Ježíš Kristus říká: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec.“

Když spolu sourozenci rozmlouvají o svých rodičích, může se při tom mnohé objasnit a vyjevit v novém světle. Je až s podivem jak otec a matkou jsou svými dětmi rozdílně vnímáni. Některé postřehy a vjemy vyplavou teprve, až když některý z rodičů zemře. To pak mohou zaznít věty jako: „To mluvíš o našem otci? Jak to že jsem si toho nevšimnul, nezkresluješ to trochu?“ Anebo může zaznít: „Nikdy nezapomenu, jak se táta sebral a přijel nám pomoct, když jsme to potřebovali.“

            Podobně napínavé a objevné mohou být hovory o tom, jakou roli v našich životech hraje Bůh. Zejména v těžkých časech, v dobách krize vyplouvá na povrch, kým Bůh pro nás vlastně je: Soucítí s námi, anebo jej lidská bída nechává netečným? Má Bůh ještě co povědět tomuto světu anebo všechna mocná slova přenechal mocným? Je Bůh spravedlivý nebo nespravedlivý, všemocný či bezmocný, je ve svém srdci tvrdý či milosrdný? „Bůh je milosrdný“ tvrdí Ježíš bez ohledu na otázky a představy svého posluchačstva, když je všechny svorně vyzývá: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec.“

            Mnoho lidí se vypravilo za Ježíšem. Někteří z nich na vlastní kůži zažili, jak se Kristus obrátil právě k nim. Právě k nim, kteří jsou jinak obvykle řazeni mezi ty odstrčené na okraji. Kteří jsou považováni za zavrženíhodné, zejména z pohledu zbožných lidí a z pohledu národních vůdců, kteří se rádi ohánějí takzvaně slušnou a přizpůsobivou většinou.  A ten počet lidí kolem Ježíše se stále zvětšuje. Jedni si zachovávají opatrný odstup, ale zvědavost je přesto přitahuje. Druzí jsou mu však těsně blízko, pronikají do slova a do písmene až na dotek. Mezi nimi i dvanáct učedníků, které Ježíš vyzval ven z jejich dosavadního života a přizval je na cestu následování. Ježíš je pozval k tomu, aby proměnili svůj život. „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec.“

            Ze všech evangelistů vypráví ve svém evangeliu nejvíce příběhů o uzdravení evangelista Lukáš. Žádný div, když se o Lukášovi říká, že byl povolá-ním lékař. Svou pozornost zaměřuje nikoli na mocné, nýbrž na malé lidi, na všelijak slabé a všeličím obtěžkané: na nemocné, na pastýře, na prostitutky, na vdovy, na sirotky, nebo jak se ve zkratce říká na „celníky a hříšníky“. Jejich trápení zasahuje Ježíšovo srdce a žene Ježíše na místa, kterým se ostatní vyhýbají. Kristus je tam, kde by ti silní rozhodně nikdy nehledali Bohem vyslaného spasitele.

            Začalo to už Ježíšovým narozením. O vánocích si znovu a znovu připomínáme, jak Ježíšův příchod nezapadá do mocenských představ o nápravě světa. Hledáme, že moc k proměně přijde odněkud zvenčí, ona však začíná uvnitř. Změnou smýšlení, pokáním. Proto se ve vánočních příbězích tolik mluví o světle. O novém světle, které proměňuje vnímání člověka a tím i jeho chová-ní. Bůh přichází do světa v dítěti, přichází do prohlubní a propastí svého milovaného stvoření. Už tady, při pohledu na dítě, se dostává ke slovu milosrdenství. O dítě se staráte tím, že jej ze srdce milujete. Odsud vystupuje ta nejúčinnější péče. Od samého počátku se ukazuje na význam milosrdenství. Bez něj to prostě v životě nejde. To se máme od Krista naučit – a začíná se už u miminka Ježíška.

Později v evangeliu se ukazuje, že kdo se setká s Ježíšem, zakouší záchranu a spásu tady a nyní. „A každý tvor uzří spasení Boží“, tak ohlašuje Jan Křtitel příchod Ježíše Krista. (L 3,6) Bůh má rád své lidské děti a má s nimi slitování. Hledá ztracené a pořádá radostné slavnosti pro nalezené, Na začátku své činnosti Ježíš cituje při synagogální bohoslužbě v Nazaretě slova proroka Izajáše (61,1n) a naznačuje, že v jeho osobě docházejí naplnění. „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (L 4,18n)

Evangelista Lukáš podává Ježíšův příběh jako pokračování Božího příběhu se starozákonním lidem Izraelem. Boží příběh spásy nemůže být nikým a ničím zaražen. Všichni, kdo Ježí následují, kdo sledují jeho slova, ti všichni – včetně nás – jsou součástí tohoto příběhu a jsou pozváni, aby spoluutvářeli jeho království. Jak je to možné provést? „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec.“ Je jedno, jak žijí druzí lidé. Vy buďte milosrdní! Nemáme se orientovat podle chování druhých lidí. Ani podle toho, z čeho nám osobně kyne zisk. Směrodatné je výhradně Boží vášnivé milosrdenství, kterého se nám nezaslouženě dostává díky Boží přízni a věrnosti.

Není to až příliš troufalé, chceme-li dostát tomuto velkému Kristovu nároku? S pouhou snahou být dobrým člověkem brzy narazím na vlastní hranice. Ani můj údiv nad Ježíšovými slovy a činy mne neposune o moc dál. Neobejdeme se bez svatého Ducha. Když čteme příběh o Ježíšově křtu v Jordánu, objevuje se v něm svatý Duch, který na právě pokřtěného Ježíše sestupuje v podobě holubice. Jsme přesvědčený, že svatý Duch člověku Ježíšovi dodával nejenom moudrost a výmluvnost, ale že mu do srdce vléval i milosrdenství. Že převažoval náladu jeho srdce od spravedlivého hněvu ve stranu nezaslouženého slitování. Přísností lze dosáhnout nanejvýš práva, ovšem lásky lze dosáhnout pouze láskou. Duch kéž je nám nápomocen.

Mluvil jsem o milosrdenství u Krista v souvislosti s jeho narození, s jeho křtem, s celou jeho činností. A samozřejmě nezbývá než dodat, že milosrdenství bylo přítomno i na konci jeho pozemského putování. Cesta na kříž byla cestou milosrdenství. Kristovo tělo bylo za nás lámáno z lásky, Kristova krev za nás byla prolita z lásky. Milosrdenství od začátku do konce. Vyzařuje jako nezničitelná, svět proměňující síla Boží. Milosrdenství. Ta síla proměňuje i mne a pomáhá mi, abych i já sám byl milosrdný. Nemusím druhým dávat nic, co by mně samotnému nebylo darováno. Milosrdenství jsem dostal, milosrdenství předávám dále. „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec.“

Proto, a jen proto není Ježíšova výzva přeceněním mých schopností. Jelikož jsem díky Ježíšovi poznal Boží milosrdenství, mohu snést i to, že mnohému o Bohu nerozumím. Je skvělé, že i Bůh snáší mne s mými otázkami a pochybnostmi a já jej mohu nazývat svým Otcem. Jeho srdce bije za jeho děti, obzvláště za ty nepatrné a slabé. U něj jsem bezpečně skryt před každým zlem.

Pán Bůh počítá s mou křehkostí a slabostí. A počítá i se silami a schopnostmi, které v sobě mám vedle svojí křehkosti a slabosti. Bůh potřebuje mé nejisté a váhavé výkony, dovede si je použít, zapojit do svého díla a vypěstovat z nich užitek pro druhé lidi. Pán Bůh se neštítí malých začátků, což prokázal právě o vánocích v betlémských jeslích. I moje trocha milosrdenství je součástí ozdravného proudu milosrdenství Božího.

K mé modlitbě patří i prosba, aby mne Boží blízkost a láska proměňovala a přetvářela mne v člověka milosrdného. Když byly naše děti malé a večer jsem chodil k jejich postýlce, pronášel jsem v duchu krátkou modlitbu: „Pane Bože, prosím, ať z něj, ať z ní vyroste člověk přímý a milosrdný. Amen.“ Co bychom si počali bez milosrdenství? Co by nám prospělo, kdybychom získali celý svět, ale srdce bychom měli tvrdá? „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec.“ Kéž nás Bůh opravuje, koriguje tam, kde vědomě či nevědomě děláme sebe či druhé měřítkem svého jednání. Kéž nám Bůh daruje smělé srdce, abychom byli bdělí tam, kde je nás zapotřebí. Abychom byli přítomni se svým milosrdenstvím bez křečovitého tlaku, že musíme spasit svět, nebo alespoň ten svůj malý, osobní svět. Milosrdenství jako základ bohatě stačí. I v tom začínajícím roce 2021.

Děti, obzvláště ty starší, obvykle moc nepotěší poznámka „Celý tatínek. Hleďte, jak se podobá otci.“ V tomto případě by nás podobné přirovnání mělo potěšit: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec.“

Iz 61,1-7                               297; 307; Jsi naděje v zlých dnech, S 167, 177, Abi gezunt    Mt 6,25-34

Kázání na nový rok 2021 podle podkladů, které připravila Renate Karnstein z Porýní.