Třikrát o příchodu mesiáše

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (11) Sestry a bratři, příchod Vykupitele do světa rozhodně není jednoduchá záležitost. Nejde to jako po másle. Boží představy a lidské představy o záchraně se liší. Rozcházejí se v očekáváních. Někdy čekáme příliš mnoho, někdy čekáme příliš málo, někdy své očekávání napřeme nesprávným směrem. Evangelista Jan, když promýšlel Kristův příchod, to shrnul onou jedinou až lapidární větou:  Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Chci se s vámi podělit o tři úvahy či postřehy, které mne provázely adventem až do letošních vánoc. Jak víte, vypůjčím si občas nějaký obraz či větičku z veřejného života. Tentokrát mi zajímavý impuls dodal samotný pan předseda vlády. Když se na podzim se zpožděním rozjíždělo druhé kolo pandemických opatření, zaznělo z úst Andreje Babiše pozoruhodné souvětí. „V březnu někdo přišel s matematickým modelem, v srpnu někdo přišel a ty, který měli přijít, nepřišli.“ Chvíli trvalo, než se podařilo obsah výpovědi rozluštit. Nehodlám zde kritizovat vládní politiku. To ať dělají jiní jinde. Na premiérově neobratné formulaci se jistě podepsala i únava při tiskové konferenci v pozdní noční hodině. Mně jakožto faráře zaujala ta zvláštní slovní houpačka: „někdo přišel a ty, který měli přijít, nepřišli“. Srážka různých očekávání. To je podnět k náboženské úvaze. Dorazil někdo, kdo očekáván nebyl. A ti, kteří byli očekáváni, se nedostavili. Jenže byli opravdu očekáváni. Vlastně se ani pořádně nevědělo, kdo by měl být očekáván. Nevědělo se, na koho se čeká, nevědělo se, kdo má přijít. Nikdo nebyl vyhlížen. Takže v první chvíli nikomu ten nepřišedší příchozí ani nechyběl.

Příchody chtěné a příchody nechtěné. Příchody očekávané a příchody neočekávané. Ach, jak je to biblické! Naše lidské míjení. Naše lidské pominutí toho, na čem záleží. Dostává se k nám to, co nepotřebujeme, a naopak to, co potřebujeme, je kdesi v zamlžené dálce. Ani si nevšimneme, co nám schází, proto se po tom nesháníme. Nevíme, že nám chybí někdo, kdo by nám s naším životem pomohl. Nevíme, že postrádáme Spasitele, který by do života vnesl moudrost a lásku. Naše životní očekávání, naše hledání štěstí, naše utváření naděje jde tak nějak šejdrem. Od koho si slibujeme pomoc? A kdo za námi přichází a s čím? Z žalmu k nám zaznělo varování: nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není. (146,3)

Není samozřejmé všimnout si v našem zmatku příchodu toho, na něhož mnohdy nevědomky čekáme.  Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

304 V tmách čekáme tvůj, Kriste, jas

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Dobře známe onu betlémskou zápletku, kdy se pro Ježíšovu rodinu nenalezlo místo pod střechou. Jak příznačné! Boží Syn vystrčený na okraj a uložený do jeslí místo do postýlky či do kolébky. Neočekávaný příchod očekávaného mesiáše. Jde to jaksi šejdrem. Takhle si rozjezd spásy nikdo nepředstavoval. Lidé Kristův příchod neoslavují. Oslavu suplují andělé na nebi, to oni prozpěvují Bohu k slávě. To ni uvádějí lidi do pohybu, když vysílají pastýře na cestu.

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. A my se to teď snažíme alespoň dodatečně zachránit. Slavíme Kristovo narození. Stavíme si před oči betlémskou scénu. Mnohde je ta scéna postavena před oči do slova a do písmene ve formě různých betlémů. Snaha zachytit dojemný výjev, kdy novorozeně leží na slámě či na seně, jsouc zahříváno dechem okolního dobytka. (Mimochodem, Bible se o žádných zvířatech nezmiňuje. To provizorní nocležiště mohlo být úplně klidně v prázdném, neužívaném chlévě.) Dojetí navozované nad betlémskou scénou jako kdyby mělo dohnat nedostatek soucitu při Ježíšově narození.

A to je ta druhá věc, kterou chci zmínit. Pohled na narozeného Ježíše. Nevystačíme s tímto pohledem po celý rok, to by byla asi trochu nuda. Ale teď je k tomu vhodné období, neboť teď jsou vánoce. Vánoce jsou prostorem, kde se pozornost věnuje slabosti, zranitelnosti, křehkosti, bezmoci. Na počátku jsme všichni byli takoví, bezbranné děti odkázané na cizí péči. Přišel do svého vlastního. Náš Bůh přijal naši tělesnost a smrtelnost za vlastní. Jemu není cizí být odkázán na lásku a pomoc lidí. Spasitel se stejně jako my neobejde bez laskavé péče, bez vlídných slov, bez něhy. Uvědomuje si, že od samotného počátku jsme jako on? Jako to dítě v jeslích? A že takoví jsou i druzí lidé, všichni závislí na lásce a pomoci? Že lásku potřebují k životu všichni naši bližní – ti milí, i ti protivní, i ti vyloženě nepřátelští. Betlémská scéna je obrazem i nás samých. Kristus ten obraz bezbrannosti přijal. Jsme ochotni jej přijmout i my spolu s ním? Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Church Hymnary 666:  Let all mortal flesh keep silent

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Melodie, kterou jsme slyšeli, je spojena s třetím vánočním postřehem. S postřehem velmi překvapivým. Nezvyklým a neotřelým. Asi ještě dlouho se k téhle myšlence budu vracet, tolik mne zaujala. Ta dávná píseň začíná slovy: Nechť je každý smrtelník zticha, nechť stojí s bázní a třesením a nemyslí na nic pozemského. Neboť Kristus, náš Bůh, sestupuje na zemi se svým požehnáním. Přichází si vyžádat naši úctu.

Zde není řeč o děťátku v plenkách, ani o maličkém městečku Betlémě. Tady se nebe potkává se zemí. Mění se uspořádání vesmíru. Zde je řeč o Bohu vševládném. O Božím majestátu. O Panovníkově příchodu mezi lid. Nelze zůstat skrčený či zalezlý. Sluší se povstat jako k modlitbě. Stoupnout si do pozoru jako před velitelem. Neboť se dějí veliké věci, když přichází Kristus. Nebo si snad myslíte opak? Mávnout nad tím rukou? Dítě sem, dítě tam…

Poslyšte, co se zpívá v druhé sloce: Králů král, nyní zrozený z Marie, stanul na pradávné zemi, Pánů pán, po lidsku oděný, v těle a krvi, aby dal sám sebe věřícím za nebeský pokrm. Slova písně pocházejí ze starodávného církevního obřadu. Možná dokonce z toho nejstaršího, jaký se dochoval. Liturgie svatého Jakuba ze 4. století, předchůdkyně pozdějších bohoslužebných pořadů. Původně tento zpěv zazníval před večeří Páně: v chlebu a vínu přichází ten, který se zrodil v Betlémě. Tam se slovo stalo tělem. Stejně se v naší bohoslužbě pro věřící chléb a víno stávají tělem a krví Kristovou. Pokrm z nebes. Lidský svět se prolíná se světem Božím. Třetí sloka pokračuje: Krok za krokem k nám přichází hostitel z nebe, jako předvoj před ním proudí světlo ze světla, proniká sem z nekonečného dne a poráží mocnosti temna, zahání ponurost pekla.

Slova veliké úcty a vážnosti. Slova respektu před Boží mocí. My máme vánoce spojeny s dojetím, s laskavostí až něhou, jak jsem zmiňoval před chvílí. Ale v Jakubově bohoslužbě vyznívá údiv nad Kristovým příchodem úplně jinak. „Člověče, zastav se a uvědom si, s kým máš tu čest. S nikým, s nikým zde na zemi už nebudeš mít větší čest. Kristus se zrodil. Mezi nás přišel samotný Bůh.“ Je to nad naše chápání, lze se jen divit, a žasnout a vzdávat chválu. Závěrečná sloka si vypůjčuje oslavné obrazy z prorockých knih a dodává chvále nadzemský rozměr: U jeho nohou si šestikřídlí serafové a cherubíni, jejichž oči neusínají, zakrývají své obličeje před jeho přítomností a bez přestání volají: Haleluja, haleluja, haleluja nejvyššímu Pánu.

Sestry a bratři, vnesme i tyto tóny do našich vánoc. Úžas a bázeň, ano, klidně i trochu zdravého strachu a obav. Vždyť mezi námi je Bůh. On není od světa daleko. Chtěl tu být. Narodil se jako člověk. Nechtěl si držet odstup. Do našeho lidství vstoupil Stvořitel, počátek a konec života. Alfa a Omega. Soudce spravedlivý. Tady si nevystačíme s rozněžnělostí, s hřejivým pocitem všeobjímající lásky. Tady jde o život, o život v pravdě, opravdovosti, o život v úctě k Dárci života, který na sebe vzal v naší podobě.

Na závěr zazpívám píseň, která se nese v tomtéž duchu. Skladatel David Evans zažil při mnohých bohoslužbách, jak se křesťané sebevědomě obracejí na Boha. „Tady jsme Bože, tady nás máš, nebeský taťko, poslechni si, jak suverénně tě chválíme.“ Evansovi se nelíbila tahle familiárnost a drzost, to bratříčkování s Hospodinem. Proto složil píseň o úctě k Pánu Bohu. Ono není vůbec samozřejmé, že Bůh nás slyší a že je s námi. Že přišel mezi nás. Vždyť co jinak bychom slavili o vánocích?  (CH4 189 Be still for the presence of the Lord)

.

S bázní v přítomnosti Boží stůj,

zde Bůh svatý je sám.

Tak skloň hlavu svou před tím,

jenž hřích odpouští nám.

Teď Bůh nás v lásce zve

na svaté místo své.

S bázní v přítomnosti Boží stůj,

zde Bůh svatý je sám.

.

S bázní teď před slávou Boží stůj,

Bůh rozjasnil svou tvář.

Svatým ohněm plane Bůh

a dává světlu zář.

Zjeví svou krásu všem,

hleď k němu s úžasem.

S bázní teď před slávou Boží stůj,

Bůh rozjasnil svou tvář.

.

S bázní teď před mocí Boží stůj,

Bůh přetváří náš svět.

Dává všemu cíl a řád,

dík němu čas jde vpřed.

Bůh dá ti sílu svou,

přijmi ji s důvěrou.

S bázní teď před mocí Boží stůj,

Bůh přetváří náš svět.

.

Kázání v neděli po vánocích 27. prosince 2020.