Sestry a bratři, dnes bude hodně řeč o politice a náš pohled se zaměří na dva panovníky. O prvním z nich jsme právě četli. Kýros. O Kýrovi Hospodin praví: „Hle, můj pastýř. Vyplní každé mé přání.“ (28) Čím si orientální, pohanský panovník zasloužil tolik uznání? Co vedlo Boží lid k tomu, že přiznal perskému vladaři poctu jakožto vyvolenému pověřenci samotného Boha Hospodina. Kým vlastně byl onen Kýros. Slovníkové heslo praví: Kýros II.

Jaká je nejstarší výtka na adresu křesťanů? Tušíte, sestry a bratři? Během dvaceti století církevních dějin uslyšeli křesťané různé výčitky a námitky. Že prý uctívají málo bohů, pohoršovali se starověcí pohané, kteří viděli bohy a bohyně na každém rohu. Že prý uctívají hodně bohů, tvrdí muslimský Korán, který nechápe učení o jednom Bohu ve třech osobách. Že prý je církev protistátní, opakovali úředníci císařští i komunističtí. Že prý církve lpějí na majetku, nevšímají si obyčejných lidí, chovají se nevědecky a upínají se k posmrtné útěše. Atd., atd. Víte však, která výtka zazněla jako první? Která námitka předcházela všechny námitky další?

Bývalo zvykem v dávných dobách, že po zakončené sklizni přinesli rolníci do chrámu část své úrody. Jak Izraelci, tak i pohané vzdávali díky Bohu či bohům, podle toho, kolik jich právě vyznávali. Přinést na oltář plody ze zahrad a z polí, přinést plody lidské práce a poděkovat za obživu, která byla lidem pro další rok dopřána. Děkovalo se nejenom ústy, děkovalo se i očima. Pohled měl spočinout na obilí, na zelenině, na ovoci jako na dokladu, že svět pořád správně funguje jako dobré místo k životu. V některých oblastech je proto až podnes zvykem na neděli díkuvzdání přinést do kostela nejenom klasy, ale i jablka, hrozny, dýně, mrkve, aby pestrostí svých barev dosvědčily pestrost a rozmanitost Božích darů.

Kdo by v kostele neznal desatero? Sestry a bratři, troufnu si tvrdit, že většina z vás je dokáže odříkat zpaměti. Když ne doslova, tak aspoň v hlavních heslech. Desatero přikázání patří k základní křesťanské výbavě podobně jako modlitba Páně či vyznání víry. Nejpozději od konfirmace by je měl v srdci a mysli nosit každý evangelík, každá evangelička a podle něho jako podle rozcestníku řídit své životní kroky.