Když vyplňujete úřední formulář, musíte obvykle k údajům o své osobě kromě jména a data narození připsat také, kde jste se narodili. Rovněž v občanském průkazu či v cestovním pase je uvedeno místo narození. Napovídá, odkud jsme, jaký je náš původ. Z jakých kořenů vyrůstáme.

Podobně je tomu i s Ježíšem. Také u něj Bible pečlivě uvádí, kde přišel na svět. Ježíšovo rodiště, městečko jménem Betlém, zná zpravidla i ten, kdo jinak o Ježíšovi nic moc neví. Betlém – koledami opěvovaný, Betlém – malíři zobrazovaný, Betlém – v mnoha domácnostech každoročně stavěný z papíru, ze dřeva, z perníku... Avšak proč se vůbec o Betlému mluví? Co rodiště vypovídá o svém nejslavnějším rodákovi?

Pro odpověď musíme jít daleko do minulosti. Dobrých tisíc let před Ježíšovým narozením se v Betlémě odehrává scéna, o níž jsme právě četli. Království se nacházelo v krizi, jelikož stávající král vládnul špatně. Prorok Samuel se vypravil do Betléma, aby obřadním olejem pomazal nového, budoucího izraelského krále. Pomazání tehdy představovalo běžnou proceduru pověření k významnému úkolu. Prorok ale dosud neví, kdo přesně se králem stane a na kom má tedy svůj olej upotřebit.  Po úvodních pozdravech Samuel zorganizuje slavnostní hostinu, sezve na ni všechny syny důstojného Jišaje a kouká, který z nich by se tak asi hodil na královský trůn. Padli mu do oka mládenci urostlí a zdatní, ti by u lidu vzbuzovali respekt už jenom svou postavou. Což teprve, až by se statečně pustili do boje.

Proroku Samuelovi defilují před očima různí kandidáti, ale on slyší Boží hlas: „Tenhle ne.“ „Tento také ne.“ „Ani tenhle.“ Celkem sedmkrát.  Pořád nic. Ne a ne nalézt toho pravého.  Trochu to připomíná pohádku o Popelce, kdy princ s nalezeným střevíčkem objíždí svou říši a pátrá po tajemné krasavici, která jej na bále ztratila. Žádná z dívek však střevíc neobuje a princ se znepokojeně táže: „A není zde ještě nějaká dcerka?“ „Akorát umorousaná Popelka,“ slyší odpověď. Stejně se ptá i Samuel: „Jišaji, nemáš náhodou ještě nějakého syna, který se na hostinu nedostavil.“ „No ještě zbývá malý David, co pase ovce. Ani jsme ho nezvali, takového mrňouse. Co by tady mezi námi dělal?“ Jenže jakmile Davida přivedou, Samuel si je rázem jistý: „To je on! Budoucí král.“ David je pomazán olejem a čeká, až přijde jeho čas. Jsou položeny základy dynastii Davidovců, která se střídavými úspěchy i se střídavou zbožností vládla po staletí.

Vše začalo v Betlémě. Jak pro Davida, tak pro Ježíše. Oba dva králové mohou ve svých dokladech uvádět totéž místo narození: Betlém. Na Betlémě je výmluvný  postup, jakým Samuel vybírá budoucího krále. Před očima měl celou řadu nabídek – muže oslnivé a udatné, avšak v duši mu zněla Boží poznámka: „Člověk hledí na to, co má před očima, ale Hospodin zkoumá srdce člověka.“ Posuzovat člověka pouze podle vnějšku je ošidné. Rozhodující se děje v nitru. Uvnitř člověka se rozhoduje o odpuštění a o ochotě naslouchat druhým, uvnitř člověka se rozhoduje o lásce a slitování, uvnitř člověka se rozhoduje o jeho zájmu o spravedlnost i o schopnosti uznat chybu. Právě dovnitř, k srdci hledí Hospodin.  David byl shledán dobrým kandidátem na královský trůn. Bez pýchy, nýbrž s pokorou. Bez mstivosti, nýbrž s přívětivostí.

Andělští poslové do vánoční tmy ohlašují pastýřům: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ Může mít Ježíš jiné místo narození nežli Betlém?  V jeho království přeci nejde ani o krásu vzhledu, ani o sílu paží či průbojnost loktů. Ježíš svou říši nezakládá na vojenských jednotkách, ani na podmaněných lidech. Ježíš začíná od srdce. Vybízí ke změně smýšlení. Ví, že ke změně světa nestačí změnit vnější podmínky, nýbrž že je zapotřebí se změnou začít uvnitř. „Člověk hledí na to, co má před očima, ale Hospodin zkoumá srdce člověka.“ Nazvěme klidně tenhle přístup betlémskou optikou. Betlémským způsobem vidění. Nenechat se strhnout okázalostí, nýbrž hledět k nitru.

O vánocích si betlémskou optiku připomínáme. Nic okázalého se neudálo. Obyčejným rodičům se narodilo dítě a v nouzi bylo uloženo do jeslí ve stáji. Žádná moc, žádná síla, žádná nádhera se neprojevila. Jen slabost, nezajištěnost a bída. A přece. A přece víme, že to narozené dítě změní svět. Začíná zevnitř každého jednotlivce. Vybízí k vnitřní proměně bez nátlaku. Jeho moc je jako moc bezmocného dítěte. Malé děti v nás probouzejí něhu a cit, lásku i touhu se obětovat. Činí tak naprosto nenásilně, bez nátlaku. Stejně i Ježíš předkládá světu svou pozvánku k naději a k radosti, aniž by přitom kohokoliv nutil. Jde totiž o srdce a tomu poroučet nejde. Leda je naplnit – láskou, lhostejnosdtí nebo nenávistí.

Tedy: Ježíš se narodil v Betlémě. Každoročně nám vánoce připomínají betlémskou optiku, abychom si osvojili Boží pravidlo pro náš svět: „Člověk hledí na to, co má před očima, ale Hospodin zkoumá srdce člověka.“ Amen.                  

Lukáš 2,10-11            651; 293; Svítá 365

Kázání na štědrý večer 2015