Některá místa v Bibli jsou prostě geniální, sestry a bratři. Tak přiléhavá, tak výstižná, tak trefná. Stačí jen pár slov, stačí jen pár řádků a vše potřebné je vyjádřeno. Nejenže je popsána nějaká dávnověká událost, ono je zároveň dobře vykresleno lidské srdce. Jak zacházíme se zážitky a se zkušenostmi. Jak zacházíme s nadějí a se zklamáním.

Některá místa v Bibli jsou prostě geniální. Patří k ním i příběh o reptání Izraelců cestou do zaslíbené země. Nechci dělat chytráka, který by jim dodatečně radil, co a jak měli dělat lépe. Já jsem totiž jedním z nich. Jsem jedním z lidí, kteří na Boží pozvání vykročili směrem k zaslíbené zemi. Směrem k budoucnosti, směrem k plánům a snům o lepším světě, nebo alespoň o lepším životě. Vykročit na Boží pozvání. A možná, že ani všichni na Boží pozvání nevykročili, možná, že ho mnozí ani neuslyšeli. Možná někteří jen šli s davem, nechali se strhnout vzedmutou atmosférou. Možná, že se nechali vést duchem doby a zrovna měli štěstí, neboť právě mocně vanul Duch Boží a oni se přiřadili do početného zástupu Božích poutníků.

Já jsem jedním z nich. Někdy jdu životem dál na jasné Boží zavolání, jindy tápu a jsem posouván či spíše postrkován okolnostmi. Patřím k izraelskému lidu, patřím k lidu na cestě. Mám za sebou kus života se zkušenostmi jak soukromými, tak i se zkušenostmi společnými. Zažil jsem, že se věci hnuly. Že pouta povolila a strach se rozplynul. Jednal s námi Bůh anebo nejednal? Doprovázel nás Bůh nebo nedoprovázel? Někdo Boží volání slyšel, jiný neslyšel, avšak mnozí šli společně. A všichni pospolu zažili změnu. Starý svět zůstal za vodou. Spláchly ho vlny. Boží vlny, dodávají věřící. Mojžíš se snažil všem, kteří šli s ním, vlít víru, že opravdu neputují sami. Že s nimi jde Bůh a věrně je doprovází i přes těžkosti. Ovšem víte, jak to chodí s předáváním víry: někdo víru přijme, jiný nepřijme. Někdo Boží blízkost zahlédne, procítí, prožije, druhý nikoliv. A hranice mezi skupinami, do nichž člověk patří, je pohyblivá. Tenkrát se mezi Izraelci hranice vychýlila ve prospěch pochyb na úkor víry.

Izraelci začali znovu s pláčem volat: „Kdo nám dá najíst masa? Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu. (4-6) Egyptská minulost vystupuje v překvapivě růžových barvách. Stará doba jako doba dostatku, bezstarostnosti, pokoje. Bible je geniální, hravě vykresluje, jak si lidé umějí minulost malovat na růžovo. Jak snadno z paměti vytěsňujeme nepříjemné zážitky a zveličujeme zážitky příjemné. Izraelci reptají, stěžují si na poměry ve svobodě. Svoboda se jim zajídá, poněvadž měřítkem se jim – ano, až tak trapné to je – měřítkem se jim staly chuťové pohárky. „Stop maně, zpět k egyptským laskominám!“ Vskutku trapné měřítko pro minulost a současnost.

Zřejmě tušíte, proč právě dnes kážu na tento text. 25. výročí listopado-vého převratu vybízí k úvahám. Jaká měřítka dnes my nasazujeme na hodnocení minulosti? Hledíme na doby minulé s lítostí nebo s ulehčením? Vybavují se nám věci pěkné, či nepěkné? Pozor, já nebrojím proti dobrým věcem z minula. Byly takové – přinejmenším jsme byli mladší… Ovšem dokážeme zpětně podchytit i to špatné, nepovedené, bezbožné? Umíme minulost správně posoudit a změřit? Právě tohle se Izraelcům nepodařilo. Jaksi si nedovedli hodnoty správně seřadit. Na první místo se jim dostala strava a konzumace. Sázka na konzum je lichá. Poněvadž spotřebou se duše nenasytí, jak správně komentuje už samotný Mojžíš. Hospodin vám dá maso a najíte se. Nebudete jíst jen jeden den, ani dva dny, ani pět dní, ani deset dní, ba ani dvacet dní, ale poleze z chřípí a zhnusí se vám. (18nn) Hladové duše v přesyceném těle. O jaké době prosím Bible mluví? Ta doba zdaleka nepominula.

Izraelci hledí do minulosti a vidí jen dostatek základních potravin. Z jejich vzpomínek se úplně vytratila temná povaha Egypta: otroctví, nesplnitelné výrobní normy, násilí poháněčů, genocidní zákony, určené k vyhubení hebrejského lidu. „Hlavně, že bylo co jíst, hlavně, že jsme téhle starosti byli ušetřeni!“ Zapomněli na porobu, zaměřili se na spotřebu, proto si neváží svobody. Mrzí mne, že jsme v našem národě tak velmi podobni dávným Izraelcům. Bible je geniální v tom, jak trefně popisuje lidské chyby. Naše chyby. A zde platí nyní jako před staletími: Špatné měřítko minulosti je příčinou špatného vnímání přítomnosti. A obráceně: dobrý pohled na minulost pomáhá dobře prožít současnost.

Dám vám příklad: desatero přikázání začíná vyhlášením jediného Boha – nikoliv jako Boha Stvořitele či obyvatele nebeských výšin. Na začátku desatera je řeč o minulosti. Jaká byla, než do ní vstoupil Bůh Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. (Ex 20,1) Čili jinak řečeno: „Milý člověče, než se začneš zabývat přikázáními, co máš dělat a jak žít v současnosti, pamatuj, co máš za sebou. Odkud přicházíš. Byl jsi otrokem, Bůh tě vysvobodil z ponížení a teď zápasíš o naplnění svobody. Svět se sám od sebe nepřeřadí na jiný chod. Měnit začni od sebe. Nebuď už otrokem jako dřív. To je hlavní změna.“ Jen si představte, kdyby desatero začínalo větou: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě odvedl od egyptských hrnců plných masa. Jakpak by asi přikázání pokračovala, kam by asi mohla směřovat? Leda k nafukování nespokojenosti, k adoraci konzumu. Velmi záleží na tom, jak minulost vnímáme.

Zítřejší výročí je klíčem k současnosti. Co se stalo? Jaká to byla změna? Hledíme na ni jen se skřípáním zubů jako Izraelci, lamentující nad ztrátou plných hrnců a levné obživy. „Ty ryby tam z Nilu byly zadarmo!“ Anebo nakysle vše hodnotíme jen jako mocenskou výměnu, kdy jedni lotři vystřídali lotry jiné? Anebo dokážeme ocenit opravdový posun k dobrému. Že skončila vláda velmi, velmi zlá, poněvadž programově nelidská a násilná, nenávistná a prolhaná. My musíme pojmenovat a připomínat minulost přesně. Ano, vládli nám zločinci, kteří ze země udělali vězení obehnané dráty a s ostrou střelbou na uprchlíky. A hlavně vládli nám zločinci, kteří šířili strach: strach promluvit, strach o pracovní místo a slušný život, strach o své milé. Zločin byl krutě vynalézavý. Zneužil nejvřelejšího lidského citu – lásky. Neútočil přímo na lidi, ale bral si za rukojmí členy jejich rodin, neboť kdo by se odvážil vzdorovat mocným a ohrozit tak milované osoby. Musíme minulost připomínat přesně. Jako Mojžíš se nebát vyznat, že jsme byli otroky. Po Mojžíšově vzoru zařadit vzpomínku na mizernou minulost do úvah o přítomnosti. Jako v desateru: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

Tedy šel s a námi Bůh nebo nešel? Byla to správné vykročení, které národ učinil? Jistě ano. Je třeba připomínat změnu, která nastala. Nejenže jsme se zbavili žlučovitých papalášů a jejich otrokářské vlády. Změna byla i uvnitř lidí. V lidských srdcích. Strach zmizel. V lidech se probudila dlouho spící chuť utvářet tuto společnost. Tisíce a tisíce mužů a žen se vrhly do veřejného života, nevěděli přesně, co budou konat, ale věděli, v jakém duchu budou konat. Bez lhaní, bez lži, bez útlaku a citového vydírání. Kdo si tohle nepřipomíná, kdo zapomíná na tu nejzásadnější proměnu, má jen krůček k nářku nad ztrátou staré doby. Jako Izraelci má jen krůček k oplakávání egyptských lahůdek, ovšem servírovaných otrokům v poutech. Bible vidí geniálně.

Sestry a bratři, bylo správné vykročení, které národ učinil? A křesťansky se ptám: Byla to aspoň trochu Boží cesta, kudy jsme se v nedávných letech ubírali? Rozhodně ano. A asi podobně jako za Mojžíše ne všichni věděli, že Bůh jde s námi. Někteří se prostě dali nést svěžím duchem doby. Duch, který život obnovuje, je Duch Boží. Někteří tohohle ducha záhy ztratili, nebo se ho dokonce schválně zbavili a pustili se do věcí nedobrých. Ale to by bylo na jiné povídání. Dnes mi jde o změnu, kterou země a její obyvatelé prošli. Ta změna byla a byla k dobrému. My jako křesťané můžeme směle vyznat, že byla od Boha. Tolik prostoru bylo otevřeno. Ke vzdělání a moudros-ti, k tvořivosti a fantazii, k lásce a milosrdenství. Nikdo nespočítá všechny činy, činnosti a projekty, které se rozjely, aby se lidem lépe žilo. A to je třeba připomínat. Svoboda být člověkem podle Boží vůle. Beze strachu. Bez mocenských útoků na naše blízké. Koho tohle netěší, komu je tohle málo, sotva poví, co vlastně ho těší. My se učíme z geniálních postřehů Bible. Místo nářků proto raději říkáme: Bohu díky. Amen.

Lukáš 19,11-24                   213, Svítá 299, 629; 579; 550          Galatským 4,8n.5,13-16

Kázání v neděli 16. listopadu 2014.