Sestry a bratři, jsou v zásadě dvě možnosti, jak číst dnešní biblický příběh o proroku Elijášovi. Za prvé je možno číst jej jako pohádku, jako vybájenou příhodu, ve které se dějí nadpřirozené věci. Prorok řekne „Bude sucho po řadu let“, a je sucho. Bůh řekne „Budou tě živit havrani“, a havrani proroka živí pravidelně ráno a večer. Elijáš chudé vdově řekne „Neboj se nedostatku a navař mi“, a vdova prorokovi navaří a nedostatek se nekoná. Mouka ve džbánu neubude. Tak trochu jako v pohádce „Hrnečku, vař“, ovšem zde spíše „Džbánečku, doplň se“. 

Ano, zní to všechno jako pohádkové okolnosti. Někdo má asi rád takováhle vyprávění, kde Bůh zasahuje do děje – bez okolků, přímočaře, vydatně a účinně. Někdo se může cítit dojatý, jak Bůh doslova a do písmene pohádkově lidem pomáhá, jako nějaký hodný stařeček na rozcestí, se kterým se Honza rozdělí o svoje buchty. Někdo rád poslouchá podobné pohádky a spřádá sny, že i on či ona jednou zažije podobný zázrak, až se Pánu Bohu zachce provést něco podobného i v naší ukoptěné době. Bible jako sladká pohádka. To je první způsob čtení.

Anebo je možné číst Bibli jinak. Zkoumavě, kriticky. Šťourat se v detailech. Zaměřit se jen na bájné motivy by totiž bylo strašně málo. V Písmu svatém je uložena mnohem, mnohem větší moudrost. Dávní pisatelé byli natolik moudří a měli takové množství fantazie, že dokázali vetkat velmi hluboké myšlenky i do pohádkové zápletky.  A přesně tak je tomu i zde v příběhu o Elijíášovi. Kdo chce, může slyšet pohádku o hodném Pánu Bohu a poslušném prorokovi. Ovšem kdo nezůstane na povrchu, kdo sestoupí hlouběji, ten zjistí, že se v dávném příběhu nachází mnohem více moudrosti, než se na první poslech zdá.  Kdo chce, najde v zázračném vyprávění překvapivě mnoho nezázračných věcí, které se však náramně hodí do naší všední skutečnosti.

Tak třeba: Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v těchto ledech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo. (1) Aby bylo jasno v osobách a obsazení. Achab je izraelský král, mocný král. Patrně nejmocnější král v celé historii, o němž se uznale zmiňují i mimobiblické prameny. Velký král dělal velké věci. Velký král také dělal velké chyby. Jeho nejhrubším omylem bylo, že spoléhal na cizí božstva. Achab se chtěl mocensky rozkročit po okolí a v tom mu měli napomoci i cizokrajní bohové. Velmi oblíbeným a populárním byl tehdy bůh Baal, bůh deště a úrody. Na něm v očích pohanů závisela veškerá úroda. Když Baal zaprší, tak z nebes kane život a strava pro celou zemi. Baal byl bohem plodnoti a růstu. A jakožto velkému králi Achabovi tuze záleželo na dobrých číslech hospodářského růstu. Žáden div, že se Baal jakožto specialista na životodárnou vláhu stal královým oblíbeným bohem a předčil i samotného Boha Izraele, který se více než o déšť stará o milosrdenství a právo.

Na trůnu sedí mocný vládce, který si hledá příhodnou ideologii. Vidíte, až doposud žádná pohádka. Naopak pěkný výjev ze života. Nebo spíše nepěkný výjev ze života. Zpupný vladař, kterému je moc a politický úspěch milejší než spravedlnost a právo. Asi mnozí byli na svého vychytralého, bezpáteřního panovníka naštvaní. Asi mnozí si leccos brblali pod fousy, ovšem jen o Eljáíšovi se píše, že se odvážil králi oponovat. Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: Nebude rosa ani déšť. Elijáš se chová drze. On krále znemožní, zesměšní. „Vzdal se králi živého Boha a vsadil jsi na boha dešťů. Tak na just nezaprší.“ Je to drzost, takhle vmést pyšnému vládci do tváře, že zvolil špatnou strategii. A drzost je o to větší, že tenhle Elijáš je skrznaskrz podezřelé osoba.  Achab a jeho dvořanstvo se bouří. Kdo je tenhle Elijáš, že si troufá mluvit: Jak si opovažuje kritizovat vládní a hradní rozhodnutí. Jak to, že nás v panování ruší nějaký Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských. My jsme tady doma, my sami víme nejlépe, co dělat. Ne nějaký přivandrovalec odněkud z pohraničí. Podobně to slíznul Tomáš Masaryk, když z Vídně přesídlil jako mladý profesor filosofie do Prahy. On tehdy opravdu spisovněji ovládal němčinu, nežli češtinu. Byl přeci moravským Slovákem, teprve až v Praze se zbavil nářečí a přízvuku. !A tenhle že nás bude v Čechách školit, jak tomu byl s našimi dávnými českými rukopisy a co žid Hilsner provedl či neprovedl nebohé české dívce? Jakýsi přivandrovalec nám chce sahat na naše posvátné představy.“ Hanba Masaryk! Křičelo se v hlavním městě Čech. Hanba Elijáš, křičelo se v hlavním městě Izraele.

S cejchem odrodilce a nepřítele národa se Elijáš stahuje do ústraní.  I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.“ (2n) (Na rozdíl od Masaryka nechránila Elijáše policie.) V exilu Elijáš zakouší Boží péči. Potok Kerít je zaříznutý v hlubokém údolí, takže se v něm drží voda, i když všude kolem se už rozmáhá sucho. I po stránce jídla je prorok zaopatřen. To je ten pohádkový prvek ve vyprávění. Dvakrát denně, pravidelně ráno a večer, mu stravu donášejí havrani. Chleba a maso. Já osobně bych asi stal vegetariánem.  Jaké maso ti havrani asi tak mohli nosit? Něco vyklofnutého z nějaké mršiny, pěkně děkuju. Podle třetí knihy Mojžíšovy byli právě z těchto důvodů havrani považováni za nečistá zvířata. Zbožný a čistotný člověk se jich měl stranit, ovšem u Kerítu Bůh z nečistých havranů udělal Elijášovy číšníky. Dobře si to zapamatujte.

Zatímco havrani pohádkovým způsobem prorokovi dodávají pokrm, vody v potoce ubývá. Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště. (7) K čemu je Eliášovi zázračně dopravené jídlo, když nemá co pít? Jak výmluvné! K čemu jsou všechny zázraky, když chybí to základní?  K čemu jsou nám všechny zázraky vědy a techniky, k čemu jsou nám všechny moderní vymoženosti, když chybí to základní? Když postrádáme lásku a přátelství, když postrádáme upřímnost a pochopení. K čemu je všechen majetek, úspěch a sláva, když schází zdraví? Zázraky jsou postradatelné, sestry a bratři, bez nich lze žít. Ovšem bez základního zdroje, bez lásky a života jsme na suchu jako Elijáš bez vody. Jak jednoduchá a průzračná pravda, a musí nám ji ukázat pohádkový příběh.

Země izraelská je vyprahlá dlouhodobým suchem. Král vyhlásil víru v boha dešťů Baala, a ono neprší, neboť Baal je přelud a víra v nekonečný růst jakožto zdroj štěstí je pověra. Země je vyprahlá a proto se Elijáš uchýlí do ciziny. I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“ (9) Havrany má v jejich úkolu nahradit jakási neznámá vdova. Posun z deště pod okap. Elijáš si moc nepolepšil. Havrani byli nečistí a závadné bylo vše, čeho se dotkli. Vdova ze Sarepty je cizinka. Je to pohanka, a i ona je v očích Izraelců nečistá a kulticky závadné je vše, čeho se dotkne. Zejména jídlo. Ale Bůh, stejně jako v případě havranů, nabádá Eliáše, aby se nechal obsloužit a nakrmit. Je to sám Bůh, kdo prolamuje náboženské předpisy.

Prorok Elijáš dostává lekci. Elijášův domov, Svatá země Izrael a její mocný král s řádným rodokmenem, třebaže mají všechny předpoklady dobře žít a životu prospívat, tak dobře nežijí a životu neprospívají. Oddali se klamu a lžím. Opravdový Bůh je nezajímá. Ti, kteří mají k Bohu, životu a pravdě blízko, se jim prachsprostě vzdálili. Taková je jedna pozice. Avšak na druhé straně je paradoxně cizina, nesvatá země Sidón a bezmocná vdova, která třebaže je nečistá a nemá z čeho žít, dělí se o poslední mouku. Ona, pohanka, propívá životu více nežli celá izraelská vládní mašinerie. Sareptská vdova totiž touží po nefalšovaném životě. Po životě v pravdě. Nespoléhá na klamy. Aniž by Hospodina pořádně znala, upíná se k němu jako k prameni života. Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, Ona se svým srdcem trefila do černého, nikoli Achab se svou politikou. Měřítkem a dárcem života je neviditelný Stvořitel.

Následně se pak odehrává cosi podobného jako dříve s havrany. U Kerítu Bůh z nečistých havranů udělal Elijášovy číšníky, u Sarepty Bůh z nečisté vdovy udělal Elijášovu kuchařku. Žena ze zbytku zásob napeče pro proroka, rozdělí se s ním a ejhle, je dost pro ni i pro syna a v zásobním džbánku mouky neubylo. Už jsem zmínil nápadnou podobnost s pohádkou „Hrnečku, vař“. Ale o pohádku tady vůbec nejde. Prorok Eliáš dostává lekci. My všichni dostáváme lekci. Bůh si nachází cestu do světa skrze všelijaké lidi. Skrze jejich milosrdenství a otevřenost vůči pravdě. Podobnou lekci Bůh uštědřil apoštolu Petrovi. Ve snu se k němu snesla plachta s nečistými zvířaty a on měl jíst. Zdráhal se, ale Bůh jej přesvědčil podobně jako Elijáše. A pak se Petr vydal zvěstovat evangelium pohanům, kterých se do té doby štítil. Když sám Bůh překonává náboženské předpisy, proč bychom neměli my překonávat svoje představy a předsudky o druhých lidech. To je ta lekce, kterou potřebujeme. Není na ní nic pohádkového. Což je dobře. Bůh klepe i na srdce lidí, u kterých bychom to vůbec nečekali. A o tom je dnenší příběh Petrůva a Elijášův. Lidé, kteří jsou dnes Bohu vzdáleni a nám i víře cizí, se již zítra mohou stát Bohu blízkými a proměnit se v naše sestry a bratry. Amen.

Skutky 10,9-23                               107; S 481; 613; 171; Hleď na svět náš                               Matouš 6,19nn.25nn

Kázání v neděli 18. července 2021.