Kain a Ábel. Já bych ten oddíl přejmenoval, sestry a bratři. Kdyby bylo po mém, dal bych právě přečtenému úryvku název: „První otázky na světě“. Celkem šest otevřených otázek v něm totiž zazní. Pět otázek klade Bůh, jeden dotaz vznáší Kain. A není to lecjaká rozmluva. Probírají se velmi závažné věci. Poprvé na světě. Jsme na začátku Bible, na začátku dlouhého příběhu lidstva a všech těch mezilidských zašmodrchaností. Jsme na začátku našeho světa. V předchozí kapitole byli ještě Adam a Eva rajské zahradě Eden nablízku svému Stvořiteli. Jejich pobyt tam se však pokazil a oni se přesunuli do našeho světa. Teď už žijí náš život. I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. (1)

Jsme na začátku. Kain je prvním z lidí, o kterém můžeme mluvit jako o sobě rovném. Narodil se rodičům. Možná by šlo odvážně říci, že teprve s Kainem se zrodil náš svět. Předchozí stvořitelská etapa tvoření z ničeho, formování člověka z půdy ze-mě nebo ze žebra, tahle etapa je už pryč. Odteďka se lidé prostě rodí a rostou a jsou vychováváni. Ach, musel to být pro Adama s Evou nelehký úkol. Vždyť oni nevěděli jak na výchovu. U koho se mohli učit? Asi Kaina vychovávali tak trochu metodou pokus omyl. Ostatně my všichni rodičové svými omyly zanecháváme rozličné šrámy na duších svých dětí. Vždyť říkám, že tady začíná náš svět, nám tak dobře známý svět. Svět, ve kterém nejsme sami, ve kterém máme své bližní. Eva dále porodila jeho bratra Ábela. (2)

Otázky se vznášejí nad naším lidským soužitím. Jak se porovnáme s druhými lidmi? Se svými bratry a sestrami? Podle Bible jsme všichni bratři a sestry, všichni jsme se zrodili z ženy. Z jedné pramáti a z jednoho praotce. Nikdo nemá fajnovější počátek. Jak se budu k druhým lidem chovat? Ke svým bratrům a sestrám. A co svým chováním způsobím? Jsme na začátku Bible ve vyprávění o začátku našeho světa založeného na lidském soužití. A právě sem – hned na začátek – jsou moudře vloženy základní otázky. Ony musejí zaznít z kraje, ihned po startu, neboť nás od té doby provázejí napořád a nejde se jich zbavit. První otázky našeho světa se týkají lidského soužití.

Kain zabil Ábela. Dva bratři a taková nenávist. Anebo co vlastně to bylo? Zápletka je tajemná, plná dohadů. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. (2-5) Dva bratři, každý je jiný. Živí se různým způsobem. Oběma se jinak daří. Ač mají společné rodiče, ač jsou jedné krve, jak se říká, přesto si nejsou blízcí. Stojí proti sobě, nikoli při sobě. Ano, tady jsme přesně v počátku našeho světa, kde se blízkost potýká s odcizením. Jsme si navzájem bližními, a přeci jsme si daleko. Naše duše leckdy dělí propasti. Ne tak těla. Tělesně jsme si blízko. Na dosah. Na dotek. Na bolestný dotek.

I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi … Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. (8) Hrůza vtěsnaná do jednoho verše. Bratrovražda. Mord. Ráno zde Ábel ještě byl, ale teď už není. Rozplynul se jako mlha. Jako opar. Likvidace nepohodlného bližního. Volný průchod nenávisti a násilí. Tady se vším všudy začíná svět, jak jej známe. Svět, nad kterým se vznášejí otázky.

Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ (9) Nestačilo říci „Kde je Ábel?“ Otázka je zasazená do souvislostí. Ten, který je pohřešovaný, ten zavražděný nebyl nikdo cizí. „Jedná se o tvého bratra, pověz, co s ním je? Kam se ztratil ve světě, který společně sdílíte?“ Od počátku světa otázka pro nás všechny: „Kde je tvůj bratr, člověče? Kde jsou tví bližní, kterým ubližuješ, kterým upíráš život, jaký máš ty sám? Proč si bereš, co ti nepatří? Proč svou závistí a sobectvím okrádáš druhé?“  S touto otázkou musíme ve světě žít. Je to otázka Boží, otázka svědomí, otázka lidskosti. Pojmenovat ji můžeme všelijak, ale pořád jde o totéž. (A vlastně ani tolik nezáleží na tom, kdo ji klade.)

Kain odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (9) První odpověď v našem světě je výmluvou. Prolhanou výmluvou. Nevím. Nevím, kde je můj bratr, moje sestra. Nevím, kde je můj bližní. Nevím. Schovat se za závoj nevědomosti. Tvářit se, že se mne věc netýká. Někdy dokonce lze výmluvami kličkovat tak dlouho, až člověk sám uvěří, že opravdu neví, co se s druhými děje. Kain přechází do protiútoku. I on pokládá Bohu otázku. „Cožpak jsem strážcem svého bratra? Copak já se o něj starám? Mám svých starostí dost, každý se má starat sám o sebe! Proč bych se měl o svého bližního zajímat?“ Ano, zní to logicky. Je to chytrá námitka. Ale opět je to lež. Kain se totiž o svého bratra zajímal. Tuze. Vlastně mu lezl do soukromí, když slídil, zda jeho oběť Pán Bůh příjme. Velmi pečlivě střežil, zda na tom jeho bratr náhodou není lépe než on. Běda, kdyby mladší předběhl staršího. Vždyť on, Kain, tu byl dřív. Starší má přednost, mladší má dostat, až co zbude.

Kain a Ábel. První otázky v našem světě. A první odpověď. „Kde je tvůj bratr?“ „Nevím. Copak jsem jeho strážcem?“ Tento dialog vešel do dějin. Je dobře, že je součástí naší kultury. Ve zkratce líčí odpovědnost za bližního i bláhovost našich výmluv. Příběh o bratrovraždě. Jenže ve vyprávění jsou také otázky, které jsou méně známé. Nejsou však méně důležité. Dost možná jsou ještě důležitější. Zaznějí ještě před nešťastným incidentem, kdy už Kain uviděl, že na rozdíl od jeho bratrova oběť byla přijata. Kain vzplanul velmi a zesinal ve tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ (5nn) Ještě než dojde k vraždě, ještě než se zloba provalí, Bůh mluví Kainovi do duše. Ještě před tragickým činem jsou položeny otázky, které Kaina mohou zastavit. Jen kdyby se namáhal odpovědět! Jen kdyby se snažil poznat sám sebe a svoje chování a svůj život dříve, než sáhne na život bližnímu! „Proč se hněváš, člověče? Proč jsi odvrátil tvář od světa, jaký je? Proč si myslíš, že já, Bůh, jsem proti tobě, když nejsi úspěšný jako druzí?“

Sestry a bratři, zde, na počátku našeho světa znějí otázky, které jdou na dřeň. Ptají se po základech našeho rozhodování. Co nás na světě štve?  A jak se svým rozhořčením naložíme? Propadneme zlobě a vydáme se cestou zla? Anebo budeme usilovat o pokoj a o smíření a vydáme se cestou dobra? Každý z nás, dříve než se dopustíme zla, stojí před rozhodnutím. Zde, na začátku Bible se píše o základech našeho světa. My lidé zde ve světě stojíme před volbou mezi dobrem a zlem. Ale co „stojíme před volbou“? – My jdeme od jedné volby k druhé. Nepřetržitě. A Bible na nás hledí velice optimisticky. Máme šanci se rozhodnout pro dobro. Bible je ohledně našeho rozhodování optimistická, neboť samotný Bůh je optimista. Má pro nás naději. Dává nám šanci rozhodnout se dobře. Vzdorovat špatným činům. Zabrzdit hřích. Zabránit jeho vzniku. Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Zlo, hřích, činy, kterými druhým ubližujeme, se sice derou do našeho života. Ale Bůh k nám má důvěru. Povzbuzuje nás, že vtíravému hříchu se lze ubránit. Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout. (7) Člověče, máš šanci vyhrát. Tak to nevzdávej.

Kain to tenkrát vzdal. Vzdal se dobra. A co mu zbylo? Zlo. Hřích vstoupil skrz dveře jeho života a z Kaina se stal vrah. Ale ani to není konec. Ač se Kain snaží svou vinu ututlat, Boha neošálí. Boha nelze oblafnout. Hospodin pravil: „Cos to učinil?“ (10) Pán Bůh ví, co děláme. Teď ještě, abychom si to uvědomili my. Cos to učinil? To je ta šestá otázka z počátku světa. Otázka zaměřená na sebezpyt. Na zkoumání vlastních činů. Na pokání. A Kain nahlédne alespoň zčásti hrůznost svého činu. „Můj zločin je větší, než je možno odčinit.“ (13) Takto začíná náš svět, že lidé poznávají a vyznávají své viny. Až lidé svoje viny přestanou poznávat a vyznávat, bude to konec světa. 

Kain od teď musí žít dál s vědomím vlastní viny. Bůh jej nechává ale žít, dokonce ho chrání před zabitím, před krevní mstou. O trestu zde nepadne ani slovo. Jako kdyby zde prosvítalo cosi z Kristova evangelia o odpuštění hříšníkům. Už na počátku našeho světa.

Celkem šest otázek bylo vysloveno v příběhu o Kainu a Ábelovi. První otázky na světě. Jedna veliká otázka však zůstala nevyřčena. Nad celou nešťastnou zápletkou se vznáší tajemná záhada, která je příčinou všeho. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Tím nezodpovězeným tajemstvím je Bůh. Proč Ábelovu oběť Bůh přijal a Kainovu nikoli. Proč se jedno-mu člověku v životě daří a druhému ne? Proč někdo má děti hodné a druhý nezvedené? Proč někdo jezdí jako blázen a nic se mu nestane, a jiný je opatrný a příšerně se vybourá? Proč někdo má mírný průběh onemocnění a druhý si nese těžké následky. Proč slušný člověk zemře mladý a lump žije dlouho? Proč jako by Bůh měl někoho raději a přál mu, a druhého jako kdyby přehlížel a nic mu pořádně nedopřál? Sestry a bratři, takový je náš svět. Už od počátku je předznamenán otázkami, vyřčenými i nevyřčenými. A my s těmi otázkami musíme žít, podle Bible už od počátku. Otázky mohou vést ke špatným odpovědím, ke stresu, k hříšným rozhodnutím. Kain je toho úvodním dokladem. Takový je náš svět. Některých odpovědí se nedobereme. Pořád budeme žít se nejistotou, proč se jinému daří lépe než mně. Kristus nepřišel dát rozřešující odpověď. Přišel říci, abychom bližní milovali i uprostřed otázek. A na některé otázky si odpověděli sami, neboť nám je od počátku klade samotný Bůh: Proč se hněváš, člověče? Proč jsi odvrátil tvář od světa, jaký je? Proč si myslíš, že já, Bůh, jsem proti tobě, když nejsi úspěšný jako druzí? Amen.

1 J 4,7-12+19-21…613; 581; 482; Tvá Bože tvář, 684…Mt 18,21n

Kázání v 3. neděli v postě, 7. března 2021.

Vyznání vin

P     Od počátku světa zaznívá otázka:               „Kde je tvůj bratr?“

 S           Stvořiteli náš, vyznáváme, že jsme se neznali ke svým bratrům a sestrám zde ve světě. Odvraceli jsme se od svých bližních a starali se hlavně sami o sebe.              Pane, smiluj se!

 P     Od počátku světa zaznívá otázka:               „Cos to učinil?“

 S           Spasiteli náš, vyznáváme, že jsme ublížili druhým lidem svým hněvem a sobectvím, ublížili jsme svými slovy a činy i svou nečinností. Mnoho špatného jsme učinili, mnoho dobrého jsme neučinili.       Kriste, smiluj se!

 P     Od počátku světa zaznívá otázka: „Cožpak nepřijmu i tebe, budeš li konat dobro?“

 S           Utěšiteli náš, vyznáváme, že s tvou podporou chceme vzdorovat zlu, svým bližní přát i dělat dobré věci. Toužíme mít více lásky.       Pane, smiluj se!

Slovo milosti   

Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně. Tam udílí Hospodin požehnání, život na věky.  Žalm 133,1+3