To by se nám taky líbilo. Ježíš sestupuje z hory a uzdravuje. To by se nám také líbilo, kdyby zdraví proudilo bez zábran, volně a účinně. Kdyby přísun zdraví zázračně obnovil planetu zaseknutou v pandemii. „Ach, Pane, i nyní se k nám znej. Nešetři svou mocí, nešetři svou pomocí! Co ti brání, abys uzdravil naši dobu? Uzdravil jsi malomocného, uzdravil jsi ochrnutého, uzdrav i nás!“ To by se nám líbilo.

            Ježíš sestupuje z hory. Výlet skončil. Klidný čas v ústraní se završil. Byly to pěkné chvíle. Pěkné povídání s lidmi o pěkných věcech. O šťastném životě, o lásce, která poráží nenávist. Povídání o důvěře, o odpuštění, o správném rozhodnutí. Samé pěkné věci. Do dějin vstoupila tato Ježíšova řeč pod názvem kázání na hoře. Mnozí se k ní rádi vracejí. Právem. Leckdo ji považuje za základ křesťanství. Kristus mluví o Bohu, jenž vidí i ty drobečky naší dobré vůle, které jsou pro ostatní neviditelné. Bůh nás má rád a neodvrací se od nás.

Výlet skončil. Je dobré vypravit se občas do ústraní. Zklidnit se. Srovnat si myšlenky a uvědomit si, co je pro mě důležité. Na čem stavím, co mne těší, v co doufám. Kázání na hoře. Pěkné povídání o pěkných věcech. (Tak trochu jako v kostele.) Jenže pokojný čas v ústraní se završil. Cesta vede dál. Ježíš sestupuje z hory a rázem na něj s novou silou dolehnou problémy světa. Vyvalí se, vyhřeznou. Pěkné povídání na poklidném místě je jedna věc. Nepěkné věci na neklidném místě jsou věc druhá. Pěkné věci se střetávají s nepěknými, pokoj se mísí s neklidem. To je náš svět, sestry a bratři. 

Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mne očistit.“ (2) Malomocný – člověk, jakého nechcete potkat. Pokud možno ani vidět. Raději na takové případy nemyslet. Ježíš sestupuje z hory, zástupy k němu vzhlížejí, slibují si od něj skvělou budoucnost. A tu náhle Ježíšovi v cestě stojí malomocný. Taková je Kristova budoucnost – lidské trápení. Taková je cesta, která se před Vykupitelem otevírá – cesta poznamenaná bídou, cesta lidí nešťastných a trpících.

Pěkně se na hoře povídalo o pěkných věcech. V dalším kroku (na cestě z hory) je zapotřebí věnovat se věcem nepěkným. Převést onen teoretický základ křesťanství do praxe. Přenést lásku Boží do lásky mezilidské. Ježíšovi stojí v cestě malomocný. Vlastně mu v ní leží. V pokoře uvrhnul sám sebe do prachu. On, malomocný, ten, na něhož se nesmí sáhnout, aby se nákaza nepřenesla. Nedotknutelný. A Ježíš jej uzdraví. Dotykem. Kristus obrátí vzhůru nohama dávná pravidla. Ano, na nečistého se nesahá. Jenže tady je tomu jinak. Zde, pod horou, nečistý neznečistí čistého, jak by se dalo čekat. Tady čistý očistí nečistého. Ale tak už tomu u Ježíše bývá. Občas se s Božím přispěním dějí pěkné věci. Ježíš vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství. (3)

            To by se nám taky líbilo. Aby stačilo tak málo. Aby stačilo pokleknout a pronést pár slov. „Pane, chceš-li, můžeš mne očistit.“ Kéž bychom se uměli modlit tak prostě, tak přímočaře, tak nevypočítavě. A hlavně, kéž by naše upřímné modlitby byly vyslyšeny. Tak prostě. Tak přímočaře. „Chci, buď čist.“ To bychom si taky přáli slyšet. Alespoň nějak v náznaku uslyšet v koutku duše, nebo v koutku kostela odpověď na prosby zbědovaného světa. „Pane, chceš-li, můžeš zastavit pandemii.“ „Chci, budiž pandemie zastavena.“

Kdy tu větu uslyšíme? A uslyšíme ji vůbec?  A pokud ji zaslechneme, uslyšíme ji na vlastní uši? Nebo na vlastní srdce? Anebo na vlastní oči? A hned byl očištěn od svého malomocenství. – Hned, okamžitě, rázem. To by se nám taky líbilo. Všechna současná omezení, všechna nejistota, všechno dohadování co dělat, všechny nápory nemoci, karantény, úmrtí, všechno trvá dlouho. Vleče se do nekonečna. Líbilo by se nám nějaké rozhodné „ihned“, „okamžitě“, „rázem“. Nový začátek, restart, odražení ode dna. 

Malomocný byl očištěn. A aby těch záviděníhodných zázraků nebylo málo, následuje rovnou další uzdravení z Ježíšovy dílny. Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ (5nn) To by se nám taky líbilo, kdyby Pán řekl: „Přijdu za tebou a uzdravím tě. Přijdu za vámi a uzdravím vás. Přijdu ke tvé matce, ke tvému otci, přijdu ke tvému partnerovi, přijdu ke tvému dítěti, vnoučeti, přijdu a uzdravím je.“ Jenže nikdo k nám takhle pěkně přesvědčivě o uzdravení nepromluví.  Pěkné věci se střetávají s nepěknými a takhle pěkně se uzdravování nekoná. Pokoj se mísí s neklidem. Takový je náš svět.

Ježíšův rozhovor s římským setníkem se výrazně otisknul do křesťanské bohoslužby. Setníkova víra je jedinečná, obrovská. Je nesmírně životná. Už jenom skutečnost, že se pohanský důstojník odvážil svěřit se potulnému židovskému rabínovi, byl zářez do jeho společenské prestiže. A on se navíc přimlouvá za sluhu. Ani ne za příbuzného, ale za pomocný personál v domácnosti. Důvěra se snoubí se soucitem. Znáte nějaké mocnější, ctnostnější spojení? Setník odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ (8) Právě hluboká důvěra, jakou dýchá tato prosba, přiměla rozmanité církve k tomu, aby upravenou modlitbu zařadily do své bohoslužby. Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel; ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena, zaznívá před svatým přijímáním při každé mši i jinde.

 A Pán Ježíš setníka pochválí. Ne přímo jemu do očí. Pochválí jej před zraky přihlížejících, těch kdo jej se zaujetím následují. „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ (10) Nenašel jsem takovou víru u těch, kdo se vírou pyšní. Kdo si zakládají na své vyvolenosti, že jsou lidem víry. U vás jsem ji nenašel. Velikou víru, velikou důvěru a soucit klidně může mít i cizinec a pohan. Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil. (13)

To by se nám taky líbilo. Víra odměněná uzdravením. Kolik lidí prosí Pána Boha o zdraví? Kolik lidí se soucitně přimlouvá za nemocné? A nestane se jim podle jejich víry. Evangelium nepředkládá vzoreček záchrany. Kafemlejnek, který náležitě pomele, co do něj vhodíte. Víra není páka či bič na Boha. Víra není klíč, kterým si odemkneme pokladnici zdraví. Jenže zkuste nevěřit! Zkuste nedoufat! A v tu hodinu se sluha uzdravil. Něco tady je. Něco tady působí. Nějak se Pán Bůh o tento svět stará, aspoň někdy a u někoho. Tak co kdyby někdy zapracoval u nás nyní? To by se nám líbilo.

Je zvláštní číst v Bibli příběhy o uzdravení, když náš svět už rok svírá nebývalá nemoc. Vleče se. Tolik otázek, tolik zmatku. Tolik bolesti a tolik trápení. A na opačné straně – pouhý Ježíšův dotek a malomocný je očištěn. Pouhé Ježíšovo slovo a sluha je uzdraven na dálku. To by se nám líbilo, kdyby i v naší době doteky a slovo měly takovou moc. Ale vždyť ony moc mají. Sice ne tak převratnou, ale přeci. Sestry a bratři, doteky a slova. Blízkost a oslovení jsou našim bohatstvím. Našim lékem. Možná přímo neuzdraví tělo, rozhodně však uzdravují duši. Je síla sedět u lůžka nemocného a držet jej za ruku. Je síla chytnout se v modlitbě za ruce s člověkem, který už uzdraven nebude a chystá se odejít ze světa. Je síla prolomit mlčení a mluvit o životních těžkostech. O hlubokých jizvách, o obavách a děsech. Je síla vidět v těchto týdnech a měsících, jak pouhé slovo dokáže i na dálku při elektronickém přenosu povzbuzovat, propojovat, ukazovat k naději. Zázraky se dějí. Jen si všimnout.

Pán Bůh se o svět stará. Ne, že ne. Je zázrak, že se naše společnost v přeoraných poměrech nezhroutila. Je zázrak, že lékaři a sestry dlouhodobě pracují na pokraji sil a nemocnice stále slušně fungují. Odkud berou sílu? Není to zázrak? Boží dar? Je zázrak, že se podařilo celkem rychle vyvinout očkovací látku, a nikoli jen v jedné laboratoři, ale rovnou na různých místech různé vakcíny. A ještě dalších zázraků budeme svědky. Bude zázrak, až v naší zemi proběhne očkování, uvážíme-li současné vládní zmatkářství.

Ježíš uzdravil malomocného a ochrnutého. To by se nám taky líbilo, kdyby zdraví díky Bohu hladce vplouvalo do našich dnů. Kdyby dávné příběhy měly otisk v naší době. To by se nám líbilo, kdybychom prožívali něco z tehdejšího uzdravení. Ale sestry a bratři, vždyť my už prožíváme. Co se tenkrát dělo, děje se i nyní. Malomocný se s důvěrou obrací ke Kristu. Římský setník má víru. A my jsme na tom stejně. Máme víru. Obracíme se ke Kristu a máme víru, že u Boha je pomoc. Už jsme začali, už jsme na cestě k uzdravení, k záchraně z bolestí tohoto věku. Stejně jako oni tenkrát i my začínáme od víry. Už věříme. Víra. To není špatný začátek. Nevím jak vám, ale mně se líbí. Amen.

Izajáš 38,1-20             442; 378; 98; 191; 485           Jakub 5,7n+13nn

Kázání v neděli 17. ledna 2020.