Dnes jsem si sem pro vás do kostela přinesl náramnou lahůdku. Zde v termosce mám velice vzácný nápoj – chcete někdo ochutnat? Co mu říkáte? Že je to jen obyčejná voda? No a dokážete si snad představit nějaký vzácnější nápoj? Jen si to pěkně urovnejte v hlavě, co jste dnes už všechno stihlo s vodou provést: ráno jste vstali, šli jste na záchod a tam jste po sobě spláchnuli. Pak jste se myli, snídali, čistili si zuby. Copak byste to vše zvládli bez vody? Pak jste jeli sem do kostela – ani auto by bez vody nejezdilo. A teď sedíme v kostele – bez vody by nevyrostlo dřevo na lavice, bez vody by se nesmísila malta na zdi, bez vody by elektrárny nevyrobily elektřinu, kterou se nám tady topí.

Bez vody bychom byli ztraceni. Tolik vody jste už dnes spotřebovali! Kvůli vodě se lidé stěhují. Někdy se kvůli ní vedou i války. (Jak je tomu s vodou v Kongu? Je jí hodně, nebo málo?  A kolik z té vody je dobré?) Už jsem řekl, že voda je vzácná a proto je vždy pěkné, když se lidé o vodu rozdělí. My to s vodou máme jednoduché. Stačí otočit kohoutkem a voda teče. Dokonce pitná voda! Dříve ale lidé vodovod neměli. Chodili si pro vodu do studny. Ke studni nebo ke kašně měl přístup každý. Lidé tam postávali, povídali si spolu. Dovídali se tam novinky. Chodit ke studni bylo důležité nejen kvůli vodě, ale také kvůli lidem.

Zde máme jednu takovou starou studnu. Nacházela se kousíček za městem Sychem v samařské zemi. Říkali jí Jákobova studna, neboť ji zřídil praotec Jákob v dobách, kdy lidé teprve začínali věřit v jediného Boha Hospodina. A k té studni jednou přišel také Ježíš. Blížilo se poledne, učedníci odešli do města něco nakoupit. Ježíš byl unavený a posadil se u studny.

V poledne je v Samařsku horko. Lidé, pokud nemusí, jsou zalezlí někde doma nebo ve stínu, těžkou práci dělají raději ráno nebo později odpoledne. Také pro vodu se chodí večer. To se u studny sejdou všechny ženy z okolí a popovídají si.

Bylo horko. Ke studni tou dobou nikdo nechodil. A přece přišla nějaká žena.

Byla jediná, kdo chodí v poledne. Ona by ráda byla s lidmi, těšilo by ji potkat u studny sousedky…

Ale — ona je mimo, vyřazená, neberou ji. Nestojí o pohrdavé pohledy a nepříjemné poznámky. Nejraději by zůstala doma, ale potřebuje vodu. Tak moc potřebuje vodu… Voda je život…

Dnes ale není u studny sama. Je tu nějaký muž. Muži pro vodu normálně nechodí.

Je to Žid. Ježíš.

„Dej mi napít, ženo. Potřebuji od tebe vodu.“

„Ode mne? Od Samařanky? Od ženy, kterou všichni pohrdají?“

„Ano, od tebe.“

Žena pomalu zvedá hlavu, až se dívá Ježíši zpříma do očí. Ten muž ji bere vážně, v jeho pohledu není pohrdání ani odsudek, mluví s ní jako s člověkem.

Už dlouho se nikomu do očí nedívala. Měla strach.

„Vždyť ani vědro nemáš, čím bys tu vodu nabral? Tuhle studnu tady máme už od samotného praotce Jákoba. Ta stejná voda je tady zdrojem života pro lidi i zvířata už spoustu generací.“

(Později ta žena pochopí, kdo ji žádá o vodu. Bůh, který je člověkem. Říká té ženě, že Bůh sám jí může dát vodu života.)

„Ta voda ode mne by ale byla jiná. Po ní už bys neměla žízeň.“

„Jak neměla žízeň? Už bych nemusela chodit ke studni? To bych byla ráda. Voda je těžká a navíc se tady setkává člověk se sousedy.“

„Zavolej svého muže,“ řekne jí Ježíš.

Žena se zarazí. Ona přece…

„Nemám muže.“

„Tos řekla pravdu. Měla jsi už pět mužů a ten, kterého máš teď, tvůj muž není.“

Žena se lekne. Odkud to ten člověk všechno ví? On je snad opravdu prorok? Ví ty věci od Pána Boha?

„Pane, já věřím, že jednou má přijít mesiáš, poslaný od Boha. S ním se má všechno změnit. Změnit k lepšímu. Ale to bude až jednou… Nebo už s tím nějak souvisíš? Už dneska s tebou se může něco měnit?“

„Nabízím ti takovou vodu, která může tvůj život změnit už teď. Sice budeš dál muset chodit pro vodu na pití ke studni, s tím ti nepomůžu, ale budeš se víc usmívat, budeš se těšit na nový den, možná najdeš i odvahu se tady potkávat se sousedkami. Pán Bůh ti odpouští, co jsi dělala špatně. Můžeš chodit se zvednutou hlavou,“ zkouší to ženě Ježíš vysvětlit.

Žena tomu úplně nerozumí, ale tuší, že se něco mění.

Přemýšlí: „Pán Bůh mě má rád. To nebylo náhodou, že jsem se tady s tím mužem potkala. Speciálně za mnou ho Pán Bůh poslal… Jsem pro něj důležitá. Ta divná žízeň, smutek, strach, co bylo ve mně, je pryč. Mám radost, musím to říct dalším lidem. Taky by se měli s Ježíšem potkat.“

Žena si šla ke studni pro vodu. Voda je pro život nezbytná. Bez ní se prostě neobejdeme. Kromě vody však u studny získala ještě něco navíc. Vodu, která občerstvuje duši. Setkala se s Ježíšem. Svým životem si vláčela těžké břemeno chyb a vin. Věci, které v minulosti udělala špatně a které mrzely ji i lidi kolem ní. Ježíš s ní to těžké břemeno sňal. Pověděl jim o odpuštění, kterého je u Boha dost pro všechny – bez ohledu na to, co zlého udělali. Ježíš hlásá lidem odpuštění – „Lidi, je důležité, životně nezbytné. Jako voda. Přijďte ke mně, a pijte z odpuštění. Bůh vás má rád. Teď a nyní. S ním nikdy nebudeme na suchu. Amen.“

Kázání v neděli 20. ledna podle přípravky Lenky Ridzoňové.

Ex 17,1-8                    42; Mu adabru; S 163; 635; 488        Zj 22,29