Komu bylo postaveno nejvíce pomníků, sestry a bratři. Co myslíte? Nemám na mysli žádnou určitou osobu, ale povolání, profesi. Lidské zaměstnání. Komu myslíte, že bylo postaveno nejvíce pomníků, památníků a soch? Že by umělcům? Různým básníkům, spisovatelům, skladatelům? Vezměte si jenom naši Poličku – kousek odsud v parku máme sochu Bohuslava Martinů a Svatopluka Čecha. Tak komu bylo postaveno nejvíce pomníků? Že by státníkům, politikům a revolucio-nářům a všelijakým myslitelům, kteří hýbali dějinami? Ani tady nemusíme chodit pro příklad daleko. Hned v sousedství máme sochu prezidenta republiky TGM, opačným směrem v Liboháji se nachází Husova mohyla.

Tak komu bylo postaveno nejvíce pomníků? Nebo že by to nebyli ani stát-níci ani umělci, nýbrž vojáci? Snad skoro v každé vesnici najdete památník padlým v první světové válce. Vždyť ze všech obcí museli narukovat, Češi i Němci. A Češi i Němci umírali. A po druhé světové válce přibyly mnohde pomníky osvoboditelům. Všechny válčící strany si připomínají své oběti. Mimochodem – ve skotském městě Thurso, kde jsme žili, měli zvláštní pomník na 1. světovou válku. Když kdysi tenkrát zvažovali, jak si připomenout válečné oběti, řekli si, že pomníky vojákům stojí mnohde, ale málokdo vzpomene na zdravotní sestry, které za války rovněž podávaly velmi obětavý a hrdinský výkon. I postavili pomník zdravotním sestrám. Troufám si však říci, že pomníků věnovaným sestřičkám opravdu není moc.

Tak tedy, komu bylo postaveno nejvíce pomníků? Já mám svůj vlastní odhad. Ani umělcům, ani státníkům, ba ani vojákům, nýbrž rybářům.  Ano slyšíte dobře: rybářům. Že jste ještě nikdy žádnou památku spojenou s rybáři neviděli? (Ani tady v Poličce ne, vzadu u přehrad?) Že pomníky věnované rybářům jsou raritou, vzácností, jevem naprosto okrajovým?  Ale jděte! Vliv rybářů na lidské dějiny je mnohem větší, než si připouštíme.

Když Ježíš procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned zanechali sítě a šli za ním. (18nn) Vidíte – rybáři. Rybáři jako ti nejtěsnější, nejbližší spolupracovníci Kristovi. Spasitel přišel konat dílo záchrany a na pomoc si vybral zrovna rybáře. První dva učedníci, první dva apoštolové jsou povolání rovnou od vody z práce.  Velká změna, přelom v jejich životě. Ale aby to nebylo zas až tolik překotné, Ježíš v nich nepřestane vidět rybáře. I nadále mají být v jeho očích rybáři. „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Takto nenápadně na břehu Galilejského jezera, jemuž se pro jeho rozlehlost říkalo moře, takto nená-padně tam tenkrát začala vznikat církev. Od rybářů. U rybářů je počátek i tohoto našeho společenství zde v Poličce. Kde bychom dnes byli, katolíci-nekatolíci, evangelíci-neevangelíci, kdybychom byli, kdyby Ježíš tenkrát nebyl rybáře oslovil?

O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním. (21n) Skoro to vypadá, že měl Ježíš na rybáře spadeno. Nestačí mu jenom dva, on chce mít ve svém týmu hned čtyři rybáře. Dvě dvojice bratrů rybářů. Petr s Ondřejem a Jakub s Janem. Pustíme-li se do počítání, pak z dvanácti apoštolů byli čtyři rybáři. To je celá třetina. V procentech: 33,3 periodicky.  To rozhodně není málo. To už si pomník zasluhuje. Po velikonocích apoštolové vyšli do světa hlásat vzkříšeného Krista, vítěze nad smrtí. Jejich dílem je dnešní křesťanstvo. Jejich dílem jsou světové dějiny. Celá třetina původní dvanáctičlenné party byli rybáři. U zbylých osmi apoštolů kloudné informace o jejich původním zaměstnání nemáme, ale já bych se vůbec nedivil, kdyby mezi nimi byli jeden až dva další rybáři, o kterých to prostě jenom nevíme.

Píseň: Kdysi k rybářům Ježíš šel (Jezus, die langs het water liep)

.

Kdysi k rybářům Ježíš šel

a vyzval Petra s Ondřejem,

ať odloží své sítě

a vyjdou za ním hbitě.

Až jednou půjde kolem nás,

snad uslyšíme jeho hlas,

zve tebe i mne k cíli

dál jít a nabrat síly.

.

Kdysi strom Ježíš uviděl

a promluvil si s celníkem:

„Slez rychle z toho stromu,

dnes chci jít k tobě domů.“

Až jednou půjde kolem nás,

snad zeptá se, zda máme čas

si pro něj najít chvíli

a dát mu svoje síly.

.

Kristus jde našim světem dál

a mluvit k lidem nepřestal.

On v ulicích nekřičí,

hlas jeho slyší tiší.

Když máme strach ho vážně vzít,

tak za kým jiným chceme jít?

Vždyť on je dárcem síly,

náš úděl s námi sdílí.

.

Ježíš si za nejbližší spolupracovníky vybral rybáře. Proč se obrátil zrovna na ně? Žádní velcí učenci to patrně nebyli. Číst zřejmě uměli, na tuhle dovednost se u Židů dbalo a dbá, aby každý muž mohl předčítat z Bible při bohoslužbách. Ale se psaním to asi bylo horší. Běžný člověk moc psát nepotřeboval. Rybáři se tenkrát netěšili velké úctě. Lidé sice rádi jedli ryby, ale musely to být jenom určité ryby. Některé druhy vodních tvorů (vesměs všechny neryby) byly považovány za nečisté, za vyloženě odporné. A rybáři, když vytáhli sítě, museli úlovek roztřídit. Oddělit chutné ryby od nechutné havěti vlastníma rukama. Brrr. Avšak pro Ježíše jsou tihle rybáři dost dobří. Možná právě proto, že se neštítí dělat nevděčnou práci, která druhým přináší užitek.

Ježíš si za nejbližší spolupracovníky vybral rybáře. A co víc – on z rybářství udělal příměr pro misijní činnost. Hlásat evangelium je jako rozhazovat sítě. „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“  Rybáři od Galilejského moře nepřestali být rybáři. Změnili předmět činnosti, nikoli obor. Místo rybolovu získávat lidi. Tady opatrně: oni nemají lidi lovit, lapat je na nějakou vychytralou návnadu. Spíše mají lidi shromažďovat, dávat dohromady. Propojovat lidi sítí vztahů, aby ve společenství zažili radost z Boha. O všech apoštolech i o všech pozdějších kazatelích a kazatelkách a také o všech věřících lze přeneseně říci, že jsou, že jsme rybáři lidí. Chceme být s druhými v jedné síti naděje důvěry a lásky.

Tak komu bylo postaveno nejvíce pomníků? Podle mě rybářům. Že jste žádný takový pomník neviděli? Ale jděte. Vždyť i tady v Poličce jeden takový pomník máme. Obrovský. Kostel svatého Jakuba Většího, neboli Jakuba Zebedeova. Ano, přesně toho rybáře Jakuba, kterého si Ježíš na počátku své činnosti vybral za pomocníka. Na jeho památku byla pořízena církevní stavba nejenom u nás, ale i na mnoha jiných místech. A když uvážíme další apoštoly a započteme nejenom kostely, ale i sochy a obrazy roztroušené všude možně, dostaneme se do závratných čísel.  A když rozšíříme prvotní pojem rybářů od rybolovu i na všechny další křesťany, kteří sdílejí evangelium jako síť, pak už se vůbec nedopočítáme. Ta spousta kostelů, soch, obrazů, památníků a připomínek. Kdo to má – umělci, státníci, vojáci? Nevím, nevím. Někdy se sám sebe ptám, jestli není škoda, když my čeští evangelíci jen zřídkakdy spojujeme naše chrámy a modlitebny s památkou významných osob.

A ještě jednu otázku jsem si pro vás připravil. Víte, jak se jmenuje nejzápadnější město v ČR? Aš je těsně vedle, ještě dál leží městečko Hranice. Z našeho pohledu zapadákov. Ale i o zapadákově se v Bibli píše. U Galilejského moře si Ježíš za první učedníky povolal čtyři rybáře. Jako byli rybáři lidmi na okraji společnosti, stejně tak byla Galilea okrajovou oblastí. (Už samotný název Galilea

má v sobě cosi jako Okrajina.) Galilea pohanů, říkalo se tenkrát. Bezbožné pohraničí. Země na pokraji zájmu. Země bez perspektivy. Co odsud může vzejít dobrého? Jenže i odstrčené končiny mají u Pána Boha šanci. Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím. (12)

Zabulón a Neftalí, ta dvě divná jména jsou názvy dvou izraelských kmenů a jejich území. Prostě méně významné oblasti židovských dějin. A tady Kristus začíná. Na okraji. Pro evangelium nikdo není ztracen ani zapomenut. I ti, kdo jsou stranou, mají slyšet dobrou zprávu. I Zabulón a Neftalím tenkrát. I Aš a Hranice dnes. I Bruntál a Osoblaha a všechna ta místa, kde jste nikdy nebyli a asi nikdy ani nebudete. Bůh prostě počítá s těmi, na které druzí nemyslí. … aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izajáše: „Země Zabulón a Neftalím směrem k moři, za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo: světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.“ (14n)

Nemůže být tedy pochyb, že evangelium je určeno každému. A že Bohu stojí za námahu, aby každý člověk, ať už je kdekoli, aby každý ve své osobní tmě spatřil světlo. Nikdo z nás není prost temnoty v srdci, temnoty ve vztazích, temnoty v očekáváních. A to platí i pro každou společnost stejně jako pro jednotlivce. I my jsme onen „lid sedící v temnotě“ a právě za námi přišel Kristus, sestry a bratři. Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Změňte smýšlení, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (17)

Touhu po světle pěkně vyjádřila modlitba jedné americké kazatelky:

Bože naděje, odvážím se? Troufnu si? Mohu opravdu doufat?

Z temnoty před sebou cítím tlumené světlo tvého příchodu do světa.

Tak velmi toužím po době, kdy už před námi nebudeš skrytý.

Mou nejhlubší touhou je důvěřovat tvému hřejivému hlasu,

jejž slyším při sobě a jenž mne vede cestou, které nerozumím.

Osuš mé slzy. Ovaž mé rány a pomoz mi čekat na nový rozbřesk

s jasnou vyhlídkou na uzdravení a svobodu. Amen.

1 Pt 1,3-9         266; S 61; 387; Touha po světle; S 232; 525      Iz 8,23n

Kázání v neděli 24. ledna 2021. (3. po Epifanii)