Dnes a po další tři neděle nás čekají kázání na 4 kapitoly jednoho z nejkratších starozákonních spisů, jímž je kniha Jonáš. V hlavních rolích prorok Jonáš a … Schválně, kdo byste řekli, že vystupuje v další hlavní roli. Že se tak divně ptám, zarazí se leckdo. Přeci Jonáš a velryba. Dobře známý a hlavně vděčný příběh pro nedělní školu. Nebo pro dětské Bible, které nápaditě zobrazují, jak velryba Jonáše polyká, veze v břiše či vyplivuje na břeh. Jenže vás musím zklamat. Velryba hlavní roli nehraje. Vystupuje takzvaně v roli epizodní pouze v jedné kapitole. Neboli řečeno divadelní mluvou: velryba představuje vedlejší postavu.

Tedy hlavní role jsou rozděleny jinak. Nikoli Jonáš a velryba. Nikoli Jonáš a tingltangl. Nýbrž Jonáš a Ninive. Děj se odvíjí mezi prorokem Jonášem a mezi městem Ninive. Člověk versus město. Ano, je to trochu zvláštní rozdělení, ale ne až tak příliš. Město Ninive představuje celek. Chová se jako lidská osoba. Vyjadřuje souhrn toho, co dělalo jeho obyvatelstvo. S takovým vyjadřováním přeci nemáme problém. Říkáme přeci, že Praha buduje metro, Třinec vyhrál v hokeji nebo že Vatikán skrývá mnohá tajemství. Mluvíme o městech jako o lidech. Podobně i Ninive vystupuje v určité roli. Hraje úlohu, která nám má přiblížit určitý druh chování. Typ lidského přístupu k životu.

Jonáš a Ninive. Dva přístupy k životu. O Jonášovi zhruba víme, co byl zač. Jméno má židovské. V hebrejském originále zní Jona, což znamená holubice. Pečlivý čtenář Bible si při vyslovení slova holubice vzpomene, že po potopě Noe vypustil z korábu holubici, aby se proletěla nad vodami a pokud možno ještě dál. Holubice se po čase vrátila se zelenou ratolístkou v zobáku a přinášela naději. Naději, že zkáza končí, že vody potopy opadávají a kdesi se vynořila země s ní zeleň. Jonášovo jméno znamená holubice a holubice znamená naději.

Druhým aktérem je město Ninive. Předpokládám, že jste tam nikdo nebyl, neboť se nachází v severním Iráku, v kurdské oblasti u hranic se Sýrií. Město bylo zničeno už ve starověku, ovšem vykopávky ukazují, že bylo značně velké. Ostatně tak o něm opakovaně hovoří i Bible jako o „tom velikém městě.“ Obvod hradeb dosahoval délky 12 km, což je zhruba 10 x více než jsou naše hradby zde v Poličce. Trocha matematiky: desetkrát delší obvod znamená desetkrát delší poloměr a to znamená stokrát větší plocha. Můžeme směle hádat, že v Ninive žilo několik set tisíc obyvatel. Město vyrostlo do slávy v 8. a 7. století před naším letopočtem, když se stalo hlavním městem velemocné asyrské říše, která se klidně mohla poměřovat se samotným Egyptem. Z čehož vyplývá, že obyvatelé Ninive byli pohané jak poleno a na rukou měli krev porobených národů. Tuhle dějinnou roli je zapotřebí znát.

Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi: „Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ (1n) Jonáš vstupuje na scénu v roli proroka. On má vyřídit Boží slovo ve městě, které ovládá tehdejší svět. Má jít do hlavního města a říci, že jeho politika i kultura představují do nebe volající zvrácenost, na kterou se Bůh už nemůže dívat. Jméno Jonáš je znamením naděje. Naděje, že zlo má své meze. Jonáš má v Ninive říci jasné STOP. Zastavte se, Ninivané, ukončete své zlo. Už v něm nepokračujte. Prorocký vzkaz v sobě má naději, že zlo je možné utnout, přerušit, zarazit. Naděje, že se lze obrátit a začít žít znova. Už ne tak zle. Vždyť my sami víme, jak nám svědčí, když někdo přesvědčivě poví: „Hele, tohle nedělej. To by byla pěkná blbost.“ Mít někoho, kdo nám pomůže vyvarovat se chyb a vin. Tohle roli má Jonáš v Ninive sehrát.

Jonáš a Ninive. Jonášovi se do jeho role nechce. Je člověk, který věří v jednoho Boha, zná desatero přikázání a má se o kus svojí víry s Ninivskými rozdělit. Ninivané vystupují v roli těch, kdo potřebují slyšet Boží vzkaz. Potřebují slyšet o svých špatnostech, aby mohli napravit své životní cesty. Jsou vzdáleni od Boží moudrosti, jsou vzdáleni od Božích příběhů.  A právě Jonáš je má s Boží moudrostí seznámit a vpravit je do Božích příběhů. Jenže Jonášovi se nechce. Já osobně se mu nedivím. Jít jako cizinec do samého srdce světovládné říše a pokřikovat v ulicích, že veškerá vládní politika a panující kultura jsou mizerné a příčí se Bohu. Kdo by se toho odvážil.

Jonáš se dává na útěk. Špatně naplňuje svoji roli proroka. Měl mluvit, ale mlčí. Měl jít na východ, ale plaví se na západ. Do Taršíše si to namířil, jenž údajně bylo v dnešním Španělsku a pro tehdejší mořeplavce se rovnal konci světa. Přeplout Středozemní moře v celé jeho délce podél afrického pobřeží. Jonáš se dává na útěk a nechtěně se tak stává patronem všech, kdo utíkají před svým úkolem. Kdo se vyhýbají vlastní zodpovědnosti. Snaha uniknout před kroky, které je zapotřebí udělat, ale já se jich bojím, co řeknou lidi, co když něco pokazím, co když sám sebe ohrozím. Jakoby si Jonáš myslel: Mohl jsem žít bez Ninive dosud, tak budu žít bez Ninive i dále. Vyhnu se mu. Jenže jsou výzvy, před kterými neutečeme. I kdybychom se tvářili sebevíc, že se nás netýkají. Pravdu oklamat nemůžeme. A už vůbec neutečeme Bohu, který nás před naše životní úkoly a výzvy staví. Kampak bychom asi tak před Bohem mohli utéci?

Jonáš na útěku. Jonáš mlčící. Člověk, který neříká, co je zapotřebí říci. Kolik lidí je dnes umlčeno strachem. Jsou děsivé zprávy z Ruska, kde vládne kultura lži. Kde se zakazují slova, takže mluvit tam dnes v souvislosti s Ukrajinou o válce je trestné. Kde jsou dnešní ruští Jonášové, kteří by vyšli mluvit do ulic Moskvy a dalších měst? Jsou na útěku, sevřeni obavami o budoucnost svou a svých příbuzných. A je to právě současné Rusko, které potřebuje uslyšet, že zlo, které páchají, vystoupilo před Boží tvář. Jméno Jonáš znamená holubice a holubice znamená naději. Jsme přesvědčený, že v mnohých Rusech hlodá jonášovská výzva promluvit a oni dosud zápasí se strachem. Ale až promluví, pak to bude slovo o naději právě pro Rusko, že jím páchané zlo musí skončit. Že může skončit. Zatím Jonášové mlčí. I to patří k jejich roli.

Jonáš a Ninive. Prorok Jonáš má Ninive přinést naději, že zlo skončí. Že jejich zlo skončí. Ale Jonáš se zpronevěřuje svému holubičímu jménu „Jona“ spjatému s nadějí. On pro Ninive prostě naději nemá. A tak o ní mluvit nebude. Noemu holubice přes vodu přinesla naději v podobě zeleného lístku. Jonáš prchá přes vodu, aby se o naději dělit nemusel. Avšak Bůh kříží Jonášovy plány. Šlape na brzdu. Kvůli bouři loď do Taršíše plout nemůže.  Zatímco se všichni na palubě snaží loď zachránit, Jonáš je zalezlý stranou. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. (5) Jonáš prostě není solidární. Nechce sdílet naději na záchranu s pohanskými lodníky. Jonáš je příkladem zakrnělé, zapouzdřené víry, s jakou se bohužel setkáváme i dnes. Víra, která se zahnízdí v postoji: „Já mám svoji víru. Já věřím správně. Můj Bůh mne zachrání a ostatní prostě mají smůlu.“ Někdy se duchovní sobectví nepodává takhle přímočaře a je zabaleno do úhledných teologických argumentů. Ale pořád je to pochmurné hlásání beznaděje pro jinověrce.

Jenže kniha Jonáš je kniha optimistická. Dokonce je to kniha z nejoptimističtějších. Ona má naději pro jinověrce a pro bezvěrce. Neříká, že jsou ztraceni. Lodníci jsou na rozbouřeném moři zachráněni. Proto má jít Jonáš do Ninive a volat je k pokání, neboť pokání, obrácení je možné. Ano, i lidé bez tradiční víry mohou Bohu svými činy dělat radost. Zapšklý Jonáš si tu naději nechce připustit. A přitom na lodi vidíme velice milosrdné jinověrce. Každý se modlí ke svému pohanskému bohu, ale když jim Jonáš radí, ať jej vhodí do moře, zdráhají se. Chtějí Jonáše zachovat na živu. Takoví jsou to slitovní pohané. Jeden židovský výklad krásně rozpracovává tenhle nadějný pohled na jinověrce, kteří nejsou daleko od Božího slitování. Lodníci se prý zdráhali Jonáše vhodit do vody a tak jej ponořili jenom po kolena. Moře se utišilo. Tak jej vytáhli zpět. Opět se zpustila bouře. Opět ponořili Jonáše do moře a utišilo se, až když tam byl po pás.  Chvíli tak pluli, když Jonáše zkusili vytáhnout, bouře se vrátila. Do třetice ponořili Jonáše až po krk, než se moře utišilo. Nechtěli nesolidárního proroka vydat smrti. Měli pro něj naději. Ovšem i pak se bouře vrátila a Jonáš nakonec putoval do moře celý. A teprve pak v další kapitole přijde na scénu velryba ve své epizodní roli.

Bible je optimistická a říká: milí věřící, nepodceňujte nevěřící. I oni jsou Bohu milí. Je dojemné, jak dávní vykladači vylíčili pohanské námořníky. Oni mají dobré srdce. Umí se slitovat. Na rozdíl od Jonáše, který se o svou naději nechce dělit. Příběh o Jonášovi zachycuje zápas o naději. Pro koho všeho máme mít naději. Bůh má naději pro Ninive. Jonáš si ji teprve musí osvojit. Před týdnem byla velikonoční neděle a my jsme oslavili vzkříšení, svátek naděje. Svátek šířící se naděje, která prolamuje bariéry a říká: u Boha je dost lásky pro všechny. Amen.

Gn 8,1-13       540; 560; starý 201; 772; 534                               Koloským 2,12-15

Kázání v 1. neděli po velikonocích 24. dubna 2022.

Obrázek pochází z pěkných stránek http://www.freebibleimages.org/ . Autorem je http://www.richardgunther.org/