Krok. Jeden krok. Automatický úkon. Levá, pravá, levá, pravá. Střídavě před-souváme nohy, aniž bychom si to uvědomovali. A jdeme dál. Kolik za život asi uděláme kroků, sestry a bratři? Milión, dva milióny, deset miliónů? Na internetu jsem našel výpočet, podle kterého v průměru jeden člověk za život udělá 216 262 500 kroků. Chcete-li, věřte. Kroků je prostě nespočet.  A přesto nejsou všechny kroky stejně důležité. Jsou kroky, které se zasluhují zvláštní pozornost. Když rodiče uvidí první krůček svého dítěte. Když se pacient po operaci konečně postaví na nohy a šouravě se vydá vpřed. Když v prosinci 1989 Václav Havel vkročil do Vladislavského sálu, aby složil přísahu prezidenta republiky, byly to kroky k zázraku. Anebo když americký astronaut Niel Armstrong vystupoval na povrch měsíce se slovy:  Je to malý krok pro člověka, ale veliký krok pro lidstvo.

            Krok. Jeden jediný krok. Kolik toho dokáže změnit, když je na počátku nové cesty? Vykročení do nové etapy. Krok do neznáma. A opět se můžeme tázat na počet. Kolik kroků do neznáma jsme už v životě udělali?  Kolikrát jsme si museli v duchu říci: „Ano, půjdu do toho. Odvážím se. Zkusím zvládnout novou situaci. Vykročím vstříc novým výzvám, novým problémům, novým zkušenostem. Ano, udělám krok do nezná-ma.“  Kolikrát jste už takový krok udělali? A kolikrát jste po něm šli dál? A kolikrát jste upadli? Odvaha k novým krokům, odvaha k novým krokům i po prodělaných pádech, to je odvaha víry. Bible, knížka o víře a pro víru, nám vypráví o krocích do neznáma.

Za časného jitra vytáhl Jozue se všemi Izraelci ze Šitímu, až přišli k Jordánu; tam přenocovali, dříve než jej přešli. (1) Boží lid Izrael stojí na břehu řeky Jordán a čeká jej krok do neznáma. Krok víry. Izraelci mají za sebou dlouhou cestu. Bezpočet kroků. Po staletí byli otroky v Egyptě, pracovali na stavbách faraonových měst. Dřina bez konce. Bezduchá otročina. Zhutnělý obraz všech lidských dřin a otročin. Včetně těch otročin a dřin našich. A pak přišlo vysvobození. Vysvobození po dlouhém a nesnadném přesvědčování ze strany Mojžíše, muže Božího, aby se lidé přeci jen odvážili. Znovu a znovu, unaveně i neúnavně vybízel Mojžíš Izraelce k cestě do svobody. Nakonec Izrael vyrazil. Krok do neznáma. Místo být otrokem být svobodným člověkem. Být svobodným lidem. S Mojžíšem dokázali udělat onen zásadní krok. Vykročit do nejistoty. Vykročit do nejistoty s vírou, že se jim promění v jistotu. Když jim bylo v patách faraonovo vojsko a před nimi moře, vyrazili vpřed. Nebáli se jít vodou. Vodou rozdělenou pouhým větrem. Pouhé vanutí ducha rozdělilo moře tak, aby se ukázal průchod vpřed. Necesta se změnila v cestu. A Izraelci šli s Mojžíšem dál. Krok do neznáma byl krokem do záchrany. Díky Bohu.

Ale teď tedy stojí Izraelci před další vodou. Řeka Jordán. Zdaleka se svými rozměry nerovná moři.  Ale pořád je to voda jako bariéra, přes kterou se lze stěží dostat.  A zase je nutné udělat krok vpřed. Krok do neznáma. Krok víry. Tentokrát za sebou Izraelci nemají faraonovo vojsko. Mají za sebou 40 let putování pouští. Naprostá generační výměna. Jsou pryč všichni, kdo si pamatovali vítězoslavný odchod z Egypta. Čtyřicet let bloudění pouští, bezcílného popocházení sem a tam. Čtyřicet let klopýtavého sbírání odvahy udělat další významný krok. Před sebou nyní mají Izraelci Jordán a za sebou mají čtyřicet let chůze po vyprahlých kamenech.  A nyní mají udělat krok do neznáma. Vstoupit do vody. Jejich nohy, uvyklé na poušť, ještě nikdy nevstoupily do bláta. Skutečný krok do neznáma. Vstoupit do vody, na měkké, kluzké dno.  Ale jinak to dál nepůjde než zkusit něco nového.

Jozue vyzval lid: „Posvěťte se, neboť Hospodin zítra mezi vámi učiní podivuhodné věci.“ (5) Jak dodat druhým odvahu? Jak předat druhým víru v Boží pomoc?  Křehké je naše svědectví o Boží přízni. O Božím doprovázení. Jedině tak, že vezmeme druhé s sebou na cestu, jedině tak můžeme společně zažít podivuhodné věci. Jozue hovoří o posvěcení, o proměně ke svatosti. Což je téma v naší evangelické tradici celkem nedoceněné. Měli bychom je promýšlet více. Svatost je vybočení ze všednosti. Vystoupení z proudu. Nenechat se kočírovat samozřejmostí, automatismem, nýbrž jednat nesamozřejmě, tvořivě, svatě. Touha udělat věci jinak, lépe, nadějněji. To je svatost. Prostě to milí Izraelci, prostě to milí křesťané zkuste jinak.  Ne jako většina lidstva, nýbrž jako Boží lid. Z Božích sil. Ne ustrašeně, bázlivě, ale s odvahou.  „Posvěťte se, neboť Hospodin zítra mezi vámi učiní podivuhodné věci.“

Izraelce čeká krok do neznáma. Krok o to obtížnější, že už s nimi není Mojžíš. Je tomu teprve pár dní, co Mojžíš zemřel. Odešel zasloužilý, osvědčený vůdce. Na něj bylo spolehnutí. Místo něho nastoupil Jozue jako pokračovatel. Zvládne svůj úkol?  Proč Mojžíšovi Bůh nedopřál ještě pár týdnů, aby v klidu převedl Izraelce přes Jordán? Proč musejí vkročit do nové země s novým vůdcem? Kam se jim poděly dosavadní jistoty? Proč se musely vypařit všechny naráz? Ale o to právě jde – ať si to lidi vyzkouší, jaké to je začít znova. Od počátku. Jen ať si to vyzkouší, že staré jistoty jednou zvětrají, zvetší.  A místo jistot nastoupí víra. Anebo beznaděj. Jordán je hranice. Hranice mezi starými jistotami a novou vírou. Za Jordánem se nachází zaslíbená země. Země určená k novému životu. Být svobodným lidem ve vlastní zemi, zpívá se dnes trefně v izraelské hymně.

Učinit krok do neznáma. Mohu vám prozradit, že Jozue svůj úkol s pomocí Boží zvládnul. Hospodin řekl Jozuovi: „Dnešního dne jsem tě začal před zraky celého Izraele vyvyšovat, aby poznali, že jsem s tebou, jako jsem byl s Mojžíšem.“ (7) Boží věrnost trvá. Předáci se mění, krajina se mění, vyhlídky se mění, Boží náklonnost však trvá. Jsem s tebou, jako jsem byl s Mojžíšem. Jozue je v obdobné situaci jako Mojžíš. Má provést svůj lid vodou. A stejně jako Mojžíš i Jozue má Boha na své straně. Akorát mu na pomoc nepřijde vítr, aby rozfoukal vodu vedví.  A přesto se cesta do budoucnosti otevře.

Špatný vůdce podněcuje v lidech strach, dobrý vůdce v lidech podněcuje odvahu. Jozue je dobrý vůdce. Mluví proti strachu. Mluví o rozhodujícím kroku, o kroku odvahy.  Jozue vyzval Izraelce: „Přistupte sem a slyšte slova Hospodina, svého Boha.“ A Jozue pokračoval: „Poznáte, že uprostřed vás je živý Bůh. … Hle, před vámi přejde Jordán schrána smlouvy Pána celé země.“ (9n.11) Divné, tuze podivné.  Vodu rozdělí schrána neboli truhla, ve které jsou uloženy izraelské písemnosti. Mojžíšem sepsaná smlouva mezi Bohem a lidem Izrael. Desatero Božích přikázání a ještě další zákony. Krok do neznáma nemá Boží lid učinit jen tak, naprázdno. Hle, před vámi přejde Jordán schrána… Nikoliv ta truhla jako kus nábytku, nýbrž schrána úmluvy jako znamení Božího slova. Obal na Boží slovo. Doklad, že Bůh k lidem nemlčí, nýbrž že lidi, že nás vede svým slovem. 

Učinit krok do neznáma. Izraelci jej učiní. Vstupují do řečiště Jordánu. Napřed – přesně podle pokynů – napřed vstupují kněží. A to je ten div. Kněží nesoucí schránu Hospodinovy smlouvy stáli nepohnutě na suché zemi uprostřed Jordánu a celý Izrael přecházel po suchu, dokud celý ten národ do jednoho nepřešel Jordán. (17) Povedlo se. Všichni nalezli odvahu a přešli Jordán, řeku všech nadějí. Neřešme fyzikální a technické otázky, jak je to možné, že voda přestala téci. Bible je knížka o víře a pro víru, vypráví nám o krocích do neznáma. Na příběhu o přechodu Jordánu si máme uvědomit, že na kroky do neznáma nejsme sami. Bůh nás provází svým slovem. Proto jdou jako první kněžští nosiči schrány, aby názorně předvedli všem dalším generacím, které čekají jejich přelomové kroky. Bůh nás provází svým slovem, Bůh nás předchází svým slovem. Nejsme ponecháni sami sobě. Bůh pro nás má své ujištění, že nás neopustí. (Já jsem nyní nečetl vše, co Jozue říkal, ale právě kolem ujištění o Boží blízkosti se točila jeho slova.)

V pondělí skončilo vánoční období, v němž byla řeč o narozeném Ježíšovy. Na tu dnešní neděli připadá z evangelia čtení o Ježíšově křtu. Dříve než Ježíš nastálo opustí svou tesařskou dílnu v Nazaretu a vstoupí na dráhu kazatele, dříve než udělá tento svůj zásadní životní krok, nechá se Janem Křtitelem pokřtít.  A zase je zde voda, zase je zde na jedné straně minulost a na druhé straně budoucnost, do které se lze dostat jedině přes tu vodu. A zase se ta voda jmenuje Jordán.  A zase staré jistoty mizí pryč, dělá se krok do neznáma. Postaru tesat trámy je jedna věc, zvěstovat nově Boží království je věc jiná. Zvládne to Ježíš? Podaří se mu tento životní krok. Ano, s pomocí Boží se mu podaří. My, církev, jsme svědky zdaru evangelia. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Mt 3,17) Hle, slovo Boží, které doprovází kroky víry.

Sestry a bratři, byli jsme pokřtěni. Křest si církev nevymyslela jako nějaký očistný rituál. Ve křtu člověk prochází vodu. Přechod mezi minulostí a budoucností. My své životní kroky děláme ve znamení křtu svatého. Celý náš život se pohybuje na rozhraní mezi starým a nový. Křest je výrazem víry: když opouštíme staré a jisté, když vstupujeme na nový životní úsek, Bůh o nás ví. Provází nás svým slovem. Ujištěním, že nejsme na všechno sami. Křest je vyznáním – když se narodí dítě, když mladý člověk hledá povolání, partnera, když dvojice zakládají domov, když musíme učinit závažná rozhodnutí, když člověk prodělá závažné ztráty a zklamání, když přijdou nemoci a stáří, pořád na sobě máme znamení vody křtu. I v těch nových situacích, v těch nových, nesnadných výzvách, my jdeme dál s Božím ujištěním. Krok víry. Krok odvahy. Učinit krok do neznáma. Ačkoli neznámo před námi má mnoho neznámých, jedno víme jistě: Bůh nás neopustí. Byl s Mojžíšem, byl s Jozuem, byl s Ježíšem, bude i s námi. Amen.

Matouš 3,13-17             164; S 288; 672; 555; 699                     Galatským 3,26-29

Kázání v neděli po Zjevení Páně 12. ledna 2020.