Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.             Matouš 4,4

Asi jsme se o pravdivosti těchto slov poslední dobou přesvědčili všichni. Měli jste snad během koronavirové pandemie někdy hlad? Takový ten pořádný hlad, kdy vám pěkně dlouho kručí v břiše a vy donekonečna spřádáte sny o jídle v jakékoli podobě? Patrně ne. Pandemická opatření nás nutí sedět doma a hladem rozhodně netrpíme. Spíše naopak. Hlad nemáme, ale sytí si taky nepřipadáme. Zakoušíme, že mít dostatek jídla zdaleka neznamená mít dostatek životních zdrojů. I s plnou spíží a naditou ledničkou za zády lze strádat. Mít hladovou duši.

Čím se nasytí duše? Ježíš mluví o slovu, které vychází z Božích úst. Co tím myslel? Domnívám se, že se jeho řeč o Božím slově vztahuje na víc než jen na slova zapsaná v Bibli. Božím slovem se uprostřed všedních dnů stávají všechna slova, která dodávají naději. A nejenom slova, ale i činy. Slova a činy, které zahánějí samotu. Slova a činy, které přinášejí pomoc. Slova a činy, které přemáhají strach. Slova a činy, z nichž se mezi lidmi rodí porozumění. To vše sytí lačné duše. To je slovo Boží. Rozmanité, nenápadné, působící skrytě. Bůh nemlčí.

Kristus dobře zná prázdnotu a hlad v našich nitrech. Proto říká: Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. (Lukáš 6,21)

Pane Bože, syť nás.

Nenech hladovět naše duše.

Víš, co nám schází, jak lačníme      po milých tvářích,

po radostném společenství,

po obyčejném životě.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes –

– našim tělům i našim duším.

Měj v péči náš svět      všechny nemocné, všechny zdravotníky,

                                        všechny sklíčené, všechny včele společnosti,

        všechny unavené vlekoucími se potížemi.

Měj v péči i ty, kdo náš svět opouštějí, a ty, kdo pro ně truchlí.  

Smiluj se nad námi. Amen.