Začátky bývají těžké, sestry a bratři. Své o tom ví i Písmo svaté. Přesně tuhle počáteční nesamozřejmost, obtížnost a křehkost líčí první řádky Bible. Právě jsme je slyšeli: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (1) Jak pěkné, jak snadné, zdá se na první poslech. Nebe a země, oddělené od sebe. Nebe pro Boha a jeho dvořany, země pro lidi a ostatní tvorstvo. Je v tom pořádek. Nebe, země. Nebyly, a už jsou. Pán Bůh je prostě chtěl mít a tak vznikly. Stvoření, říká tomu víra. Vytržení z nebytí do bytí, řekl by filosof.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Krásný začátek. Jenže pak jakoby rázem biblickému vypravěči došel dech. Zpomaluje, potřebuje se nadechnout, aby mohl povědět věci méně krásné, věci neučesané, kostrbaté, věci temné až děsivé. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ano, začátky bývají těžké. Pustá a prázdná je země po svém stvoření. Neskrývá v sobě žádný příslib budoucí nádhery. Kde nic, tu nic. Země je jaksi nepohledná, neforemná, neurčitá. Jsme teprve na začátku. Jak to bude pokračovat? A bude vůbec něco pokračovat? Neustrne se u počátečního chaosu? Hebrejština používá pro počáteční stav země zvláštní slovní obrat. (Možná jste na něj natrefili někde v krásné literatuře.) Země byla tohu wa bohu. Pustá a prázdná. On ten počátek je neupravený, neurovnaný, ale trošičku se rýmuje. Tohu wa bohu. Poušť a houšť. Země byla poušť a houšť, tlumočí jeden židovský překlad do češtiny. Všechno je jaksi zvláštně zamotané, zmatené, nepřehledné. Nad propastnou tůní byla tma. Pustá prázdnota. Prázdné pusto. Poušť a houšť. Tohu wa bohu.

Začátky bývají těžké. Jak se bude pokračovat? A bude vůbec něco pokračovat? Ovšem pak jakoby vypravěč znovu nabral dech, jakoby pookřála jeho víra. Svůj pohled pozvedá od oné propastné tůně vzhůru. Vzhlíží k nebi a s důvěrou vyhlašuje: Ale nad vodami se vznášel duch Boží. Byla zde síla, která umí věcmi pohnout. Která neustrne u počátečního zmatku, síla, která ví kudy dál. Duch Boží. Pán Bůh totiž není nečinný. Dýchá, vdechuje světu svůj vlastní dech. Rozfoukává jiskřičky naděje, aby neuhasly. Bůh pracuje se světem. Tvoří. Přidává k začátku pokračování. A to je Boží Duch ve světě. Naděje, že dobrý počátek bude mít dobré pokračování. A to i navzdory nepříznivým okolnostem. Pán Bůh se stará, aby nezaniklo to, co se čerstvě zrodilo. Země byla tohu wa bohu, poušť a houšť. Země byla pustá a prázdná. Byla, ale už není! 

Nad vodami se vznášel duch Boží. Já z těch slov cítím uklidnění, ujištění, že země není na všechno sama. My pozemšťané tady dole pod nebem nečerpáme pouze ze svých vlastních sil. Duch Boží vane nad námi. Mezi námi. Skrz nás a v nás. Právě proto má dnes křesťanská církev zvláštní svátek Božího Ducha. Že byl seslán, že nejsme sami. Pán Bůh neztratil dech. Dýchá dál. Po nepatrném počátku bude následovat dobré pokračování. Ta šance tu je. Ano, někdy, občas, často je tomu těžké věřit. Neumíme si představit dobré, kloudné pokračování situací, do nichž jsme se zamotali. V takových momentech je to svatý Duch, Boží Duch, kdo přivane naději na dobré pokračování. Když prožíváme své osobní tohu wa bohu, poušť a houšť, když prožíváme pusto a prázdno v sobě a kolem sebe, tehdy nám nový výhled otevírá svatý Duch. Nemáme před sebou tmu, ale záblesk směru. A to je svátek! Je co slavit. Nejsme utopeni v propastných tůních. I nad vodou našich slz se vznáší Duch Boží.

Začátky bývají těžké. Udělat první krok. Odvážit se jít dál s nadějí, že se nepropadnu, neztrapním, nevyčerpám. Od velikonoc uplynulo 50 dnů. Učedníci objevili prázdný hrob, setkali se se vzkříšeným Ježíšem, slyšeli, k čemu je pověřil. Zvěstovat nový život, ohlašovat, že smrt nakonec bude poražena. To je počátek. Ale teď je už jejich Pán pryč. A s ním i jakákoliv stopa vzkříšení. Ježíš odešel a oni zůstali sami. Všechno tak pěkně začalo, ale pokračování je nejisté. Ano, oni už znají evangelium o vítězství života, jenže co s ním dál? Jsme teprve na začátku. Jak to bude pokračovat? A bude vůbec něco pokračovat? Neustrne se u počátečního nadšení?

            Začátky bývají těžké. Ale už při stvoření světa, na samotném začátku všech začátků, zní: nad vodami se vznášel duch Boží. Duch, který otevírá cestu dál. A takový je i letniční příběh 50 dnů po velikonocích. I učedníci jsou ponořeni do svého tohu wa bohu. Křehký počátek, jemuž hrozí, že ustrne v pustu a prázdnu. Prázdný je hrob, pusté je Ježíšovo místo mezi nimi. Právem se učedníci ptají: Co bude dál? Co bude s námi dál? Jenže pak to zahučí, zavěje, přižene se Boží vítr a oni se dají do pohybu. Duch Boží se vznáší nad propastnou tůní jejich otázek. Jenže oni už vědí, co dál. Nemlčet, mluvit, dosvědčovat. Povědět světu o cestě, kterou šel Ježíš. Povědět všem o cestě lásky k Bohu a k bližním, o cestě, která nekončí v hrobě, nýbrž díky Bohu má budoucnost. Učedníci vědí co dál. Do jejich pustoty a prázdnoty zavanul Bož Duch a oni už vědí, jaké je pokračování velikonoc. Setkání se vzkříšeným bude pokračovat v jejich společenství, když budou číst Bibli, modlit se a zpívat Bohu, lámat chléb a pít z jednoho kalicha. To přece dělal Ježíš a tohle nekončí. Také když se učedníci obrátí k potřebným, když si všimnou odstrčených, když osloví sklíčené, právě tehdy budou na Ježíšově cestě a přiblíží světu kus jeho království. Otisknou evangelium do života svého i druhých lidí.

            Začátky bývají těžké, avšak díky nadšení od Boha, díky Božímu Duchu je lze zvládnout. Podařilo se to učedníkům o letnicích v Jeruzalémě. Začali mluvit, zkusili v jazycích, z nichž něco pochytili, sdělit, co pro ně znamená Kristus. Nepředstavujme si, že všichni najednou plynule mluvili cizími řečmi. Že se z kroužku učedníků stal jakýsi klub polyglotů. Ne, oni se pokoušeli vyjádřit s tím málem, co měli. A to znáte sami a platí to nejen o jazycích – když máte do něčeho chuť, pustíte se do díla bez ohledu, že nejste nejlépe vybaveni. A naopak – super vybavení lidé bez chuti často nedělají kloudného nic. Schází jim motivace, schází jim duch, jenž by je uvedl do pohybu.  

            Začátky bývají těžké. Tenkrát o letnicích se stal zázrak. Shluk učedníků a učednic se veřejně přihlásil ke Vzkříšenému Ježíšovi a stal se církví. No a podívejte se, co z toho počátku vzešlo. Tisíce a tisíce společenství po celé planetě, v nichž se připomíná a slaví evangelium o Ježíši z Nazaretu. I tady u nás v Poličce zakoušíme, každou neděli Bůh z nás tvoří svůj lid. Každou neděli se do všedních dnů rozcházíme občerstveni a posilněni Božím Duchem. A víme, že to není snadné přenést aspoň kousíček evangelia o odpuštění radosti a důvěře do běžného života. Do své rodiny, do své práce. Začátky bývají těžké a dobré pokračování není samozřejmostí. Ale proto slavíme dar Ducha – nejsme ponecháni sami sobě, je zde zdroj, z něhož lze znovu a znovu čerpat. Vždy znova od začátku.  Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel duch Boží. Amen