Sestry a bratři, představte si nádraží. „Pane výpravčí, kdy už ten vlak konečně pojede?“ Možná to znáte sami. Na nástupišti nervózně přešlapují lidé. Vlak měl jet již před deseti minutami, ale zatím vůbec nedorazil. Chudák výpravčí se brání návalu otázek a výčitek. „Jak to, že nevíte, co se s ním stalo?“ „Stihneme přípoj v Pardubicích?“ „Ty dráhy – to je hrůza. Nejezdí, ale zdražují.“

A vlak nejede a nejede. Lidé čekají, nic víc ostatně dělat nemo-hou. Jízdenky jsou nakoupeny, cestující připraveni a vlak nikde. Je čas čekání. Čeká se na příjezd vlaku. Slováci by řekli: Čaká sa na príchod vlaku. Příjezd, příchod – to se přeci latinsky řekne adventus, v počeštělé formě jednoduše advent. Načrtnutá nádražní scéna tedy s naším církevním adventem nějak souvisí. Ukazuje nám určité rysy adventu. Mne napadá trojice postřehů.

Postřeh první: Čekající lidé nemohou nic uspíšit. Vlak dorazí, až dorazí. Všechno lidské rozčilování, všechny strachy, co čekáním zmeškáme, nic nepomůže. Jistě, bylo by pěkné, kdyby vše šlo podle našich představ a my se už jen pohodlně vezli za svým cílem podle spolehlivého jízdního řádu. Příjezd však prodlévá. I nám se může zdát, že se advent vleče. Že trvá dlouho, než se opravdu v plnosti a niterně setkáme s Ježíšem Kristem. Může se nám zdát, že jsme se načekali ažaž.  Ovšem co naplat – nelze než čekat.

Postřeh č. 2: Čekající lidé se nemohou svého čekání jen tak vzdát. Mají za sebou jistou přípravu a v téí musejí vytrvat. Jinak přijde jejich očekávání nazmar. Bez čekání se zkrátka nedočkáme. Nelze očekávání na chvíli přerušit. Cestující si neodskočí na hodinku z nádraží domů, aby se v teple podívali na další díl svého oblíbeného seriálu. Mohli by totiž advent vlaku propásnout. A podobně lidé čekající na Kristův příchod nemají polevit ve svém očekávání. Když čekat, tak jedině připravený, připravená. Při adventním čekání se nemůžeme vykašlat na přípravu. Křesťanská příprava na Mesiášův příchod spočívá v hledání Božího království. Spočívá v prosazování lásky a spravedlnosti. Jedině trpělivým úsilím o lásku a o spravedlnost na všech úrovních života, na duchovní i světské, na úrovní soukromé i veřejné, tedy jedině tímto úsilím o lásku a spravedlnost čekáme dostatečně připraveni na Kristův příchod.

Postřeh třetí a poslední: Čekající lidé se zaradují, až vlak dorazí. Jejich čekatelská trpělivost se vyplatí. Nemají pravdu ti, kteří zatrpkli, vrátili jízdenky a nyní rozhlašují, že se žádný advent stejně nikdy nedovrší. Ano, čekání sice bylo poznamenáno nervozitou, netrpělivostí a pochybami, nebylo však marné. Aneb – kdo si počká, ten se dočká.

Tolik k podobnostem. Ale bylo by nerozumné, kdybychom při porovnání nádražního a křesťanského adventu nacházeli jenom obdoby a shody. Jsou zde rozdíly. A podstatné. Ukazuje na ně dnešní biblický verš. Povězme si hned předem, kdo má tyto rozdíly na svědomí. Je to sám Pán Bůh a jeho posvěcující Duch, který se ujímá čekajících. Bohu záleží na tom, abychom při svém čekání nezemdleli, abychom neztratili dobrou mysl a odhodlání. Ve svém duchovním životě jsme na tom mnohem lépe než čekající pasažéři na peróně. Tam nikdo nevyběhne z nádražní budovy, aby rozčarované cestující uklidnil slovem útěchy. Nikdo nezačne na nástupišti zadarmo rozdávat občerstvení, nenabízí se žádný chléb, ani víno. A to je ten ohromný rozdíl. Nám se při našem čekání od Boha dostává jak slova, tak i pohoštění. Nyní k nám tedy zaznívá slovo o očekávání: Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.

Ti, kdo očekávají na Hospodina…  Zpozorněte! To jsme přece my! Řeč se vede o nás. My čekáme na Hospodina, my prožíváme advent. My skládáme naději v Hospodina. Původní hebrejský výraz pro čekání má košatější, živelnější význam než jen čekat. Znamená: prahnout, toužit po něčem, nadít se, s doufáním očekávat, s nadějí vyhlížet. Ani stopa po vzteku a zlosti ze zmařeného času. Ani stopa po hořkosti, s níž popocházejí cestující z jedné strany nástupiště na dru-hou. Naopak, čekání na Hospodina je věcí radosti a naděje. Neboť –

 Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly … Čekání na Hospodina nevysiluje. Nevyčerpává ani tělo, ani mysl. Nefrustruje člověka. Nevzbuzuje výčitky, že jsme raději měli dělat něco jiného, nežli se vypravit na cestu. Z očekávání na Hospodina vychází nová síla. Hospodin nemusí ještě nutně zasáhnout, již samotné očekávání na Boží pomoc je velikou vzpruhou. Víra, že Hospodin je na mé straně, mi dodává sílu. A co víc – víra v příchod Pomocníka Hospodina mi dodává rozlet. Neboť –

Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se jako orlové … Žádné plahočení duše kdesi při zemi, v bahně neodpuštění a závisti. Očekávání Hospodinovy lásky a spravedlnosti nás povznáší. A jak. Vznášejí se jako orlové. Orlové, orli. Nebe se ji mi zrovna nehemží. Německý reformátor Martin Luther kdysi údajně řekl: „Křesťan – to je vzácný pták.“ A měl pravdu. Není samozřejmé natrefit na takového člověka, který s opravdovou nadějí očekává na Hospodina. Spíše se setkáme se spoustou přízemních vrabců, než se vzletným a důstojným orlem. Ono se snadněji spoléhá na sílu viditelných lidských paží nežli na Hospodinovu pravici, která často bývá skrytá a jejíž dílo není na první pohled patrné. Kdo však spoléhá na neviditelnou Boží podporu, ten neprohloupí. Neboť –

Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. Apoštol Pavel píše v podobném duchu. Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. (Fp 3,12nn) Chůze a běh. Jak lze vidět, čekatelé na Boha jsou v pohybu. Opět jeden rozdíl oproti výjevu z nádraží. Čekající pasažéři se moc daleko nedostanou. Zato ti, kdo čekají na Hospodina, nestojí na místě. Vydali se spolu s Božím lidem na cestu víry. Vydali se na dobrodružnou cestu, na které s pomocí Boží proměňují sebe samotné, proměňují mezilidské vztahy a tak vlastně proměňují i celý okolní svět. A při tom všem našem snažení a čekání je máme naději, že to nejlepší stejně nakonec přijde spolu s Kristem, který nám úplně zadarmo dá lásku a pokoj a život v hojnosti. Amen.

Jan 8,12-30              651; S 224 ; 182; 261; 244             Fp 3,12nn

Kázání v 1. adventní neděli 1. prosince 2019.