Co máme společné

Setry a bratři, kniha o skutcích apoštolů nám dnes odhalila další výjev ze života mladé církve. Nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. (32b) Jako malý chlapec jsem rád listoval obrázkovou knihou o českých dějinách. Jednoduché obrázky byly zdařile výstižné, mnohé z nich mi utkvěly v paměti. Jedna ilustrace znázorňovala vznik husitského města Tábora. Do velkých dřevěných kádí lidé vhazují všemožné vzácné předměty. Peníze, šperky, stříbrné nádobí, štůčky cenných látek atd. A pod obrázkem nápis jak vystřižený z bible: „Všechny věci měli společné.“

            O několik let později jsem se pak ve škole dozvěděl další podrobnosti. Lidé kolem kádí se svorně snažili rozvinout odkaz mistra Jana Husa a chtěli se také společně bránit před nepřáteli. A protože v době mé školní docházky učební osnovy včetně dějepisu podléhaly marxisticko-leninské ideologii, dostalo také založení Tábora komunistický nátěr. Ony pověstné sběrné kádě p­rý představovaly první pokus o vytvoření beztřídní společnosti u nás. Husité prý chtěli vytvořit novou společnost, v níž by si všichni byli rovni. Prý tenkrát v městě Táboře zavládl tzv. spotřební komunismus. Všichni brali a spotřebovávali rovným dílem z jedné kasy a tak prý husitské revoluční hnutí vytvořilo předobraz proletářské revoluce, jež má zničit soukromé vlastnictví a peníze vůbec. Také do tohoto komunistického snu se hodí nápis: „Všechny věci měli společné.“

            Kam tuhle větu zařadit? My ji nečteme ani v dějepise, ani v propagační politické brožuře. Dočítáme se ji v bibli a ptáme se – právem se ptáme – na významové rozdíly. Čím se prvotní církev lišila od nadšení husitů a blouznění revolucionářů? Nebo snad není rozdílu mezi počátky křesťanství a pozdějšími politickými hnutími?

            Rozdíl zde je. Významný. Na rozdíl od husitů a proletářů první křesťané záměrně  nebudovali lepší společnost. Nebudovali nový světový řád. Neopravovali zkažené společenské poměry. Apoštolové měli jiný záměr. Pro křesťany totiž není hlavní cíl sociální ani politický. Hlavní zájem se soustředí na Pána Boha. Na jeho moc, která se projevuje ve světě. Víra se zajímá především o Boží lásku, soucit, o Boží spravedlnost. A vše ostatní z nich vyrůstá. Třeba i ta sociální péče a zájem o politiku. Úkolem křesťana není změnit svět, úkolem křesťana je změnit sebe. Až teprve z vnitřního obrácení vychází změna světa. Nikoliv revoluce, nýbrž obrácení.

            Nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Pohnutkou pro společné vlastnictví byl sám Bůh. Jak čteme: všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce (32), na všech spočívala veliká milost. (33) Řeč není o veli-kém lidském rozhodnutí vzdát se majetku. Řeč je o velké Boží milosti nevzdat se člověka. Neobvyklou sounáležitost zažívali křesťané na Boží popud. Zažívali, že jsou nesmírně milováni a že se již tedy o sebe nemusejí bát. Neboť oni ve svém životě nepřijdou zkrátka, třebaže by přišli o všechno. Ježíš Nazaretský byl sice zabit, ale pak byl vzkříšen a ukázal se několika svědkům. Od nich se dál šířila zpráva o porážce smrti. Posluchači slyšeli, že Bůh do svého království přijímá lidi dobré i zlé. Ježíš zvítězil nad smrtí všech lidí. Každému nabízí smysl života bez ohledu na to, jak má kdo naditou peněženku. Tahle radostná zpráva začala shromažďovat věřící a zrodila církev.

Nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Jeruzalémský sbor o společné vlastnictví nijak neusiloval. Ono nebylo na programu. Objevilo se jaksi mimochodem. Apoštolové nikoho ve svých kázáních nevybízeli, aby svůj majetek převedl na církev. Kázalo se prostě jen o Kristu, nic víc. Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše (33), stojí psáno Ti, kdo uvěřili, se těšili, že Boží království je blízko. Věřili, že si svými penězi k Bohu stejně nepomohou. Poznali, že pravé životní štěstí nespočívá v tom, co nosíme v kapse, nýbrž v tom, co nosíme v srdci. Proto s radostí pomáhali druhým lidem a nebrali ohledy na vlastní ztráty. Ať to stojí, co to stojí. Vždyť i za nás bylo přeci draze zaplaceno na kříži. Pán Ježíš se nezalekl, kolik bude odpuštění stát, a my jsme díky němu dostali smysl života zcela zadarmo. Hodnota peněz a majetku, hodnota bohatství mizí před Bohem, jenž se sám obětuje. S vírou v obětavého Boha lze pomáhat snadněji. Proto čteme dál: Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval. (34n)

Sestry a bratři, první křesťané v Jeruzalémě měli všechny věci společné. A co my s tím? Představuje pro nás apoštolský model závazný vzor? Je společné vlastnictví nezbytným znakem církve? Neměli bychom snad i do našeho kostela postavit nějakou obrovskou káď, do níž bychom sesypali své cennosti a měli všechno společné? Odpověď zní ne. Co se osvědčilo v jednom sboru, nelze bezduše převzít do jiného sboru. Navíc je otázkou, jak se vlastně přímo v Jeruzalémě společné vlastnictví osvědčilo. Jen o pár veršů dál se dočteme, že se našli lidé, kteří zneužili štědrost druhých. Apoštol Pavel dokonce později na svých cestách organizoval sbírku na pomoc mateřskému jeruzalémskému sboru, který dostal do potíží. Nasál do sebe takové množství chudáků, že je mohl uživit jen s pomocí jiných sborů. Inu společné vlastnictví odjakživa bylo a je složitá záležitost. Takže prozatím žádné kádě do kostela instalovat nebudeme. Místo kádě nám východu postačí košíček na dary. Z apoštolského sboru můžeme přesto okoukat několik věcí.

Zaprvé je to sdílení. Nikdo nežije jen sám pro sebe. Máme kolem sebe druhé lidi a ti, stejně jako my, mají svá trápení a radosti. Bohudík je to tak zařízené, že když se jedni trápí, druzí někde úplně nacházejí jinde důvod k radosti. A tak ti, kteří jsou na tom zrovna dobře, mohou pomáhat těm, kterým se zrovna nedaří. Podpírat je modlitbou, povzbudivým slovem, projevovat jim svou pozornost. Jsem přesvědčen, že první křesťané nesdíleli zdaleka jen majetek. Mnohem více sdíleli své životní příběhy, svou chuť do života. Co jednomu scházelo, doplnil druhý. Po čase se role obrátili. Z dárce se stal obdarovaný a z obdarovaného se stal dárce. Ve společenství se totiž rozhodně žije snáz nežli v osamění.

Jako druhé věci se můžeme přiučit zájmu o potřebné. Církev neshromažďovala peníze, aby za ně vystavěla skvostné chrámy. Peněz se užívalo na pomoc chudým, kterých tenkrát bylo nespočetně. Zcela v apoštolské tradici se církve věnují charitativní a diakonické práci. Myslí na ty, na které málokdo pomyslí.

A do třetice stojí za pozornost vztah k majetku. Lépe řečeno odstup od majetku. Nikdo neříkal o ničem, co měl, že je jeho vlastní. Věci, které máme k dispozici, nejsou v našem vlastnictví. Nepatří nám. Máme je pouze v pronájmu, jenž vyprší v okamžik naší smrti. Hospodinova je země se vším, co je na ní,  slyšeli jsme v prvním čtení. (Ž 24,1) Domy a zahrady, auta a televizory, ale i zážitky a pocity jsou nám pouze propůjčeny na určitý čas. Jednoho dne je odevzdáme. Chtě nechtě je budeme muset vrátit. Neproneseme je dál. Jediné, co si odneseme, bude naděje na vzkříšení, kterou nám dává Ježíš Kristus.

A úplně na závěr. V dnešním biblickém úryvku padla zmínka o jednom určitém člověku. Jeho původní jméno bylo Josef. Patřil do kněžského rodu levitů, ale kněžstvím se neživil. Pocházel totiž řeckého ostrova Kypr. Vlastnil pole, ale prodal je a peníze daroval apoštolům. I on se zapojil do troufalého díla pomoci, které se v Jeruzalémě právě rozjíždělo. Proč se nám ale dochovalo jeho jméno? Možná, že Josefovo pole bylo mimořádně velké a on díky němu získal pro církev obrovskou částku. Spíše však Josef zaujal okolí svým přístupem. V hovorové řeči apoštolové nazvali Josefa jménem Barnabáš. Syn útěchy. Za Barnabášovým štědrým činem můžeme spatřovat útěchu. Boží útěchu. Možná se Josef celý život honil a staral o majetek a o zajištěný život. A vše se mu zdálo málo, dokud neuslyšel o novém životě v Kristu. Cenu svému životu nedáváme my sami, nýbrž cenu našemu životu dává Bůh a druzí lidé, kteří se pro nás obětují. Barnabáš uslyšel toto evangelium, vzdal se svého majetku a vydal se do světa vyprávět o Boží útěše. Spolu s apoštolem Pavlem později procestoval řadu měst. Nenechal si útěchu jen pro sebe. Kéž i my jsme dětmi útěchy jako byl Barnabáš. Amen.

Matouš 14,13-21    627; S 119; 95; 169; 689

Kázání v neděli 11. srpna 2024.