Sestry a bratři, v krajině poznáte hranice snadno. Rozmezí států bývá vytýčeno hraničními kameny. Na jedné straně země A, na druhé straně země B. Od jednoho kamene by mělo být vidět na oba sousední kameny. Tím je jasně určeno, kudy v terénu hranice probíhá.

Jak však vyznačit hranice ve vyprávění. Kudy probíhá hranice v příběhu? Jak vyznačit přelomy v dějinách? Na jedné straně epocha A, na druhé straně epocha B. Do vyprávění těžko můžeme zahloubit nějaké kameny. Pevné, nehybné mezníky. Ve vyprávění dějinných příběhů si musíme vystačit se slovy. Prostřednictvím slov musíme vyznačit, kde končí jeden úsek a začíná úsek druhý.  Pomocí slov vytváříme obrazy, které mají moc a sílu promluvit. Přišli na Sinajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. (2)

Bible nám zde líčí jeden slavný hraniční případ. Přechod hranice mezi minulostí a budoucností. Jedno údobí se uzavírá, druhé začíná. Řeč je o táboru, tábořišti, nocležišti neboli o místě provizorním. Zde se nezůstane nastálo. Je to jenom zastávka. Přechod hranic. Ještě pořád sem doléhají staré události. Záda jsou stále ještě otlačena břemeny z minulosti, ale už se pozvolna rovnají, napřimují se. Jsou už zbavena staré tíhy a oči odvážně hledí kupředu, k novým věcem. Do nové doby.  Boží lid Izrael je na cestě: Přišli na Sinajskou poušť. Poušť pochopitelně není vhodným místem k bydlení. Izraelci si dopřávají odpočinek na hranici. A jako od správného hraničního kamene vidí na obě dvě strany.

Za sebou vidí minulost: Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, přišli na Sinajskou poušť. (1) Minulost byla velmi krutá. Minulost nese jméno Egypt. Roky a roky strávené v otroctví. Celé generace porobených mužů, žen, dětí. Egyptská diktatura nejenže naložila na Izraelce úmornou robotu, ona jim zakázala i náboženský život. Upřela jim zotavení pro tělo i pro duši. Před tímhle Boží lid utekl. Tuhle minulost nechává za sebou. Už není v Egyptě, je v poušti Sinaj.

Na druhé straně hranice Izraelci vidí opačnou skutečnost. Budoucnost, kde už nebude otroctví. Budoucnost, pro kterou lze vymyslet mnoho různých nadějných jmen – svoboda, spravedlnost, zaslíbená zem, pokoj. Izrael se tam utábořil naproti hoře. Čili za sebou má Izrael Egypt se vší potupou a nářkem, a před sebou má horu. Svatou horu Sinaj. Tu horu, na které Mojžíš zanedlouho sepíše Boží zákon. Do kamenných desek vytesá desatero přikázání jako popis toho, jak vypadá svobodný člověk: nebudeš krást a nebudeš vraždit, nebudeš cizoložit a závidět, nebudeš mít jiné bohy, a ani toho jednoho Boha, kterého máš, nebudeš zobrazovat a nebudeš o něm planě řečnit. A rodiče budeš ctít a na den odpočinku pamatovat. Nacházíme se na hranici. Mojžíš vystoupil k Bohu; Hospodin na něj zavolal z hory. (3)

Užuž se schyluje k onomu slavnému okamžiku, kdy hebrejští bývalí otroci, pro které dosud žádný zákon neplatil, jenom panská vůle, tito bývalí otroci dostanou zákon. Jako svobodní lidé se od nynějška budou řídit svou vlastní vůlí a osobně budou hledat spravedlnost. A tudíž budou muset v některých případech uznat, že nejsou v právu. Že pravdu má ten, kdo stojí proti nim. Teď už právo záleží jen na nich. Oni svobodně rozhodují, budou-li se chovat spravedlivě. Prosím, sestry a bratři, zapamatujme si tuto proměnu. To je náramně důležitá hranice. Zákon je pro lidi svobodné, oni vytvářejí a naplňují právo. A naopak: Lidé nesvobodní jsou vystaveni zvůli druhých a práva se nedomohou. To platilo za Mojžíše a platí to i dnes za Bidena a Putina a Zemana a Babiše. Kde se obcházejí zákony a spravedlnost, tam není svoboda. Vezměte si kupříkladu, jak neradi se omlouvají ti, kterým soud prokázal úmyslnou pomluvu či křivdu. Mají se omluvit, ale neomlouvají se. Na právo kašlou a tím okrádají druhé o svobodu. To jsou móresy egyptských otrokářů, nikoli etika svobodymilovných lidí.

My se učíme od Božího lidu Izraele. Proto se podnes v církvi čtou příběhy ze Starého zákona. Učíme se rozpoznávat ono rozhraní, pomezí mezi právem a bezprávím, svobodou a nesvobodou, mezi volností a otroctvím. Co máme za sebou a co máme před sebou? Kde končí naše otročina a kde začíná naše svoboda?  A jakou roli v tom všem hraje Bůh? Je Bůh na straně svobody anebo si Boha mocní tohoto světa přisvojují a dělají z něj garanta útlaku?

Devátého dne měsíce av podle židovského kalendáře došlo ke zboření jeruzalémského chrámu. Ústřední svatyně židovského náboženství byla zničena v průběhu dějin dokonce dvakrát – poprvé Babyloňany v roce 583 př.n.l., pak byla obnovena a podruhé byla zničena Římany roku 70 n.l. a už obnovena nebyla. Obě zkázy chrámu jsou připomínány v jednom dni, který spadá zhruba do našeho srpna. Je to smutný svátek, svátek krachu a porážky a v hebrejštině nese strohé jméno jen podle data v kalendáři Tiš'a be-av. Devátý den v avu. Vzpomíná se nejenom na tuplovaný zánik chrámu, ale i na další národní katastrofy, které židovský národ v dějinách potkaly. A nebylo jich málo. Boží lid Izrael musel čelit mnohým náporům nenávisti, tomu největšímu za druhé světové války. Antisemitismus se v různě silných vlnách převaluje dějinami. A proto se v některých církvích zrodila neděle Izraele. Poblíž smutného židovského svátku si křesťané připomínají, za jak mnohé věci Izraeli vděčíme. Je to naše hanba, že jsme svým starším bratrům a sestrám ve víře tak ošklivě ubližovali. Kéž už se to neopakuje.

Jak tuze pomýlená je nenávisti vůči Izraeli, vynikne v kontrastu s tím, jak o Izraeli mluví Bůh. „Toto, Mojžíši, povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mne skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, národem svatým.“ (3-6) Bůh o Izraeli mluví s láskou, dokonce bych řekl, že mluví s něhou. Tak pěkně. Ti, kdo si Izraele oškliví a mluví o Božím lidu škaredě, no ti jsou proti Bohu. Nepochopím, jak jenom mohli křesťané zajít tak daleko ve své nenávisti, když Bůh jasně prohlašuje o Izraelcích: Budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid. Někdy se tento výrok překládá „budete mi vyhrazeným pokladem“, „budete mým šperkem“.

A ještě jednu vznešenou věc Bůh prohlašuje o lidu Izrael. Budete mi královstvím kněží. Vy všichni dohromady, celá vaše pospolitost, celá vaše komunita víry budete kněžstvem. Budete kněžími pro všechny národy. K tomu jste vyčleněni, k tomu jste posvěceni: Budete mi svatým národem. V tom spočívá zvláštní poslání Izraele. Jako kněz v dávných dobách byl prostředníkem mezi božstvem a člověkem, tak celý národ Izrael je prostředníkem mezi lidstvem a Stvořitelem. Skrze vyvolený Boží lid Izrael dostáváme my všichni ostatní od Boha jedinečné dary, které by bez Židů prostě nebyly možné. Od Izraele se učíme.

A tím se opět dostáváme na začátek. Přišli na Sinajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. Situace přelomu, hraniční okamžik. Na jedné straně egyptské otroctví, na druhé straně svobodná zem. Za sebou mají Izraelci tísnivou minulost a před sebou mají nadějnou budoucnost. Na kterou stranu se přikloní? Přitáhne je otroctví a bezpráví, anebo se odváží jít dále svobodnou cestou spravedlnosti a odpovědnosti? Na tuhle hranici je přivedl Bůh. To je to slavné Boží dílo, kterému se učíme z Bible. Otroctví, nebo svoboda. Bezpráví, nebo právo.

V dějinách nalezneme různé výklady toho, čím židovské náboženství obohatilo lidstvo. Podle jedněch je to monoteismus – víra v jediného Boha. Tento pohled už od antiky vyrůstá z filosofie a oceňuje kritický přístup hebrejského myšlení k tématice bohů a bohyň. Jiní vykladači v dědictví Izraele zdůrazňují desatero přikázání neboli etiku. Důraz na mravnost. Člověk podléhá určitým zásadám shůry. Já se však domnívám, že tím hlavním a pro nás nejdůležitějším, čemu se máme od starozákonního Božího lidu Izrael učit, není ani jeho monoteismus, ani jeho etická přikázání, nýbrž jeho existence na hranici. My lidé jsme na přelomu, na rozmezí. Za sebou tísnivá minulost a před sebou naděje do budoucnosti. Ať už se stalo cokoli hrozného, není ještě všem dnům konec. Bůh tvoří nový čas, nové příležitosti. Chvíle k obratu, k pokání. Být na hranici a rozhodnout se. Vykročit k tomu, co nabízí Bůh. Místo bezpráví právo, místo otroctví svoboda, místo hříchu odpuštění, místo zloby smíření a místo smrti život. V tom spočívá kněžská úloha Izraele. Zprostředkovat lidstvu naději, že Bůh s námi ještě neskončil. Proto čteme v Bibli Starý zákon. Ta úžasná naděje, že nás Bůh neopustí. Židé si teď o prázdninách během svátku Tiš'a be-av připomínají hrozivou zkázu své nejsvětější svatyně. A také, že ani tato zkáza neznamená konec. Naše zoufalé lidské konce nejsou koncem Boha. Bůh tvoří čas a dává naději, že nás pronese i těmi nehoršími chvílemi. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.  Bůh nás neopustí ani v situacích otroctví a bezpráví, hříchu, nemoci a smrti. Díky Bohu jsme na hranici. Před námi je Boží budoucnost. Za tuhle lekci naděje budeme Izraeli navždy vděčni. Amen.

Lukáš 13,1-9            118; 667; Svítá 380, Hle jak větve; 549            1 Petrova 2,9

Kázání v neděli Izraele 8. srpna 2021.