u mých dveří.“ Sáček housek, teplý oběd. Znamení přízně. Druzí pomohli, neboť jí ukazovali: Nejsi sama. Myslíme na tě. Jsme tu.

Často jsou to věci velmi prosté, co nám dává sílu jít pustinou a nezatrpknout a nezoufat. Jako mana. Jako nebeský chléb. A často lze teprve z odstupu při ohlédnutí říci: „Pravda je prostá: nebylo výsledkem mé snahy či mé obezřetnosti, že jsem přežil. Byl to dar. Existuje duchovní pokrm, který je pro život stejně důležitý jako pokrm tělesný.“ (Jörg Zink) Pro Izraelce byl tenkrát velmi důležitý obojí pokrm. Tělesný pokrm pro kručící žaludek i duchovní pokrm pro srdce: Bůh na nás nezapomněl; nenechá nás ve štychu!  Jak šťastní museli být díky oné obojí plnosti. A Bůh říká: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. (16)

Ano, plnost má v sobě cosi vábného, přitažlivého. Člověk by chtěl hromadit, ukládat, syslit. Nasbírat si zásoby na horší časy. Nebo jen mít stále víc a víc… Proto Bůh stanovuje hranice. Nasbírejte si každý, kolik potřebujete. Kolik věcí k životu opravdu potřebujete? Kolik jste jich už nashromáždili za svůj život? Jsou vám ještě pomocí, nebo už se staly přítěží? Někdy mne děsí, jak stále nové a nové výrobky zaplavují náš svět, ale štěstí s nimi jaksi nepřibývá. (Tak proč je vyrábíme?) Když budete číst dál příběh o maně, dovíte se, že kdo nasbíral víc než třeba, měl smůlu. Do nadbytku se mu pustili červi a vše zasmrádlo. Jak skvělý obraz naše přebytečnosti a zbytečnosti. Boží moudrost zní: „Naber si tolik, kolik potřebuješ!“ Ty nemáš hladovět, ale nemáš ani kupit či plýtvat. Nasbírejte si každý, kolik potřebujete k jídlu. Omezení je zároveň i povzbuzením. Tehdy i dnes. Všechno si dlouhodobě nenaplánujete a nepojistíte. Mana je darem z nebe. Darem Boží blízkosti. Takový dar nelze konzervovat. Můžeme pouze stále znovu natahovat ruce. Každý den jsme nově odkázáni na jeho lásku, na jeho slovo, sílu, zdraví a radost.  Víra se nedá konzervovat. Což znamená každý den nově spoléhat na Boha. Tuto důvěru líčí velký myslitel Dietrich Bonhoeffer v jednom ze svých dopisů z nacistického vězení. „Věřím, že Bůh nám v každé nouzi dá ke vzdoru tolik síly, kolik potřebujeme. Ale nedává nám ji předem, abychom nespoléhali na sebe samotné, nýbrž pouze na něj. Takovou vírou se překonává veškerý strach z budoucnosti.“ Takovou víru nemůžeme vyrobit. Můžeme pouze prosit, abychom se naučili tak důvěřovat. Je zázrak a vždycky bude zázrak, když lidé v tom, co se děje, odhalí znamení Boží přízně. A tam, kde je odhalí, dostávají novou sílu na svou cestu. I na cestu pustinou a suchopárem.

Bůh dává dost všem. Jak se praví na závěr dnešního příběhu: Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedo-statek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval. (18) Zázrak v zázraku. Malý zázrak uprostřed velkého zázraku. Představuji si celou situaci takhle. Izraelci po sběru many daly hrnce k sobě a těm, kteří měli málo, starým a dětem, ostatní naplnili jejich nádoby ze svých hrnců. Jak by vypadalo naše město, jak by vypadal celý svět, kdybychom byli k sobě takto pozorní a sdíleli se! Naše země, kde desetina obyvatelstva je v exekuci kvůli splácení dluhů, kvůli neunesené svobodě, Česká republika potřebuje nově promyslet bohatství, chudobu a sdílení. Tudy vede cesta ku pokoji a mírů, pryč od reptání a jalového přikrašlování mizerné historie.

Každý má mít dost k jídlu a k životu. Platilo to na poušti, proč by to ne-mělo platit v našem rozvinutém hospodářství? Že je to nepředstavitelné? Za-tím. Že je to nerealizovatelné? Zvládli jsme těžší věci. Že je to neobvyklé, ne-systémové, netradiční? No a? Co jiného je mana na poušti? Zázrak, s nímž ni-kdo nepočítal. Zázrak, který se přesto stal. Je třeba se divit. Man-hu? Co je to?

Amen.

Skutky 27,27-38                  107; Sv 124; 424,1nn6n; 699; 179           Matouš 6,19-23

Kázání v neděli 30. září 2018.

Německou předlohu kázání napsala Hanna Hartmannová, farářka v Tübingen. (Německo)