„Tak, a příští rok už budeš mít konfirmaci.“ Větu s tímhle obsahem, sestry a bratři, Pán Ježíš nikdy neslyšel a slyšet ani nemohl. Jakožto židovský chlapec Ježíš Nazaretský před sebou neměl ani konfirmaci, ani biřmování. (Ač se nám to nezdá, obě tato slova, jak protestantská konfirmace, tak katolické biřmování mají stejný slovní základ – confirmatio neboli latinsky potvrzení, utvrzení.) Na Ježíše nic takového nečekalo. To všechno je až pozdější křesťanský vynález, jejž zdaleka ne všechny církve sdílejí.

„Tak, a příští rok už budeš mít konfirmaci“, tedy Ježíš slyšet nemohl. Avšak mohl slyšet něco obdobného. „Tak, a příští rok už budeš mít bar-micva.“ Slavnost bar micva navenek trochu připomíná naši konfirmaci. Původně byla tato slavnost určena jen pro chlapce (slovo bar znamená syn), v poslední době se v některých židovských kruzích rozšířila i na dívky, tam se nazývá bat-micva. (Jelikož bat znamená dcera. Nikoli netopýr, nejsme v angličtině, nýbrž v hebrejštině.)  Bar-micva doslova znamená „Syn přikázání“.  Chlapec přestává být nezodpovědným, nedospělým dítětem a stává se nábožensky dospělým člověkem. Tudíž se stává zodpovědným za dodržování příkazů a zákazů. Od bar-micva se na něj vztahují Boží požadavky zapsané v hebrejské Bibli, stává se synem přikázání, Boží zákon už je naplno i jeho záležitostí. Proto také může číst při bohoslužbách z Písma svatého, do něhož Mojžíš přikázání zapsal. I jeho se to už bezprostředně týká. Slavnost bar-micva se odehrává po třináctých narozeninách. Když je Židovi třináct let vstupuje do dospělého života víry. 

„Tak, a příští rok už budeš mít bar-micva“, mohl slyšet dvanáctiletý Ježíš. Zbývá mu jeden rok dětského života, kdy ještě nemusí brát Boha vážně. Pak už bude jeho povinností hledat moudrost u Boha.

Svítá 189 – Moudrost mi, Pane, dávej.

„Už jste konečně sbalení?“ zeptal se Josef Ježíše a Marie. „Nachystali jste si dost vody? A nezapomněli jste si vzít teplý plášť?“ Rodina nazaretského tesaře Josefa se připravovala na cestu. Nebyli zdaleka jediní. I mnozí další lidé ze sousedství prožívali cestovní horečku. Už brzy vyrazí na pouť do Jeruzaléma. Na cestě stráví několik dnů, nocovat budou všelijak. Proto je důležité mít pořádný plášť, který slouží jako i přikrývka. (Nebo spacák, řekli bychom my dnes.) Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. (41)

Celá výprava poutníků se vydala na cestu z Nazaretu. Bylo to vítané zpestření uprostřed běžného života. Kdo si to mohl dovolit, podnikal pouť do Jeruzaléma klidně i několikrát ročně. Ostatní si dopřávali návštěvu hlavního města alespoň jednou za rok. Nebylo to putování za lépe vybavenými obchody. Byla to pouť do chrámu. Aspoň jednou ročně navštívit národní svatyni. Alespoň jednou za rok být tam, kde tluče srdce izraelského náboženství. Alespoň jednou ročně se ukázat před Hospodinem, jak se lidově říkalo.  A pokud možno o svátcích, kde je město plné poutníků. Splynout s nespočetným proudem těch, kdo mají stejnou víru. Rozplynout se jako kapka v moři. Nebýt se svou víra v Boha sám. Znovu zažít, že víra lidi spojuje.

Josef a Marie na pouť do Jeruzaléma přibrali i Ježíše. Proč ne, když příští rok už bude mít bar-micva. Jen ať se kouká, jak to ve víře chodí. Že se ve víře chodí před Bohem a před Boha. Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích zvykem. (42) Jen ať se chlapec učí, že pěší trmácení přes hory a doly nemusí být jenom úmorné. Že zároveň může poskytovat občerstvení, když člověk cestou s druhými rozmlouvá.  Že přerušení běžných činností a návštěva chrámu povzbuzuje unavenou duši. Ne nadarmo poutníci cestou zpíval žalm 122, který jsme my říkali před kázáním.  Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu. (Ž 122,1) Rozplynout se jako kapka v moři. Nebýt se svou víra v Boha sám. Znovu zažít, že víra lidi spojuje. Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: „Budiž v tobě pokoj“(Ž 122,8)

Svítá 105 – Já vyšel z města

Musela to pro mladého Ježíše být jasná a důležitá lekce. Vidět vlastní rodiče jak jdou za Bohem. Vidět, jak lidé ve víře vyrážejí na cestu. Domnívám se, že Pán Ježíš tomu dobře porozuměl: Pěší trmácení přes hory a doly nemusí být jenom úmorné. Zároveň může poskytovat občerstvení, když člověk cestou s druhými rozmlouvá. Žáden div, že si Ježíš později jako kazatel zvolil putování za styl své práce. Procházet krajem, chodit od vesnice k vesnici, od města k městu a potkávat se s druhými na cestách životem.  „Ejhle, Boží království je mezi vámi!“ prohlásí Kristus o lidském setkávání.

Co přesně se v Jeruzalémě o svátcích odehrávalo, nevíme. Netušíme, co dělala Ježíšova rodina, s kým se viděla, jak dlouho se mohli zdržet v chrámu. (Dlouho asi ne, protože se tam v krátkém svátečním čase muselo prostřídat obrovské množství lidu.) Jak vypadaly Josefovy, Mariiny a Ježíšovy velikonoce v Jeruzalémě, netušíme. Na jednu stranu je to škoda, na druhou stranu snad je lepší nevědět. Bylo tam zajisté ledasco ze starověkých obětních obřadů, které by nám dnes asi připadaly tuze cizí. A možná na závěr došlo i na to chození po krámech, když už se člověk jednou ocitne v hlavním městě…

Známá zápletka se rozvine až při cestě zpět. Když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. (43) No to jsou mi ale pěkní rodičové! Nechat syna bez dozoru při takové velké akci! Jedna kolegyně ve svém kázání podotýká, že tahle příhoda je nesmírně povzbudivá pro nás rodiče, kteří se děsíme svých vlastních selhání a nedostatků při výchově dětí. Ztracený Ježíš. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. (44) Když se něco takového mohlo stát přímo ve svaté rodině, tak to snad s námi nesvatými není ještě tolik zlé.

Kazatelé na tomto místě často rozehrávají motiv rodičovské úzkosti. Motiv strachu o život a bezpečí potomků, motiv obavy o jejich cestu životem, když už nejsou na dohled.  Tohle téma by vydalo na dlouhé povídání, proto raději sáhnu po písni.

Svítá 126 – Bdí při nás

            Je to příběh s dobrým koncem. Ztracený Ježíš je nalezen. Pravda, chvíli to trvá, ale výsledek je šťastný. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Ježíš mezi učenci, uprostřed učenců. Chrám měl mnohem pozoruhodnější místo – obětiště, kam se přiváděla zvířata na porážku, kde se prováděly starodávné úkony oběti porcování zvířat, pronášela se tajemná slova kolem oltáře, oheň, kadidlo, voda. Pro mladého chlapce to mohla být přitažlivá podívaná. Náboženství umí uchvátit tajemnem.

Jenže přesně tam Ježíš není. On sedí mezi znalci Zákona Božího. To je ten první obrázek: Ježíš mezi, uprostřed, na jedné úrovni. Ježíš jeden z nás, stejně jako my vystaven otázkám života a víry. Jako kontrast jsem vybral ten tmavší obrázek na druhé straně. Tam je Ježíš vyvýšen, namalován na nadřazeném místě. Podíváte-li se pozorně, uvidíte za ním i učitelský stolec, katedru, vlastně tak trochu i trůn. Ježíš jako vládce, jako nadřazená autorita. Jenže takhle nám Lukáš Ježíš nelíčí. Kristus není dogma, o kterém se nediskutuje. Nalezli jej, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni kdo ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Otázky a odpovědi, rozhovor a tázání se ve společenství, takhle vypadá spása.

„Tak, a příští rok už budeš mít bar-micva.“ Dvanáctiletému Ježíšovi zbýval ještě rok, než bude prohlášen za dospělého věřícího Žida, který se sám zodpovídá Božím zákonům. Ovšem tady Ježíš předběhl čas. Nečeká na slavnost, nečeká na tradiční obřad. Už teď pátrá po Boží vůli. Už teď hledá svoje odpovědi. To je ten třetí obrázek. Líbí se mi svou přímočarostí. Vidíte ty rozesmáté obličeje? Ta radost, když se otevírá poselství Písma svatého a člověk poznává, jaký je Bůh, co pro člověka dělá a jaký život mu nabízí.

Pochopitelně, Josef a Marie tak nadšený pohled nemají. Zakusili právě veliký strach, kdy se člověku na mysl derou ty nejtemnější myšlenky. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle. Tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ (48) Ano, z Mariiných slov lze zaslechnou výčitku, ale ještě více lze cítit úlevu. Ztracený syn je nalezen. To je evangelium! A já jsem přesvědčený, že když opadl prvotní nápor emocí, byli Marie s Josefem vlastně rádi, kde svého syna našli. Jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. To rozhodně není špatné místo pro život. Pohled, jaký si přejí snad všichni rodiče. Aby jejich děti, když se dostanou pryč s jejich péče a dohledu, nešly špatnou cestou. Cestou svévole, cestou trápení. V tomhle se rodičovská přání ohledně bar-micva, konfirmace a biřmování vůbec neliší. Aby naše děti, až se vypraví na svou vlastní cestu, dbaly na Boha. Dnešní evangelium a úvodní žalm jsou příslibem, že taková cesta je možná. Blaze člověku, který nechodí podle rad svévolníků, který nestojí na cestách hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. (Ž 1,1) Amen      

Krok za krokem One More Step Along the Worl I Go – Sydney Carter

1.

Krok za krokem světem kráčím dál,

krok za krokem světem kráčím dál

staré věci opouštím,

sám mne k novým vedeš, já to vím.

Ref.:      Když svět stárne, proč se nových věcí bát?

                Dál chce s námi Bůh vždy putovat

2.           

Na své pouti chodím tam a sem,

na vše nové hledím s úžasem.

Učím se a zkoumám svět,

v touze tvému dílu rozumět.

Ref.

3.           

Pane, v časech dobrých, v časech zlých,

věrným strážcem buď vždy kroků mých.

Nevím-li, dál kam jít mám,

směr mi, Bože, ukaž jen ty sám.

Ref.

4.

Na cestu mne vyzbroj odvahou,

ať jdu světem směle s láskou tvou,

která dodá duším klid,

moudrost dávně spory usmířit.

Ref.

5.

Byl jsi dříve, nežli vzniknul svět,

život v něm chceš nově utvářet.

Starý jsi a mladý též,

svůj lid proudem času provedeš.

Ref.

 

Žalm 1    Přísloví 8,22-35               Ž 22; 306; S 189; S 105; S 126; Krok za krokem; 697             1Tm 3,14-20

Kázání v 2. neděli po vánocích 3. ledna 2021