Jeden pacient vyprávěl, jak ho po operaci dopravili do jeho pokoje a on se pozvolna probíral z narkózy. V jednu chvíli zpozoroval, že do místnosti vešel lékař, přistoupil k jeho lůžku a – pohladil jej po hlavě. Pacient pokračoval se slzami v očích: v té nemocnici jsem se znovu naučil věřit. A pak ještě doslova dodal: „Lékaři sami by si měli více troufat.“

            Poselství evangelia pro dnešní neděli se zdá být nad slunce jasnější. Na světě jsou zkrachovanci a na světě jsou vítězové. Vítězové vcházejí na radostnou slavnost, zkrachovanci zůstávají venku přede dveřmi. Evangelium má moc rozlišovat. Evangelium hovoří o moci rozdělovat. Kletba a požehnání. Na konci se nachází moudré ponaučení a čtenář či posluchač vlastně ani neví, má-li se smát nebo spíše plakat. Každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. (29) Jak pravdivé. Jak bezútěšné.

            Ten, který přijal jednu hřivnu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. (21) Možná jste na tom sestry a bratři podobně jako já: člověk musí o smysl tohoto podobenství svést boj. Jakožto vzdělaní křesťané víme, že jenom na první pohled, že jenom v obrazné a srovnávací rovině jde v tomto podobenství o staré dobré peníze. Ony mince – stříbrňáky – jsou pro vypravěče jenom příkladem, jsou šifrou pro dary, které vám Bůh svěřil. Mince představují dary, o nichž Bůh chce, abyste se jich odpovědně chopili, použili je a rozmnožili. Vskutku obraznost podobenství je povážlivá: Jako peníze nemohou odpočívat a stále a stále se množí, jako horečnatě se hledají možnosti k uložení, stejně tomu má být i s mým jměním a s mými dary? Může řeč kapitálu, zhodnocování a profitu vůbec něco kloudného říci ve věcech víry?

            Mne osobně nejvíce zaměstnává postava třetího služebníka. Člověk – propadák. Zkrachovanec,  s nímž zpravidla nechce mít nic společného nikdo v této pracovité, vystresované společnosti, kde si  každý musí hledět, aby obstál na trhu. Objevil jsem dvě možnosti, jak nahlížet na tohoto služebníka, který je prototypem lidského chování. První odpověď sleduje logiku peněz. Podle této logiky neexistuje žádné dost. Služebník hledí na svět logikou peněz a bojí se, že nikdy nebude DOST. Ani u druhých, ani u mne samotného. „Udělal jsem dost? Ne, neudělal. Nestačí to. Nikdy to stačit nebude.“ My jsme Kainovci. Jsme potomky Kainovými, psanci a štvanci. Běžíme a běžíme a pořád si myslíme, že jsme líní, neužiteční a bezcenní. K této logice patří rovněž sebetrýznivé otázky: Jak dlouho ještě vydržím? Jak dlouho stačím držet krok s veškerým chvatem kolem sebe? Jak dlouho ještě budu fungovat jako použitelná, kapitalizovatelná mince? Všichni ukazujeme, co dovedeme, ale není jenom otázkou času, kdy se ukážeš jakožto neužitečný a líný služebník. Prototyp č. 1.

Pacient byl dotázán, zdali mu v období nemoci pomáhala jeho víra. A on tehdy vyprávěl o lékaři, který jej pohladil po hlavě. Ten lékař zacházel se svým profesionálním odstupem tzv. produktivně a „něco si troufnul“. „Byla to pro mne duchovní zkušenost,“ řekl nemocný. „On si něco nevšedního troufnul.“ Tento popis mne při hledání smyslu dnešního podobenství  přivádí ke druhé odpovědi. Ten, kdo zahrabal svoje hřivny do země, nezahrabal s nimi i sám sebe? Lze tomu přece rozumět i tak, že ten, kdo obdrženým darům upřel upotřebení, sdílení a setkání s druhými, že takový člověk se stal dlužníkem. Dluží  nikoliv jen jakési své věci, nýbrž dluží sám sebe, svou živost. Lenost by pak nebyla otázkou množství, otázkou kolik, nýbrž otázkou „Co?“ a „Jak?“ Nezáleží na počtech, na statistice, nýbrž na činnosti. Co přinášíš ze sebe? Zapojuješ i své srdce? Všivotě existuje řada  důvodů držet si odstup a zachovat si chladnou hlavu. Existují však také situace, které zvláštním způsobem vyžadují naše srdce a smysly, náš rozum a sounáležitost, naši víru a naši lásku, naše dary, aby se staly požehnáním.

            Ten, který přijal jednu hřivnu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Prototyp č. 2: Proč chceme druhým ukázat sebe a přitom ukazujeme tak málo ze svého „vnitřního života“. Proč ukazujeme tak málo z dobrých věcí, kterou jsou v nás? Proč jsme tolik vytíženi a zaměstnáni horem dolem, a přesto v rozhodujících okamžicích jsme tak neschopní? K situaci v církvi kdosi podotkl kousavou větu: „Pořád se něco děje, ale nic se ve skutečnosti nestane. Žádný dotyk, žáden pohyb, žádné požehnání.“ Poznámka někdy až bolestně trefná. Oč nám v církvi vlastně jde? Někteří křesťané vás ve svých shromážděních budou vroucně objímat, ale vaše jméno je nezajímá. Někde si naopak potrpí na chladnou, strohou odměřenost. Copak mezi objímáním a odstupem nemáme ve svém repertoáru nic třetího, co by nás na základě Ježíšových slov, na základě živého Božího slova uvedlo do pohybu? Jak blahodárný je v tomto ohledu postup prvního a druhého služebníka. Oni popadnou, co je jim svěřeno, a pustí se do díla. Oni si troufli použít své hřivny otevřeně, radostně, srdnatě a bezstarostně. Oni se svými hřivnami zacházeli takřka jako děti, které se s nadšením chopí dárku, rozbalí jej, zkoumají a i ostatní kolem zapojí do spolupráce. Že žijí, ukazují oba dva první služebníci tím, že život uvádějí do oběhu. Na nich je poznat, že jsou lidmi činorodými, že jsou dětmi živého Boha. U nich skutky přetvářejí skutečnost.

Naše dnešní podobenství výslovně zdůrazňuje, že nemá co do činění s množstvím majetku či darů. Pět hřiven, dvě hřivny, jedna hřivna – to se neřeší. Nezáleží na tom, kolik kdo dostal, nýbrž co učinil. Kvalita místo kvantity. Ten pacient v úvodním vyprávění také nezískal nějaké extra zvláštní zacházení. Byl to „jen“ jednoduchý dotyk, gesto. Ruka, která jej pohladila po hlavě. Ovšem tento výraz přízně, toto ANO vyřčené beze slov, toto gesto požehnání uvedlo lékaře i pacienta do úplně nové skutečnosti. Profesionál v bílém plášti si troufnul následovat svůj instinkt a předat něco ze své „energie“. Troufnul si navzdory profesním pravidlům odstupu, možná i navzdory skeptickým pohledům kolegů. Je to jako kouzelný zázrak, když se věda a umění léčit spojí dohromady se srdcem. Vůbec mne tolik neudivuje, že se pro onoho pacienta stal zmíněný okamžik zkušeností víry. Nenaléhavá blízkost Boží v nenaléhavé, neočekávané blízkosti lidské.

Mluvíme o hřivnách jako o nenápadných obdarováních, která se jsou stále na dosah a uskutečňují nečekaně uprostřed všedních dnů. Někdo se mne na konec může zeptat: „A odkud já poznám, co mi bylo dáno? Jaký je můj talent, jejž mám věrně opatrovat a užívat? Tolik se toho na mne valí – měl bych běžet tam, a měl bych běžet onam – jaká je moje cesta?“ S odpovědí nám pomůže pacientova poznámka. „Lékaři sami by si měli více troufnout.“ A tak i z dnešního podobenství se ozývá poselství: „Troufni si!“ Troufni si učinit víc, než je běžné. Víc, než je chladný kalkul. Může jít k lidem blíž. Může je pozdravit a věnovat jim úsměv. Můžeš je oslovit jménem a podat jim ruku – pevně a závazně. Můžeš být doslova a do písmene „profík“. Můžeš někoho z lidí dokonce pohladit po hlavě a tak mu požehnat, neboť ty máš dar víry, naděje a lásky. A když tyhle dary ukážeš, všechny ostatní dary se ukážou samy od sebe. Amen

Genesis 4,9-16                      66; Svítá 375 ; 383, Jen Bohu patří zem; 702          Filipským 3,7-14

Německou předlohu kázání napsal a laskavé svolení k publikaci jeho české verze dal Jochen Riepe, farář v Dortmundu. (Německo)

Kázání v 9. neděli po Trojici, 2. srpna 2015