168 hodin, jeden týden. Sestry a bratři, sedm dní nás dělí od velikonoční neděle. Co se za tu dobu stalo nového? Zanechal největší křesťanský svátek na nás nějaké stopy?  Co se vlastně změnilo? A změnilo se vůbec něco?

Velikonoce plus sedm dní. Nástup všednosti. Pondělí sice bylo volné, ale úterý vypadalo zase už jako každé jiné. Kristus vstal z mrtvých, hlásalo se slavně před týdnem. Kristus vstal z mrtvých – no a? Dodáme o pár dní později nemastně neslaně. Co má vzkříšení s námi společného?

Nejsme první, kdo se tak ptá. Vlastně je to chronický stav křesťanstva: hledat, jak se velikonoce otiskly do světa.  Jaký dopad má vzkříšení do všedního života. Něco tam musí být! Něco z nového Kristova života musí pronikat do našich obyčejných životů, jinak by se o tom nemluvilo! Bylo by bláhové mluvit o znovuzrození, kdyby se ani náznakem nekonalo.

Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení, (2) píše apoštol Petr. Jako novorozené děti. Ano, s novým počátkem, s novým zrozením se v církvi počítá. V biblických komentářích se o tomto verši dočtete, že odedávna patří k 1. neděli po velikonocích. Čili k té dnešní. V bohoslužbě se prý četla tahle pasáž z Petrova dopisu jako výzva těm, kdo byli při velikonoční slavnosti pokřtěni. Slavnost vzkříšení byla a mnohde i dnes je užívána ke křtu nových věřících. I oni spolu s Kristem umírají starému životu a povstávají k novému životu. Před zraky svátečního shromáždění se z nich stávají křesťané a právě týden po velikonocích poprvé už jako křesťané přicházejí na bohoslužbu. Tam jako slovo povzbuzení na další cestu víry uslyší slova „Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení.“

Inu vysvětlení je to pěkné, akorát že moc nesedí. Možná pro nejstarší křesťanská staletí, kdy do církve vstupovali dospělí lidé. Jakmile se však křesťanství stalo oficiálním náboženstvím a rozmohl se křest dětí, nebylo už koho křtít v dospělosti. Avšak církev dál a dál do neděle po velikonocích zařazovala čtení „jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku“. Dokonce i samotná neděle podle příslušného epištolního čtení dostala latinské jméno „Quasi modo geniti“ – doslova „jako na způsob novorozenců“. Quasimodo – tak se přeci jmenoval pověstný hrbáč z  románu Zvoník od Matky Boží v Paříži. Viktor Hugo už jeho jménem naznačuje podivnost, nepatřičnost mrzákovy existence. Není pojmenován po žádném ze světců, nýbrž je mu jen nedbale, náhodně přiřazeno jméno podle neděle, v níž byl pokřtěn.

Quasi modo geniti – jako novorozené děti. Také reformace podržela jméno a čtení této neděle. Bezduchá zkostnatělost? Síla tradice? Nedůsledná reforma. Nemyslím si. 168 hodin, jeden týden. Sedm dní od velikonoční neděle.  A pořád ta samá otázka: Co se za tu dobu stalo nového? Zanechal největší křesťanský svátek na věřících nějaké stopy?  Co se vlastně změnilo? A změnilo se vůbec něco?

Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení. Nikoliv ti čerstvě pokřtění, nýbrž my všichni, pokřtění dávno, my pokřtění mimo dosah vlastní paměti slyšíme o novém narození. Ano, s novým počátkem se v církvi počítá. Každé velikonoce jsou svátkem nového života. Každá neděle je svátkem vzkříšení.  Obrody, nové naděje, nové odvahy do příštích dnů. Díky Bohu mne v životě ještě něco čeká. Díky Bohu mne pouze nesvazují staré věci, nové věci přede mnou mi nabízejí vysvobození, lásku, radost. Kristus vstal z mrtvých. I pro mne vstal z mrtvých. Haleluja!

Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení. Co se velikonocemi změnilo? Čím se pozná ono nové zrození? Jakou výbavu dostávají Boží dcery a synové do života? Jako novorozené děti mějte touhu. Touha. Touha je ovocem velikonoc. Tužte, prahněte, dychtěte! Od toho jste tady. Proto přišel Kristus do světa a proto vyšel z hrobu, abyste byli neklidní, abyste žíznili po nových zdrojích života. Mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení. Boha a lásky a života se nikdy nepřesytíte. Žízněte, nebojte se žíznit, neboť máte odkud čerpat! Smrt vás nemůže držet nasuchu. Pramen života je otevřen. Jako novorozené děti mějte touhu.

Touha je zázrak. Všichni jsme tak trochu Qausimodové. Znetvoření hrbáči. Navenek všelijak pokřivení, třebaže se snažíme, aby to nebylo vidět. Ale uvnitř sebe máme každý svůj vlastní svět. Svět, do kterého můžou druzí nahlédnout jen částečně. Svět, který jsme ani my osobně sami dostatečně neprozkoumali. Máme v sobě svět, do kterého zcela vidí vlastně jenom Pán Bůh. A to je to místo pro touhu – srdce, nitro duše. Tam se projeví velikonoce. Toužit. Nevzdát touhu. Chtít život zakusit jinak, nově, lépe. Přesně tohle jako věřící potřebujeme slyšet znovu a znovu. Moudře bylo vybráno povelikonoční biblické čtení: Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení.

Velikonoce nemění okolní svět. Velikonoce proměňují nás. Touha po duchovním mléku a touha z něj růst. Touha čerpat z nevyčerpatelných Božích zdrojů. Stále mít dost zdrojů ke spáse, k záchraně sebe i druhých z nesmyslnosti a marnosti, které tolik pronikají do lidského konání.  Vždyť jste okusili, že Pán je dobrý! (3) Pán Bůh nabízí nám i světu dobrou alternativu. Život bez ničivého hříchu, svět bez zničujících konfrontací. Kristus vstal z mrtvých, a proto máme touhu, aby jeho evangelium vnášelo nový impuls, nová měřítka mezi nás lidi. Proto se vzpomíná na Ježíšova kázání, na mocné činy, jimiž pomáhal potřebným, na vstřícnost k outsiderům.

A pak apoštol Petr napíše, kde se má vzkříšená touha uplatnit. Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům. (4n) Je to poměrně velký skok v použitých obrazech: od novorozenců ke stavebnímu kamení. Ale vše se pořád točí kolem touhy. Když máte v srdci touhu čerpat z Boha, když máte touhu po spravedlnosti, po míru a bezpečí, tak se zázrakem nezmění svět kolem vás. Boží moc působí ve vás, nikoliv mimo vás. A my nemáme záruku, že naše víra promění také naše okolí, třebaže bychom si to tolik přáli. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům. My nepřestavíme svět, avšak díky Bohu v něm můžeme vytvořit duchovní dům. Otevřené společenství. Živý domov. Prostředí Ducha uprostřed bezduchosti. Církev, jako místo kde se čerpá z Boží moudrosti a raduje se z Božích darů.

168 hodin, jeden týden. Sedm dní od velikonoční neděle.  Co se za tu dobu stalo nového? Znovu jsme se sešli. Jsme spolu jako Boží lid. Jsme spolu, jako živý duchovní dům. Nikoliv abychom společně hořekovali nad tím, co se zase událo špatného. (Všimněte si, jak společenská atmosféra v naší zemi je určována špatnými až záštiplnými zprávami. Nálada je otrávená. Touhy po dobru je mezi lidmi dost, jenže často chybí ono nefalšované duchovní mléko, jímž by lidé živili svou touhu.) Tedy – sešli jsme se, nikoliv abychom společně hořekovali nad tím, co se zase událo špatného, nýbrž abychom si všímali toho dobrého, co se díky Bohu dělo a děje. Nechceme živit zklamání, že ve světě něco nefunguje. Chceme tady kolem Božího slova posílit naději, že se něco daří. Touha je zázrak – ne že se lidé změní k lepšímu. Ale že budou mít touhu čerpat z pramenů života a budou se snažit živý dům. Společenství, ve kterém lze žít spolu v pokoji a lásce. Amen

Marek 16,9-20            138; 341; 582  Ta touha.        643      Efezským 4,17-24

Kázání v neděli po velikonocích 8. dubna 2018.