Den jedna, hodina první, minuta první. Počátek světa. Okamžik, u kterého nebyl nikdo z lidí. Okamžik, o kterém se však pokoušíme mluvit lidským jazykem. Odkud ale vzít slova? Vždyť všechna slova jsou až pozdější, doda-tečná. Žádné lidské slovo při stvoření nebylo, jakpak by ho mohl dostatečně vyjádřit? A přeci se o to snažíme. První kniha Bible, kapitola jedna, verš první. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

Jak popsat začátek světa, počátek, který nikdo neviděl? Jak jej znázornit? Neexistovaly žádné oči, které by ho spatřily. A přeci, a přeci o počátku mluvíme a děláme si obrazy. Jsme si jisti, že nějaký počátek byl. Jsme si naprosto jisti, že náš svět někdy nějak začal, jinak by zde nebyl. My bychom zde nebyli, kdyby nebylo bývalo prvotního počátku. Pokoušíme se mluvit o velikém neznámu, z něhož vyrůstá svět, který známe. My sami jsme spojeni neviditelnými vlákny života s Božím stvořitelským činem na počátku.

Sestry a bratři, lidé si odpradávna snažili představit vznik světa. Různé příběhy, košaté i stručné, jsou příznačné pro různé kultury a náboženství. Možná vás překvapí, ale některé z dávných bájí v rámci vzniku světa popisují i zrod bohů. Božstva v pohanském pojetí podléhají času, musí se v čase teprve narodit. Všechno se na začátku musí teprve urovnat. Svět není uspořádaný. Národy si různým způsobem vykládají, jak se ve světě jedno se skládá s druhým, sestavuje se podoba světa, jak jej známe. Vnáší se řád do chaosu.

Podobně to líčí i Bible. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůni byla tma. (2) Tohle je, považte, náš počátek. Propastná tůň ponořená do tmy. (I kdybyste chtěli počátek světa vidět, stejně byste kvůli tmě nic nezahlé-dli.) Země sice už je, ale je tak nějak divně promíchaná s vodou, nic kloudného tam nenaleznete. Ve výsledku jen pusto a prázdno, třebaže už tam něco je. Prozradím vám, jak si onen výchozí stav představuji já osobně. Má představa je poněkud dětinská, tak se mi prosím nesmějte. Vybavuji si svoje dětské hrátky na pískovišti. Kyblík naplnit z půlky pískem, dolít vodou a pomocí klacku roz-kvedlat. Co máte uvnitř? Není to ani voda, ani pevná hmota. Žádné kompaktní bláto, jen nespojitá směs, kde písková zrnka nesmyslně víří v kalné kapalině. Domnívám se, že starověcí Židé mysleli na něco podobného, když do Bible napsali: Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůni byla tma.

No, není to zrovna pěkný pohled na čerstvě stvořenou zemi. (Ještěže byla tma.) Bible kralická překládá: Země byla nesličná a pustá. A připojuje výklad: „Země byla nesformovaná, neb nezpravená, žádné své podobnosti ještě nemající.“ Rodící se svět teprve hledá svůj tvar a řád, prochází fází beztvara a neřádu. Dobře vytušili dávní myslitelé napříč kulturami, že než vznikne něco pořádného, chvíli to trvá, dokud se nelad nesrovná. Země byla pustá a prázdná. Hebrejština zde požívá zvláštní rým, který se stal příslovečným: země byla tohú va-bohú. Krásně verš přeložil jeden český rabín. Země byla poušť a houšť. Cítíte tu hloubku překladu? Poušť a houšť. Sice tam něco bylo, ale ve výsledku to nebylo nic. Bylo tam husto jako v křoví, ale člověk si stejně připadal pustě. Poušť a houšť. Takový je náš počátek.

Ale nad vodami se vznášel duch Boží. (2) Aha, svět není sám. Vane jím Bůh. Od samého počátku je zde kontakt mezi Stvořitelem a stvořením. Bůh je jako vítr. Vnáší pohyb. Nenechává svět v klidu, přifoukne do něj to, co postrádá. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. (3) Svět se vynořil ze tmy. Získá-vá tvar. Postupně nabývá podoby. Prosazuje se řád. Rozmáhá se život, až nakonec jsme zde my lidé a vyprávíme si o věcech na počátku. Tohú va bohú, poušť a houšť ustoupila. Jak? To ten Duch Boží, který se vznášel nad vodami, přivanul stvořitelské slovo. To Bůh svým Duchem vdechl světu život. I náš život. Bůh nás rozdýchal. Duch Boží nad vodami. Slovo, které obživuje.

Když se Ježíš jednou po namáhavém dni spolu s učedníky plavil přes Galilejské moře, prudce se zhoršilo počasí. Tu se strhla veliká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, takže byla skoro plná. (Mk 4,37) Rozpoutalo se takové lokální tohú va-bohú. Všude kolem spoušť a houšť a houšť se valí déšť. Samá voda, ale nic z toho. Jako na počátku byla země pustá a prázdná, je nyní pustá a prázdná životní perspektiva učedníků. Nic dobrého před sebou nevidí. Jen ono pověstné tohú va-bohú. „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“, obracejí se na Ježíše. Je to spíše výčitka než dotaz. Právem si zoufají, že svět tam tehdy při nich ztratil tvar a řád. V takových podmínkách se životu nedaří. Jenže jako na počátku i zde nad vodami vane Boží duch a s sebou nese mocně působivé slovo. Ježíš vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. (39)

Sestry a bratři, duch Boží nad vodami a slovo, které prosazuje život. To bylo na počátku. Den jedna, hodina první, minuta první. Odsud se odvíjí život, že nad zmatkem začne působit Bůh. Takový je počátek. Počátek světa. Počátek i našeho života víry. My nedokážeme přesně popsat, jak se v nás víra rodila, co všechno se podílelo na jejím vzniku. Počátek je zahalen v temnotách. Víra v nás určitě začala vznikat dříve, než jsme jí zaznamenali. Až pak jsme si všimli vody křtu. Že křest se týká také nás. Že je naším pojítkem k Bohu. A i nad vodami našeho křtu se vznášel Boží Duch a s sebou nesl Boží slovo. Bůh promluvil. Bůh se k nám přiznal. Přijal nás za své. Stvořitel a stvoření jsou stále v kontaktu. Od samého počátku. My zde ve světě provádíme různé věci, mnohé velmi pochybné, ale Boží vítr nepřestává foukat. Stále mezi námi věje a nese s sebou slova o lásce, o pokoji, o smíření.

Nad vodami se vznášel duch Boží. Ten verš z úvodu Bible má pozoru-hodný otisk i v našem kostele. Když si zblízka prohlédnete křtitelnici, na konvi uvidíte holubici, symbolizující Ducha svatého. Voda je jenom jednorázové znamení. Zviditelnění neviditelného slova. Ale voda křtu na počátku života víry je důležitá, abychom ukázali, že i nad námi se od počátku vznáší Duch Boží. Nejsme ponechání na pospas našim zmatkům. Nejsme odsouzeni do zajetí uprostřed chaosu. Nejsme ponechání na pospas hříchům svým ani hříchům druhých lidí. Pán Bůh je jak vítr. Nenápadně vane do našich životů a přináší s sebou naději, že chaos bude překonán, zmatek urovnán, viny budou odpuštěny. Bůh tlačí na to, aby se prosadil život, aby se prosadil dobrý život.

Reformátor Martin Luther prožíval různá období. Když se musel ukrývat před nepřáteli a byl hodně sám, ozývaly se v něm všelijaké zlé myšlenky a různá pokušení. V takový čas si bratr Martin připomínal: Jsem pokřtěný. Prý si to i psal na lístečky kolem sebe. Baptizatus sum. Jsem pokřtěný. Byl jsem pokřtěn. I nad mými vodami se vznáší Boží stvořitelský Duch a nese s sebou naději.

Sestry a bratři, a o tom je křest. Křest vodou. Že od počátku je Bůh při nás. I nad naším osobním tohú va- bohú. Když nám život připadá jako poušť a houšť. Když se dění kolem nás a v nás zhustí a zpustne, když se spustí a zhou-stne, je Bůh při nás. Když děláme věci bez ladu a skladu. Když si připadáme jako na rozbouřeném moři vydáni zkáze. Když se na nás valí vichry čehokoli nezvladatelného, tehdy vzpomeňme na den jedna, hodinu první, minutu první. Na počátku, kdy země se vším všudy byla nesličně pustá a prázdná, na počátku vykročení, když naše duše je nesličně pustá a prázdná, je Bůh při nás a ukazuje věci v novém, nadějném světle. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Amen

Marek 4,35-41            136; S 89; Zář, 200, 394; 686           Izajáš 43,1-3b

Kázání v křestní neděli 26. září 2021.