Zahraju si nyní na sportovního komentátora ze zimních olympijských her. „Ano, a už je to tady, vážení rozhlasoví posluchači. Celý sportovní svět nyní upíná pozornost k paralelnímu snowboardovému slalomu.  Na start nastupuje Ester Ledecká, která ke zlatu ze sjezdového lyžování může za chvíli přidat i druhou olympijskou medaili zde na snowboardové trati. Ve druhé dráze pojede Němka Seline Jörgová. Obě sportovkyně musely v předchozích čtyřech kolech předčit zbylých třicet soupeřek. Teď už zbývá jen poslední jízda, zbývá už jen pár sekund, než se ukáže, která ze závodnic dovede projet tratí nejlépe. Připravit, 3, 2, 1. Start! Ester, jeď…“

Jak to bylo dál, nejspíš všichni víte. Nebudu komentovat celý závod, Ester Ledecká nakonec vybojovala i druhou zlatou medaili. Mám zde na obrázku cosi, co snadno poznáte: stupně vítězů. K čemu slouží? Postaví se na ně nejlepší závodníci – nejenom v lyžování. I v jiných sportech se zápasí o prvenství. A teď otázka – kdo má na stupních největší radost? Obvykle ten, kdo je nejvýše. Na prvním místě. A má radost sám? Vzpomeňte na olympiádu! Když Ledecká získala druhou zlatou medaili, všude se o ní mluvilo. Mnozí lidé měli radost, jak se ji povedlo zvítězit ve dvou sportech. To nebyla jenom její radost, spousta Čechů se radovala, neboť ona zastupovala naši zemi. Těšilo nás to, neboť jako bychom my všichni tak trochu vyhráli spolu s ní. Dokonce i ve Skotsku lidé s námi o Ester Ledecké často mluvili. Ten dvojnásobný nejvyšší stupeň se na dálku stal zdrojem radosti také pro nás. Cesta na něj nebyla vůbec jednoduchá. Dlouhý čas přípravy a pak na závodišti desítky stejně odhodlaných a vytrénovaných soupeřek. Každá ji mohl porazit, ale tento dvojí zápas dopadl pro Ester dobře.

To je ale dneska divné kázání, viďte. Samý sport a žádná Bible! Ale nebojte, jsme Bibli blíže, než si myslíte. Dnes, týden před velikonocemi, je květná neděle, která připomíná slavný Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Zástupy s jásotem uvítaly Krista jako možného budoucího krále. Jenže právě tam – v Jeruzalémě – odstartoval ten nejtěžší Ježíšův zápas. Rázem měl kolem sebe nejen mnoho diváků, příznivců a můžeme říci i fanoušků. V hlavním městě bylo také mnoho soupeřů a protivníků. Ježíš sice přijel se slávou, mnozí od něj očekávali jasné vítězství. Konečně Bůh dotáhne svůj boj se zlem do konce. „Hip, hip, hurá! Ať žije mesiáš! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně!“ Ale protivníci se nechtěli jen tak vzdát. Krista čeká těžký, tvrdý boj. Na rozdíl od sportu nebyl v Jeruzalémě přítomen žádný rozhodčí, který by pískal fauly. V Jeruzalémě se hrálo bez pravidel, hrálo se bezohledně, krutě, krvavě.

Podívejme se, jací byli Ježíšovi soupeři, kterým musel čelit.

1. Znalci Bible, všelijací zákoníci a farizeové. Tohle byli ještě slušní protivníci. Ti s Ježíšem především diskutovali o tom, co vyčetli z Bible. Říkali: musí se hlavně dělat to či ono, platit desátky, jíst správné jídlo, v sobotu odpočívat a nic nedělat, dodržovat posty, odříkat správná slova modliteb. Běda, když se něco zanedbá, to nás pak Pán Bůh nebude mít rád. Já myslím, že s těmito odpůrci se Ježíš už na venkově setkával docela rád a rád s nimi mluvil. Vysvětloval jim, že víra je pro radost: Je dobře, že věříte v Boha, ale nedělejte z něho policajta! Vždyť Pán Bůh nás má rád jako děti, nevyčítá nám naše chyby, ale odpouští. Nemějte z Boha strach, není strážníkem, je milujícím rodičem.

2. Dalšími protivníky byli kněží. Ti sídlili pěkně v nejlepších domech uprostřed města, hned vedle chrámu. Měli na starosti bohoslužby a vlastně o moc víc se nestarali. Hlavně aby vše v chrámu klapalo a lidé aby platili chrámovou daň. Ježíš je naštval, když o sobě řekl, že zboří chrám a ve třech dnech vystaví nový. Na chrám jim nikdo sahat nebude. Nepochopili, že Ježíš nemluvil o stavbě z kamení, nýbrž o sobě. Domluvili se, že Ježíše zabijí. Chtěli se ho zbavit.

3. Dalším protivníkem byl židovská rada. Skupina sedmdesáti starých mužů, říkalo se jim velerada a mohli bychom jim dnes říkat vláda nebo sněmovna. Oni rozhodovali o židovském národě. Chtěli, aby mohl žít bez zbytečných otázek a mít klid na práci. Jenže pak se na venkově objevil potulný kazatel Ježíš, dával lidem otázky a nacházel odpovědi, které se mocným nelíbily. Vždyť lidé měli Ježíše raději než své vládce. Proto se ho chtěli zbavit.

4. Další protivník byl neočekávaný. Byl jim Ježíšův učedník jménem Jidáš. Ten prodal vládcům zprávu, kde se Ježíš nachází. Prodal svého mistra za 30 stříbrných. Je nepochopitelné proč, ale i Jidáš se chtěl Krista zbavit.

5. Dalším protivníkem byl král Herodes. On byl hlavou království, hrdý a pyšný panovník. Pochopitelně se mu vůbec nelíbilo, když Ježíš mluvil o jiném království, které už je blízko. Ježíš hlásal Boží království, které přichází mezi obyčejné lidi, vrací jim touhu po pravdě a důstojnosti. Nic takového Herodes nedělal. Proto se chtěl Ježíše zbavit.

6. Další protivník byl obzvláště silný. Pilát Pontský – ten, o kterém mluvíme ve vyznání víry. Zastupoval římského císaře, který ovládal světovou veleříši. Pilátovým úkolem bylo zajistit v zemi klid. Když mu přivedli Ježíše, moc nechápal, proč se židé kvůli němu hádají. Řekl: já na něm vinu neshledávám. Umyl si ruce. Pilát si myje ruce – to je obraz člověka, který má moc věci změnit k lepšímu, ale nezmění. Lhostejnost. Starost jen o vlastní pokoj a pohodlí. Proto se i on chtěl Ježíše zbavit.

7. Protivníkem se stal dokonce i sám apoštol Petr. Chtěl bojovat na Ježíšově straně, sliboval Ježíšovi věrnost. Kristus však znal jeho slabost i strach a přesně mu dopředu řekl: „Slibuješ mi věrnost, ale než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.“ A opravdu, lidem se Petr zdál povědomý, spojili si ho s Ježíšem, ale Petr vše zapřel. I on se chtěl Krista alespoň před lidmi zbavit. Ve svém srdci však měl lítost nad svou zradou.  

8. No a nakonec jsem si nechal ty protivníky nejkrvavější. To byli vojáci. Ti přišli zatknout Ježíše, a nechovali se k němu dobře. Vodili jej z místa na místo – před veleradu, před krále Heroda, před Piláta. Přitom mu sebrali mu šaty, bili ho, plivali na něj, posmívali se mu. Na hlavu mu dali trnovou korunu, zavázali oči, tloukli ho a vybízeli, ať uhodne, kdo to byl. Pak ho odvedli s kopanci za město a tam ho popravili na kříži. Zbavili svět Ježíše

            Ježíš měl proti sobě protivníků víc než kterýkoliv sportovec. Zlých protivníků. Evangelisté nám vyprávějí podrobně o posledních Ježíšových hodinách. Je to vlastně taková reportáž z Velkého pátku od zatčení až do pohřbu. Čteme, jak na Ježíše protivníci útočili. Jak nesl svůj kříž, klesal pod ním, nemohl jej unést, takže musel pomoci jakýsi Šimon z Kyrény. Ten zápas Ježíš prohrál. Nezvítězil. Vyhráli jeho soupeři.

Za městem se tyčily tři kříže. Ježíš byl poražen.  Hlásal lásku, zvítězila nenávist. Hlásal odpuštění, zvítězila mstivost. Hlásal pravdu, zvítězily lži. Hlásal soucit, zvítězila krutost. Hlásal život, zvítězila smrt. Vedle něj byli ukřižováni dva zločinci, on se však žádného zločinu nedopustil. Dovedete si představit větší porážku?

Začali jsme stupni pro vítěze. U Ježíše bychom potřebovali obrácené stupně. Dostal se úplně dolů. Propadnul se do zkázy. Byl poražen, sražen tak, že už to hlouběji nešlo. A teď si vzpomeňte na Ester Ledeckou! Když byla navrchu, když získala zlaté medaile, mělo to dopad i na nás. Radovali jsme se na dálku z jejího úspěchu. Vždyť přece ona nás zastupovala. Stejně přemýšlejme i o Ježíšovi – když byl úplně dole, když prohrál, mělo to dopad i na nás. Jeho porážka zasáhla i do našich životů. On nás zastupoval, reprezentoval v tom zápase proti zlu. Nastoupil do toho nejtvrdšího, nejnemilosrdnějšího boje. A my díky tomu víme, že nejsme ani v těch nejtěžších chvílích sami. Kristus, který zná smrtelnou prohru, je v tom s námi. A díky Kristu také víme, že smrt nevítězí navždy. Nakonec vítězí život. Amen.

Za 9,9+14-15              272; 642; Sv 267; Den, kdy scházel mi bližní; 450

Kázání pro děti a dospělé v Květnou neděli 25. března 2018.