Crrrr. Ten zvuk v různých podobách známe všichni. Budík se ozývá jitrem, aby ve stanovený dobu uvedl lidi uvedl do nového dne.  Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku. (11) Slova apoštola Pavla vyznívají jako zvonění budíku. Je čas, abyste se probudili. Už jste spali dost, teď se sluší být vzhůru. Místo tmy se nechat vést světlem.

Apoštol mluví o procitnutí. O probuzení. Nacházíme se na rozhraní dne a noci. Svět byl ponořen do tmy. Dlouhý je výčet všeho temného, co obklopuje mne, vás, naši společnost, společenství národů. Ono se řekne tma – a přitom má tolik podob. Tma – to je moje zloba, můj vztek, moje síla uplatněná na špatném místě. Tma – to je moje sklíčenost, moje slabost, moje bezmoc. Tma – to jsou vaše starosti, které vás pohlcují, vaše nemoci, vaše obavy. Tma – to jsou okamžiky, kdy si navzájem nerozumíme a propadáme se do hádek a aodcizení. Tma – to je pýcha a vzpupnost našeho národa, který si není ochoten přiznat chybu. Tma – to je sobectví a bezohlednost našeho národa, který jalově sní o vlastní výlučnosti a přitom se tu krade a podvádí stejně, jako kdekoliv jinde. Tma – to jsou boje mezi národy, mrtví po teroristických útocích i po náletech armádních letounů. Tma – to je hlad a bída na straně jedné a na straně druhé nesmyslné bohatství a plýtvání. Svět je ponořen do tmy. Jako kdyby spal. Jako kdyby ještě neprocitl do plného bdění. Jako kdyby se dopusud ani nemohl probudit do bílého dne.

Apoštol však mluví o procitnutí. O probuzení. Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku. Toužíme, aby ta příšerná tma skončila. Aby pominulo všechno, co život zatemňuje a mrzačí. Vyhlížíme nový den. Chceme žít ve světle, z něhož nejde strach. Copak lze, jen tak procitnout? Vstát a jít? Odložit skutky tmy a plně se ponořit do světla? Copak si nechceme raději nějakou tmu ponechat jako ochranu před druhými lidmi? Pro Pavla je však důležitý, hybný příslib nového dne: Noc pokročila, den se přiblížil. (12) Ano, se světem se něco děje. Ponurá noc nepotrvá večně. Tma narazila na své meze.

Apoštol mluví o procitnutí. O probuzení. Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Čas pracuje proi nás. Svět není ponechán sobě napospas. Není odsouzen k bezduchosti. Proti tmě lidksých vin a špatností, působí předivné světlo Boží. Do světa proti pochybným lidským důrazům a přístupům vstupuje nadějný důraz a přístup Boží. S každým dnem, s každým týdnem, měsícem a rokem lze čerpat ze studnice Božího Ducha. A do každého dne a roku se promít kousíček slibného světla. Nemocní jsou léčeni, hladoví jsou syceni, smutní jsou potěšováni, zlí jsou trestáni. Mnoho podob má světlo. Spory jsou usmiřovány, viny jsou odpouštěny, strach je rozptýlen, smrt je otupena. Ne vždy, ale aspoň občas.  Už i to jsou záblesky světla. Někde se tak děje přímo ve jménu Ježíše Krista a jeho evangelia, jinde se světlo do světa prodírá bez křesťanského přispění. Bohu díky za vše, co vnáší jas do naší noci, co vnáší světlo do potemnělého světa.

Apoštol mluví o procitnutí. O probuzení. Už je čas přejít z noci do dne. Jaké prostředky však má apoštol ke své činnosti. Je na tom stejně jako budíky v našich ložnicích. Jediná cesta, jakou na nás může působit, je náš sluch. Pouze chvěním vzduchu naše uši dostávají signál k probuzení. Jedině zvuk slov v nás může prtobudit důvěru vůči novému dni. Jsme odkázání na slova. Jsme odkázáni na slova. Je to hodně, nebo málo, sestry a bratři?

Apoštol mluví o procitnutí. O probuzení. Slova mu nejsou málo. Apoštol Pavel ví, že beze slov, bez vzájemný rozhovorů na palčivá témata se k naději a radosti nepropracujeme. I my a naše společnost bychom si konečně měli uvědomit, že beze slov a vzájemných rozhovorů se nám beznaději a strach nikdy porazit nepodaří. Ztratíme-li slova, co nám zbyde. Apoštol mluví, aby rozptýlil tmu. Slova pro něho nejsou málo. A skutečně – právě díky slovům lze svět uvidět svět v nové světle a vykročit z noci do Božího dne.

Apoštol mluví o procitnutí. O probuzení. Že slova nejsou málo, že slova dovedou plodně zapůsobit, ukazuje krásný příklad z dějin. Na konci 4. století žil na severu Afriky muž jménem Augustin Aurelius. Nebyl křesťanem. Pohyboval se v prostředí římských božstev i všelijakých exotických nauk. Žil výstředním životem zlaté mládeže – bujaré večírky, ztřeštěné akce, víno, ženy, zpěv. Rád oslňoval společníky svou výřečností, jak ke všemu dovedl nalézt pohotově vtipnou průpovídku. Začal studovat filosofii a zcela v souladu se svou náturou se zaměřil na řečnictví. Dokonce se stal i profesorem rétoriky. To už nebydlel v Africe, nýbrž v italském Miláně.  A všude se setkával s křesťany. A diskutoval s nimi o jejich víře a o svoji víře. Nejvíce jej zaujal milánský biskup, učený Ambrož. I on dovedl mluvit k lidem. Dokonce lépe než Augustin. Na rozdíl od Augustina nepřeskakoval do nekonečna mezi názory, nýbrž dával posluchačům jasnou naději. Jeho promluvy měly za cíl lidi potěšit, nikoliv oslnit. Jednoho odpoledne se Augustin připravoval k dalšímu studiu a odpočíval v zahradě. Náhle uslyšel hlas: Vezmi a čti. („Tolle, lege.“) Vedle sebe měl zrovna spisy apoštola Pavla. Zrak mu padl na místo v dopise Římanům: Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokočila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zborj světla. Žijme řádně, jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista. (11-14)

Apoštol mluví o procitnutí. Jsou to slova o probuzení. A to není málo. Rozhodně to stačilo dávnému Augustinovi. Byl osloven. Probuzen. Změnil svůj život. Ta slova jej zasáhla a on se obrátil ke Kristu čelem. Z pouhých slov se zrodila víra, naděje a láska. A jak už jsem zmínil: Augustin byl velice nadaný. Svůj um vložil do úsilí o větší Boží slávu. Pustil se do psaní. Dokázal dobře promyslet různé otázky víry. Dopodrobna probral, kým je vlastně člověk před Bohem. Tak se stal nejenom  jedním z nejvýznamnějších učitelů církve, k němuž se stále vracíme, nýbrž současně i spoluzakladatelem psychologie a vzorem pro spisovatele životopisů.

Řekl jsem: Augustin vložil svůj um do úsilí o větší Boží slávu. Ale musím se opravit: více nežli o Boží slávu šlo Augustinovi o Boží lásku. Člověk před Bohem stojí jen a a jen díky lásce. Láska je receptem na temnotu, která nás obklopuje. Ne že by všechna tma kouzelně zmizela, ale záblesky světla dávají naději, že jednou přijde den, kdy zloba a nenávist pomine a místo nich se plně uplatní láska. Jak mezi lidmi, tak mezi každým jednotlivcem a jeho Stvořitelem. Copak má vůbec smysl představovat si budoucnost bez lásky?

Apoštol Pavel mluví o procitnutí. O probuzení. Augustin byl pozorným čtenářem Pavlových spisů. Slova o konci noci a počátku dne jej hluboce zasáhla. Právě od apoštola Pavla se dozvěděl, že láska dovede zatlačit tmu. Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání ‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona. (8nn)

Sestry a bratři, s očekáváním vyhlížíme dny, které přijdou. Hovoříme o adventu. O Kristovu příchodu. Ježíš nepřichází s prázdnou. Vnáší do světa sětlo. Přináší slova o smíření, o lásce k bližním, o odpuštění. Budoucnost se neutopí ve tmě, když do ní vpustíme světlo. Budoucnost naše i budoucnsot světa bude dobrá,když v ní bude láska. O tu se mezi lidmi můžeme postarat právě my. No a o tu Bož se starat nemusíme. Ta už nám byla dána. Amen.  

Jan 8,1-12      610; 277; 262; 177     Izajáš 2,1-5

Kázání v 1. neděli adventní 29.11.2015