Toho dne by se dusno v Izajášovic domě dalo krájet. Před chvíli se všichni vrátili z města, kde si společně byli poslechnout otcovo nové kázání. U stolu mlčky seděl prorok Izajáš se svými dvěma dospívajícími dětmi, dcerou Rivkou a synem Šimonem. Maminka Támar tiše chystala večeři, zatímco babička se nenápadně uchýlila na svou židli v koutě.

Šimon s Rivkou si vyměňovali naštvané pohledy, až nakonec oba upřeli zrak na svého otce. Právě on zavinil jejich mizernou náladu. Taková ostuda! Takový trapas! Jak jen mohl něco takového udělat? Před celým Jeruzalémem! Přímo na hlavním náměstí u vchodu do chrámu!

Šimon se už neudržel: „Tak to jsi, tati, opravdu přehnal. S takovým kázáním jsi na veřejnost vůbec neměl chodit! Ty máš mluvit rozvážně a moudře jako prorok. Máš vnášet věcné komentáře do naší situace. A místo toho se jak urvaný z řetězu pouštíš do fantazírování.“

„Mně to taky přišlo divné,“ přisadila si Rivka. „Prý vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. (6) Vždyť ty, tati, stavíš bio-logii úplně na hlavu. Vždyť je to proti přírodě, aby šelma pokojně žila vedle přežvýkavce. Kráva se bude popásat s medvědicí. (7) Kdopak to kdy viděl?“

A Šimon pokračoval. „Podle mě se ti to kázání dnes vůbec nepo-vedlo. Národ je v krizi, politici nejsou schopni se domluvit, nenasytná říše na východě se rozpíná ideologicky i vojensky. Tady jde o vážné věci, ale ty jsi byl lidem pro srandu. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. (6) K čemu jsou podobné báchorky?“

„Slyšel jsi, co se stalo Rúbenovi  Hrnčířů?“ zeptala se s úšklebkem

Rivka. „Když pásl stádo za lesem, přepadl ho lev. Čtyři ovce zardousil a samotný Rúben je rád, že vyvázl jen s pochroumanou nohou. V jakém světě žiješ? Příště, prosím tě, přírodopis nepřekrucuj.“

„A to by už stačilo!“ ozvala se od kamen maminka. „Copak jste si nevšimli, že kázání bylo úplně o něčem jiném? Že šelmy a dobytek byly jen pomocnou ilustrací? Řeč byla pěkně aktuální, byla to totiž řeč o následníkovi trůnu. Že i v té naší dosavadní, průšvihy opředené dynastii davidovsko-jišajovské se může narodit nový, nadějný panovník! I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. (1) Nový začátek je možný. Myslels to přece nějak takhle, Izajáši, nebo ne?“

„Ano, přesně tak jsem to myslel,“ promluvil konečně Izajáš. „Náš svět nemůže zůstat takový, jaký je. Potřebujeme vladaře v novém stylu: Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. (2) Tak jsem si to napsal. Tuctových a bezduchých vládců už bylo dost. Potřebujeme někoho, kdo prolomí lhostejnost a bezpráví. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. (3n) Lidské soužití se musí změnit k lepšímu, ono je to v lidských silách. Až přijde takový král, aby si lidé s chutí zazpívali: z rodu královského nám, nám narodil se.“

„A proč jsi do toho tedy natahal ten zvěřinec?“ zeptala se Rivka. „Tygr s laní, vlk s beránkem, medvědice s krávou?“

Izajáš nezaváhal. „Chtěl jsem ukázat, že silnější nutně nemusejí mít převahu. Že je možný smír mezi slabými a silnými, mezi bohatými a chudý-mi, mezi prostými a mocnými. Já si takový svět dokážu představit. Chci si ho představit, neboť v něm chci žít. Svět proměněný. Svět obnovený, v němž dravost a žravost mezi lidmi skončí. O to mi šlo: dravost a žravost ve vztazích bude potlačena.“

„Já už jsem toho za svůj život slyšela mnoho,“ připomněla se z rohu babička, „ale pamatuji si jen ty nejvýraznější obrazy. Ty ke mně mluví do-dnes. Adam s Evou pojídají zakázané ovoce. Noe staví archu. David jde s prakem na obra. Víte, děti, za stovky a tisíce let nebude známo nic o politických pletkách naší doby nebo o naší hospodářské situaci. Ani pes neštěkne po našich problémech. V budoucnosti budou mluvit jenom obrazy. Obrazy naší naděje. A vlk s beránkem něco říkají. Alespoň já to slyším. Když se nám podaří srozumitelně vyjádřit naše nejhlubší přání a touhy, tehdy máme druhým co povědět.“

„Už ti asi rozumím, babi,“ opatrně přiznala Rivka. „Vlk s beránkem pospolu sice vypadají strašně divně, ale na druhou stranu z toho obrazu dýchá takový zvláštní pokoj. Jak to říkal táta? Dravost a žravost skončí. Když se to vezme kolem a kolem, je to obraz mojí touhy. Vždyť i já si přeji, aby svět žil v míru a pokoji.“

„No vidíš,“ pokračovala babička, „jak ten obraz pracuje. Před chvílí jsi byla naštvaná kvůli Izajášovým řečem, ale teď v tobě jeho obraz pro-bouzí novou náladu. Víc než tvůj vztek už nyní působí naděje, vložená do obrazu. Od počátečního dusna jsme se posunuli k pokojnému rozhovoru a naslouchání. Dokázali bychom to výmluvného obrazu?“

„Ale proč ten obraz musí být tak pohádkový, tak nepřirozený?“ namítl Šimon.

„A ty bys přirozenému obrazu věřil?“ odvětila babička. „Copak ti právě přirozené chování nevadí? Od přírody silnější likviduje slabšího, od přírody každý usiluje nahrabat co nejvíc pro svoji smečku či rodinu bez ohledu na celek. K přírodě odjakživa patří útlak, sobectví, bezpráví, neošetřená zranění a neléčené nemoci. Tomu všemu přeci chceme uniknout.“

„Máš pravdu,“ řekl Šimon. „Ten obraz je sice jako z pohádky, ale zároveň je v něm cosi ohromně opravdového, cosi skutečného. Otisk správné skutečnosti, která není, ale má být. Dravost a žravost mezi lidmi musí skončit. Vlk s beránkem pospolu nutí člověka přemýšlet. Nebýt uvězněný do svých vlastních představ, do svého černobílého škarohlídství. Je dobré a podnětné pátrat, co už lze z nového světa prosadit.“

Babička si hlasitě oddechla. „Pokaždé je to zázrak. Zázrak Boží, když obrazy povzbudivě zapůsobí a Pán Bůh otevře nový pohled na svět. Pohled založený na naději, nikoliv na zklamání. Pamatujte si obrazy, které ukazují naději. Vyvolávejte si je před oči. Vlk a beránek, tele a lvíče, které pase malý hoch, na to lidé jen tak nezapomenou. A určitě se během staletí objeví jiný, další výmluvný obraz vladaře, který povede svět k obnově. Tře-ba přijde v pokoře, nikoli v moci a slávě. Možná mu místo sametu ustelou na slámě a místo dvořanů jej přivítají venkované. Snad ovládne srdce nikoliv strachem, nýbrž důvěrou. On, zachránce, který změní svět nikoli zbraněmi, nýbrž láskou. Díky Bohu za všechny obrazy, které působí útěchu a radost, smíření a naději, že to ve světě jde i jinak.“

Chvíli mlčeli, chvíli rozmlouvali, avšak stále mysleli na naději, která promlouvá z neobvyklých obrazů. Mysleli na podivuhodný pokoj, jaký vyrůstá z Božích příslibů. A v tom klidu a míru jedli společně svou večeři. Amen.            

Lukáš 2,1-7  299; Sv 28; 281; Sv 339     Lukáš 6,20n

Kázání na štědrý den 24.12.2016.