Sestry a bratři, nacházíme se v kostele a v kostele se mluví o víře. O víře v Boha. Jenže dnešní úryvek z Pavlova dopisu se o víře vůbec nezmiňuje. Dokonce ani Pána Boha příliš nezdůrazňuje, dotkne se ho jen tak na okraj. Čili – o víře v Boha se zde přímo nemluví, a přesto ony přečtené verše patří do Bible. Tím pádem patří i do našich bohoslužeb, a je dobře, že sem patří.

            Když se vás zeptám, jakým způsobem se vyjadřuje víra, co vás napadne? Někdo mi odpoví: „Víru vyjadřujeme apoštolským vyznáním víry.“ Je to pravda. Někdo jiný ale řekne: „Víru vyjadřujeme svými modlitbami, chvalozpěvy, svým naléhavým oslovením Boha.“ A i to je pravda. Někdo další zase bude tvrdit, že víru vyjadřují moudré a objemné věroučné knihy. Rovněž tohle tvrzení je pravdivé. Neboť víru v Boha lze vyjádřit různými slovy. Ovšem víru nevyjadřují pouze slova. O víře lze mluvit beze slov. Protože věřící člověk nepřestává být věřícím člověkem, když opustí stěny kostela. Jsme věřící pořád. Ve všedních dnech, na všedních místech. Jsme věřící doma v kuchyni i mezi sousedy na ulici. Jsme věřící na pracovišti i mezi regály v obchodě. Všude tam, kde býváme, se z nás ozývá víra. Druhým lidem vyprávíme o víře svými činy.

Apoštol Pavel dobře věděl, že víra se neschovává do chrámů ani do zbožných chvilek. Apoštol věděl, že se víra vyjadřuje v běžném životě – prostým chováním a přímočarými skutky, mezilidskými vztahy a jednoznačnými postoji. Apoštol toužil vyjádřit víru všemožnými způsoby. Proto si v dopise od Pavla římští křesťané přečetli celou řadu různých pobídek a příkazů. Římané ale nebyli zdaleka jediní. Rovněž Efezané, Kolosané, Korinťané a Galaťané a vůbec všichni bibličtí adresáti nalezli v dopise pro sebe nějakou nabádavou část. Pár vět, které vybízejí k pořádnému životu. Směrovky a rozcestníky patří k životu. K životu víry. Pán Bůh od nás očekává, že svoji víru vyjádříme jak při bohoslužbách, tak při každodenních činnostech.

Apoštol Pavel napsal směrnice pro křesťanský život. Je třeba poznamenat, že se pěkně rozepsal. V osmi přečtených verších jsem napočítal celkem devatenáct pokynů. Naslouchejme bedlivě apoštolským příkazům. Všechny mají co povědět na téma víra a svět.

Láska nechť je bez přetvářky. Vaše láska ať není pokrytecká. Ať to není jen líbivý obličej a sladké řeči. Vždyť náš Pán vysloveně nesnášel pokrytectví. Propagoval otevřená srdce, srdce nemaskovaná před druhými, nýbrž vydaná v upřímnosti. Všichni toužíme po lásce, po přijetí u druhých. Ale ta láska musí být opravdová, žádná hra, žádné divadýlko. Nepotřebujeme náhražku, laskavou masku, jež zakrývá lhostejnost či nenávist. Láska nechť je bez přetvářky. Pavel adresoval svoji výzvu křesťanům. Trefně. V církvi přeci víme, že se máme navzájem milovat, ale co si počít, když láska schází? Neschováváme se umělé tváře, za láskyplné výrazy, kterými přikrýváme prázdnotu svého vztahu? Právem stojí varování před přetvářkou na prvním místě.

Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Nepodezírám nikoho z nás, že by si liboval ve zlých věcech. Jenže apoštol je přísnější. Jemu nestačí, když se zlu nevěnujeme. Žádá rovnou: Ošklivte si zlo. Pohoršete se nad zlem. Rozčilte se nad ním. Dopalte se. Mějte ke zlu odpor a usilujte o dobro. Tuhle obecnou výzvu lze uplatnit na mnoha rovinách. Například televize. Kolik příšerných, strašlivých scén proběhne každý den na obrazovce. A co my na to? Často jen bezmocně pokrčíme rameny. „Co se dá dělat? Co my zmůžeme?“ Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Uvědomte si, že je to hnus a hrůza. Prostě se vyhýbejte kanálům, jež nepřivádějí vláhu do vyprahlých duší. Vyhýbejte se kanálům, podobným stoce.

Milujte se navzájem bratrskou láskou, pokračuje apoštol. Já si pro sebe překládám jeho slova jako výzvu: Pečujme o vzájemné soužití. Bůh nám dal jedinečnou šanci být si bratry a sestrami. Zažívat ve sboru cosi, co jinde sotva zažijeme. Máme šanci zakusit, ochutnat v církvi budoucí království, Boží království. Šanci zakusit říši, kde nevládne právo silnějšího, nýbrž kde platí nové přikázání lásky. Nepromarněme svou příležitost nezájmem. Proměňujme svůj sbor, své společenství v rodinné prostředí, v rodinu Božích dětí. Pavel ještě dodává: v úctě dávejte přednost jeden druhému. Ve světské společnosti se zápasí o co nejvýhodnější místa. Udělat kariéru. Překonat, předstihnout druhé. Církev funguje jinak. V církvi jako v rodině necháváme lepší životní místa těm, které milujeme. Přejeme jim úspěch, i když sami neuspějeme.

Vytvořit společenství církve je dřina. Společenství Božího lidu nevzniká přirozeným přírůstkem. Narodit se do církve nestačí. Důležité je víru v Boha uchopit. Popadnout ji. Držet se Krista vhod či nevhod. Apoštolovými slovy: V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Služba Pánu Bohu – podle ní se pozná církev. Nikoliv oprašování tradic, nikoliv údržba důstojných staveb, nikoliv přednášky, nikoliv šíření kultury. Pro nás směrodatná a nosná je služba Hospodinu. Nikoliv bezduché úkony vyznačují křesťany, nýbrž horlivý, zapálený duch. Jelikož kde nic nehoří, tam není ani světlo. A my přeci chceme svým bližním posvítit.

Když sledujeme stav světa, příliš nadějí v nás nevyvolává. Nelze si před oči postavit svět a naději z něj vyvodit. Vydedukovat, vydestilovat. Původcem naděje je Bůh. Štědrý Bůh, který dává naději. Apoštol Pavel proto píše: Z naděje se radujte, dostali jste ji od Boha. Z naděje se radujte a v soužení buďte vytrvalí. Neboť Bůh dává lidem naději navzdory bláznivému světu, navzdory blbé době i blbé náladě.

Další výzva zní: Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi. Církev není místem, kde se konzervují stávající poměry. Žijeme pro nové, pro Boží poměry. V Božím království zmizí nuzota chudáků a bohatství boháčů. Bůh pro nás uchystal dostatek a plnost života. Proč tedy nyní v Božím lidu ještě škudlit?

Když už jsme u té ochoty: Ochotně poskytujte pohostinství. V posledních letech do veřejného slovníku proniklo slovo xenofobie. Fobie z cizinců, strach z cizinců, z přistěhovalců, prostě z odlišných lidí. Bible však zná jiné slovo. Slovo opačného významu a právě v tomhle verši je používá. Filoxenie. Láska k cizincům. Vstřícnost vůči příchozím. Pohostinnost. Křesťané se nemusejí jinakých lidí bát. Mohou je mezi sebe přijímat, i když jsou odlišní. Poněvadž Bůh nás k sobě přijímá bez ohledu na odlišnosti. A my jsme přitom o tolik jiní nežli on.

Dostali jsme se k ústřednímu Pavlovu pokynu. Svolávejte dobro na ty, kdo vás pronásledují, dobro a ne zlo. Lidské soužití lze smysluplně rozvíjet pouze po dobrém. Ukřižovaný Ježíš se modlil za své trýznitele. V onu chvíli to možná znělo naivně a slabošsky, jenže Pána Ježíše nakonec tahle cesta přivedla ke vzkříšení. Následujeme jej na jeho cestě? Zkoušíme se modlit za lidi, kteří nás štvou? Kteří nás pronásledují uštěpačnými poznámkami? Modlíme se za lidi, jejichž životní styl se příčí našemu? Vyprošujeme jim obrácení a nápravu? Copak jiného by asi měla znamenat věta „Svolávejte dobro na ty, kdo vás pronásledují, dobro a ne zlo“?

Křesťanství je náboženstvím založeným na vcítění. Bůh se vcítil do lidí tak dalece, že se stal člověkem. Z toho důvodu se snažíme proniknout do hloubky života svého i svých bližních. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Nedržíme si stoický odstup. Nepohnutelnost není naším ideálem. Dotýká se nás, co se děje s bližními. Dokážeme se společně s druhými znepokojit, ale dokážeme se s druhými také nadchnout. Však Pavel píše. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nejsme si cizí, pokoušíme se jeden druhému porozumět. Odstup nic neřeší. Ostatně pro odstup ani nemáme důvod. Kristus nás sblížil. Pokořil pyšné a ponížené povýšil. Před Bohem nyní nejsou jedni výš a druzí níž. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Velice se mýlí, kdo si zakládá na svém mimořádném postavení. Skutečný život se nežije na výšinách mimořádnosti, nýbrž během všedních dnů. A právě tam – během všedních dnů – uskutečňujeme svou víru v Boha.

Sestry a bratři, apoštol Pavel nám napsal celou řadou rad a příkazů. Možná vám jde ze všech těch výzev hlava kolem. Tolik úkolů ke splnění! Jak se člověk může uhlídat, aby udržel tu hromadu pokynů pohromadě a nic nezanedbal? Jenže není třeba se děsit. Ty Pavlovy výzvy nejsou zmatenou hromadou. Hromadou, v níž bychom se ztráceli. Pavel své pokyny navlékl pěkně na šňůru jako korále. Na šňůru víry. Je to víra v Boha, co drží naše skutky pohromadě. Je to víra v Krista, co drží naše životy pohromadě, aby se nerozkutálely. A je to laskavý, svatý Duch Boží, kdo drží naši víru, aby se nepřetrhla. Amen.

Ozeáš 2,20-25                     667; Sv 273; 483; 399; 510                       Marek 2,21-22

Kázání v poslední neděli po Zjevení Páně 5. února 2017.