Na začátku je křest. Sestry a bratři, cesta víry začíná ve vodě.  Voda jako výraz očištění. Voda jako předěl. Voda jako hranice mezi starým a novým životem. Voda jako rozmezí – na jedné straně život přirozený, tak, jak se do něj člověk narodí, ponořený do přírodních zákonů a společenských zákonitostí. A na druhém břehu (za vodou) život poznamenaný Bohem. Život už ne tak zcela přirozený. Život štrejchnutý Božím královstvím. Život omočený vírou, nadějí, láskou. Věcmi tolik, tolik nepřirozenými v našem světě.

Na začátku je křest. Pán Ježíš se dal pokřtít. Událost, která lidem občas zamotá hlavu. Proč by měl být Spasitel pokřtěn? Inu, protože v tom chce být s námi. Stejně jako my chce Kristus být namočený do vyhlížení Božího království. Stejně jako my touží hledat a nalézat, jak se do našeho světa dostává víra, naděje a láska. Přejít na druhý břeh. Být u toho, když se díky Bohu prolne naše přirozeno a samozřejmo s Božím nepřirozenem a nesamozřejmem.  Křest je start. Vedle starého života život nový. Neřídit se jen tím, co je, ale i tím, co má být. Nežít jenom z toho, co samo vyplyne, z toho, co je nasnadě, ale žít i z toho, co nasnadě není, co nemáme, co očekáváme, co přichází shůry. Žít z Ducha. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. (10)

            Na počátku je křest a po něm Duch. Byli jsme pokřtěni. Přešli jsme na druhý břeh. Někdo přešel sám, jiného přenesli rodiče s kmotry. Ale jako křesťané jsme na druhém břehu. Na břehu naděje a touhy. Na břehu Ducha. Duch je touha po životě naplněném, proměněném, obnoveném. Duch jako touha po štěstí, po pokoji. Duch, který touží čerpat z Božích sil. Doplnit chatrné lidské možnosti z mocných možností Božích. Vedle smutku mít zdroj radosti, vedle zklamání mít pramen naděje, na trápení nalézt útěchu, na vinu odpuštění. Nebýt odkázán jen na vlastní zdroje, na lidské výdobytky, nýbrž získat něco i odjinud. Z Ducha. Ke svému hněvu nabrat u Boha smíření, ke své pošetilosti přibrat moudrost od Boha, ke své smrti získat od Boha život. Prostě mít z čeho žít. Žit z Ducha. Neživořit v lhostejnosti, nýbrž být zahrnuti do lásky. Být zahrnuti do lásky spolu s Kristem.  A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ (11)

Na počátku je křest a po něm Duch. A po něm? Po něm následuje poušť. A hned ho Duch vyvedl na poušť. (12) Co se to děje? Proč místo na-plněných chvil přichází pustina? Pročpak člověk, který touží po životě obnoveném, po životě s Bohem a z Boha, proč musí člověk zjistit, že je na suchu? Proč se se svou touhou po štěstí tak snadno ocitneme na poušti? Těžká otázka. Ale ještě těžší odpověď. A hned ho Duch vyvedl na poušť. Divné pořadí: křest – Duch – poušť. Vstup do nového života, touha žít nově naplno a potom pusto a prázdno. Náraz. Srážka s realitou. Lidská touha je konfrontována s pustinou. Poušť, není odkud brát. Tolik, tolik jsme toužili čerpat z Božích zdrojů a ony nejsou, vyschly. Jako když Izraelci putovali do zaslíbené země. „Mojžíši, dej nám pít!“ Opustili starou egyptskou otročinu, avšak místo vstupu do vytoužené vlasti je čekalo čtyřicet let vandrování po nehostinných pouštích.

Čtyřicet. Číslo plnosti. Zvláštní číslo plnosti. Běžná plnost se v Bibli vy-adřuje číslem sedm. Ale plnosti mimořádné, veliké, plnosti XXL Bible vyhrazuje číslovku 40. Čtyřicet let na poušti strávili Izraelci. Podobně i Kristus: Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel. Víc už to nešlo. Naplnění až po okraj. Čtyřicet. Čtyřicet let, čtyřicet dní. Sáhnul si na dno. Potkal se s ďáblem. Další střípek do mozaiky. Další položka na seznamu. Křest – Duch – poušť – satan.

Na počátku je křest a pak, někdy, dříve či později přijde pokušení. Boží Duch nás pokřtěné nevede na rajská místa, oplývající pohodou a prostá problémů. Toužíme po Božím světě, a proto nás pálí a trápí tento svět. Dokážeme si představit život beze zloby, proto nás nedostatek lásky tolik trápí. Dokážeme si představit život bez bolesti, proto nás nemoci a úrazy tolik děsí. Dokážeme si představit život v radosti, proto nás smutek tolik svírá. Dokážeme si představit odpuštění, proto nás nesmířlivost tolik ochromuje. Dokážeme si představit krásnou zahradu, žírnou krajinu, rozkvetlý sad, proto se necítíme na poušti doma. A to je příležitost pro pokušitele a jeho našeptávání: „Člověče, nebuď bloud! Zařiď se. Zútulni si pobyt v poušti světa. Vylepši si svůj úděl. Zpříjemni si pobyt ve světě. Proč čekat na Boha, na jeho vůli? Vystač si sám. Pořiď si štěstí ve vlastní režii. Rád ti pomůžu. Obejdi se bez Boha, vždyť už nejsi malý. Jsi šikovný, použij Boha jako nástroj, jako zařízení na vlastní blaho.“ Ke každému z nás pokušitel mluví jinak. Jeho řečí. Jazykem jeho srdce. Někdy jsou to řeči líbivé, jindy – ach běda –, jindy ničivé. „Člověče, všeho nech. Vzdej to. Zabal to tady. Nic nemá cenu. Ty nemáš cenu.“

Sestry a bratři, nikdo přesně neprobádá, jak pokušení vzniká. Je způsobeno naším podvědomím? Jsou to temné ozvěny naší minulosti? Jsou to běsi? Jsou to představy vnucené nám okolím? Anebo stojí za každým pokušením přímo satan či ďábel? Podivná bytost-nebytost. Osoba-neosoba. Úlisný had. Někdy se zdá se být blízko, ale vzápětí uniká. Vzpírá se uchopení. Zahaluje se nejasností. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel. Víc nám evangelista Marek o Ježíšově pokušení neprozradí. Později na Marka navázali evangelisté Matouš a Lukáš. Oba dva shodně popsali trojí pokušení, jemuž Kristus čelil: učiň z kamení chléb, pokloň se satanovi a získáš svět, vrhni se dolů a donuť Boha k zásahu. Ovšem Marek žádná konkrétní pokušení nezmiňuje. Jistě jich tenkrát bylo více než jen tři. Desítky, stovky, tisíce jsou okamžiků, kdy se rozhodujeme mezi dobrem a zlem.

Na počátku je křest, po něm Duch, pak poušť a satan a pokušení. Pokušení upravit svět jinak nežli podle Boží vůle. Vzít to zkrátka, udělat krátký proces. Pokušení všedního dne. Jít snazší cestou. Místo zdlouhavé lásky zvolit rychlou nenávist. Místo náročného porozumění zvolit zkratovité předsudky. Místo práce snít o zázracích. Místo otevřenosti stavět zdi. Místo důvěry šířit otrávenost. Místo zdvořilost razit sprostotu. Místo všímavosti přezíravost. Pokušení všedního dne. Desítky, stovky, tisíce. Jenže na počátku je křest. Křest a Duch. Jsme namočeni do Božího světa, do světa obnoveného. Působí v nás Duch, hýbe námi touha proměnit stávající svět. Vedle věci přirozených, samozřejmých, samochodných do něj vpravit od Boha něco zvláštního, nepřirozeného. Něco nesamozřejmého, tvořivého, stvořitelského. Víra, naděje, láska. Ty nejsou od přírody, ty jsou z Ducha, ty jsou od Boha.      

Křtem jsme se ocitli na Boží straně. Což znamená, že na druhé straně máme protivníky. Útočníky, predátory. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří. (13) Na cestě následování Krista jsme vy-staveni různým útokům a výpadům. Bůh přeje pravdě. Ti, kdo pravdu znevažují, jsou našimi nepřáteli. Bůh přeje lásce, my jsme na jeho straně a, kdo se lásce vysmívá, je proti nám. Jako Ježíš se musíme naučit žít mezi dravou zvěří, mezi kořistníky, kteří touží něco urvat za každou cenu. Kteří se ženou za kořistí bližní-nebližní, Bůh-nebůh. Křtem jsme se ocitli na Boží straně. O reformátorovi Martinu Lutherovi se povídá, že ve chvílích pochyb, když si připadal, že na něj satan dravě útočí, psal na papír slova „Baptizatus sum“ neboli „Jsem pokřtěn“. Jistota, že patří Bohu, že uprostřed dravého světa probleskuje Boží království, mu pomáhala odolávat pokušení obejít se bez víry, naděje a lásky.

            A jsme na konci, na konci dnešní řady. A je to dobrý konec. Na začátku byl křest, pak Duch, pak poušť, pak satan, pak pokušení, pak dravci a pak, na závěr je hostina. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali. (13) Nikoliv andělé z nebe, nýbrž andělé ze země jsou našimi pomocníky. V kličkování mezi nástrahami a problémy, v zápase o život naplněný a šťastný, nejsme odkázání jen na vlastní zdroje. Bůh je štědrý. A my máme odkud brát. Bůh nám prostřednictvím Ježíše Krista prostřel stůl. On nám vystrojil hostinu, abychom měli kde čerpat novou sílu do všeho, co je ještě před námi. Amen.

Ex 17,1-7                    91; S 37; 182; 545B; 308; 699                       Židům 3,6b-8+12-15

Kázání na 1. neděli v postě 10. března 2019.