Herodes totiž zatkl Jana a dal ho v poutech vsadit do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, neboť Jan mu říkal: „Je nepřípustné, aby sis ji vzal.“ (3) Čili jinak řečeno: v panovnické rodině probíhají jakési techtle mechtle a odskáče to prorok, který si dovolí na nepatřičné svazky upozornit. Oblíbený lidový kazatel, křtitel od řeky Jordánu je vsazen do vězení. A neví se, co s ním bude. Podle jakého paragrafu soudit a odsoudit chlapa ve velbloudích kůžích, který vladaři vytýká, že se oženil s vlastní švagrovou? Tak je Jan alespoň držen pod zámkem, aby svými řečmi nekazil náladu dvoru a nepletl hlavy lidu.

Velký prorok Jan a předchůdce Ježíše Nazaretského, Jan Křtitel, který hlásal křest jako bránu do nového života a zpopularizoval křest natolik, že i Ježíš sám se nechal pokřtít, tento Jan, nejvýraznější prorok své doby, končí – zdá se – zcela neprorocky, když je uvězněn, protože mluvil vladaři do manželství. Proč mu lezl do soukromí? Proč raději nezůstal u Jordánu a své medově kobylkové diety?

No právě proto, že Jan byl prorok. Viděl přicházet nový svět, Boží království, ve kterém lidská špatnost a podlost a proradnost nemá místo. Celá pletka Heroda Antipy a jeho švagrové totiž velmi dobře ilustruje lidskou zradu a mocichtivost. Aby se mohli dát dohromady, propustil Herodes svou dosavadní manželku a Herodiada opustila svého manžela Filipa. Asi uhodnete proč, když vám prozradím, že se Filip jiným jménem nazýval Herodes Bezzemek. Ony celkově vztahy v Herodově rodině byly příšerně zamotané. (Pořádný genealogický rébus.) Kdo se na čí stranu přikloní, kdo se s kým rozkmotří a co za to dostane. Jan Křtitel viděl tuhle proradnost: Žádná věrnost, žádné zásady, jenom účel světí prostředky.

Nelze se divit, že Herodiada je na Křtitele naštvaná. Nechce poslouchat výčitky, že už jednoho manžela má a že její stávající muž je ženatý s jinou. Tyhle rozvolněné mravy vládnoucí kruhy okoukaly v Římě. Jenže tady jsou mezi židy, uprostřed vyvoleného Božího lidu Izraele a tady se čte Bible. Bible, která vypráví, že Bůh je věrný a nevěra je zlá, že láska má být vytrvalá nikoli přelétavá. Taková je moudrost předků. Tady lidé vědí, že věrnost a víra a důvěra je lepší než nevěra a pověra. Vědí, že stálost v lásce dává mnohem větší šanci na šťastný život než nestálost. Na rozdíl od Herodovců se Jan drží zásad, které životu prospívají. Které možná neposkytují okamžitý zisk a požitek, které však jsou člověku oporou dlouhodobě, tedy i v dobách, které jsou zlé.  Jan není se svým přesvědčením sám. Těší se přízni veřejnosti právě proto, že prorocky trval na správnosti Božích zásad. V čase změn nevyhodil Boží zákon do koše na odpadky, nýbrž probouzel v lidech důvěru, že i dnes má smysl žít podle Božích řádů. Herodes by byl Jana rád zbavil života, ale bál se lidu, protože měli Jana za proroka. (5)

A pak přijdou krvavé narozeny. Rozvine se drama hodné divadelního jeviště či filmového plátna.  Herodes uspořádal hostinu a nejspíše dostal hromadu dárků. Jeden dar však nečekaně musel dát i on sám. Musel obdarovat Salome, strhující tanečnici při narozeninové oslavě. Na Herodovy narozeniny dcera té Herodiady tančila uprostřed hostů. Zalíbila se Herodovi, a on jí s přísahou slíbil dát, o cokoli požádá. (7) Slyšíte? O cokoli požádá. Bianco šek se tomu říká. Původně bílý papír s podpisem, kam lze vepsat jakýkoli závazek. Už jsem pověděl, že Herodes nehledí na zásady. Jsou mu ukradená pravidla slušného života. Je mu lhostejný zákon Boží. Jeho jednání určuje unáhlený nápad, momentální choutka, od boku vystřelený slib, že půvabná tanečnice dostane, cokoli požádá.

Herodes si hrál na velkého vladaře a přitom jeho chování určuje jakási sotva dospívající holka. Běda, když hlava státu nedbá na zásady a slibuje svým oblíbencům všechno možné. Co dobrého z toho může vzejít? Neuváženou Herodovou přísahou je zaděláno na neštěstí. Vzpomeňte na starozákonního vojevůdce Jiftácha, který také za vítězství slíbil obětovat cokoli a pak na oltáři podřízl svoji dceru. Anebo vzpomeňte na pohádky, kde za pekelnou pomoc sedlák slíbí ďáblovi cokoli a pak s hrůzou musí vydat své dítě. Kde se nehledí na zásady, kde se nedbá na Boží zákon, kde lidé kvůli svému prospěchu slíbí cokoli, tam jsou lidé schopni udělat cokoli. Hrůza. A ona, navedena matkou, řekla: „Dej mi sem přinést na míse hlavu Jana Křtitele.“ (8) Příšernou, bezcitnou odměnu si Salome vyžádala za svůj tanec.

Co teď? Jak jsme slyšeli, Herodes by se byl rád Jana zbavil, ale doposud nenašel odvahu. Měl strach z veřejného mínění. Jenže nyní musí splnit daný slib. Z toho se nevykecá. Slíbil cokoli, nechť tedy cokoli splní. Třeba ať setne Janovi hlavu. Král se zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky poručil, aby Salome vyhověli. (9) Všimli jste si, co Heroda pohání? Spolustolovníci, svědkové jeho zbrklé přísahy. Zase to nejsou žádné zásady, čím by byl motivován. Jenom vlastní pozice a uznání v očích druhých lidí. Běda zemi, jež má včele bezzásadového muže, který se řídí hlavně tím, co se líbí okolí. Spravedlnost se nekoná. Spravedlnost jde stranou, neboť se na ní nehledí. Vše je podřízeno mocenským zájmům. Udržet se na vrcholu moci. Jan je sťat. Nebyla to poprava, neboť žádný soud neproběhl. Byla to vražda. Salome dostane Janovu hlavu na míse a jako trofej ji předá mamince. Zvrácený dárek. Ale v téhle rodině nás nemusí nepřekvapit. Zde se zásady a pravidla nedodržují. Tady nikoho nezajímá ani spravedlnost, ani láska, ani soucit. Jen vlastní chtění a choutky.

Dnešní postní kázání o Herodovi je součástí řady o pěti hříšnících a jejich pokání. Herodes je příkladem člověka, který pokání nečiní. Nelituje svých vin. Chová se bezohledně. Druzí lidé jsou pro něj jen stupínky na cestě vzhůru. Držadla moci. U Heroda nenajdeme po lítosti ani stopy. No, abych mu nekřivdil: trochu litoval. Litoval svého slibu, jehož nedodržením by mohl ztratit prestiž v očích hodovníků. Ale to byla jen jakási provozní nepříjemnost. Rozhodně nešel do sebe. Nelitoval svých špatností. Nezažíval rozčarování sám nad sebou. Neuvažoval o životním obratu. A už vůbec do svých úvah nezapojil Boha. Když se nekaje Herodes, kdo tedy? Zde nám o pokání pomůže rozjímat básník.

.

1. Něžná i proradná, krutá i bezradná,

plamen i červánek, ďábel i beránek,

cukr i sůl,

u vůně hřebíčku, u rytmu střevíčků

císař dnes myslí byl, za tanec přislíbil

království půl.

.

Salome, noc už je na sklonku,

Salome, podobnas' úponku,

podobna kytaře pro svého vladaře,

Salome, tančíš.

Salome, sťali už Křtitele,

Salome, usměj se vesele,

točíš se ve víru, ústa jak upíru

krví ti planou, Salome, la la la ...

.

2. Noci už ubývá, císař se usmívá,

pokojně mohu žít, všeho lze použít

pro dobrý stát,

možná ho napadlo prastaré říkadlo:

dějiny když tvoří se, pro hlavy na míse

nemá se štkát.

.

Salome, netanči, nechceš-li,

Salome, hosté už odešli,

jenom roj komárů dopíjí z pohárů

krůpěje vína.

Salome, trochu jsi pobledla,

Salome, v koutku jsi usedla,

víčka máš šedivá, nikdo se nedívá,

Salome! Pláčeš ...? La la la ...

.

Karel Kryl nechal ve své písni nakonec plakat tanečnici Salome. Mohlo jí být šestnáct, sedmnáct let. Ráda předvedla své taneční umění. Jenže její ta-nec už nikoho nezajímá. Všichni zírají na zakrvácenou prorokovu hlavu. Matka Herodiada svým přáním ukradla Salome její hvězdnou chvíli. Plačící Salome. Mně ten Krylův nápad přijde výborný, třebaže nemá žádnou zřejmou oporu v Bibli. Ale je v něm pořádný kus představivost a vcítění. Jak asi mohl být mladé holce, která chtěla tancovat a stala se součástí brutálních rodičovských plánů? A ona, navedena matkou, řekla: „Dej mi sem přinést na míse hlavu Jana Křtitele.“ To nebyl její nápad. Matce se hodilo, aby Jan zmizel ze scény. Aby umlknul jeho prorocký hlas. Herodes se dosud zdráhal Jana odpravit. Nyní se konečně při bianco slibu naskytla Herodiadě příležitost Jana zničit. Nechat si naservírovat jeho hlavu. Herodiada je spokojena. Herodes je ve výsledku asi taky celkem spokojen, i když Jan ho ještě chvíli bude v mysli strašit. (Domníval se, že Jan se převtělil do Ježíše.) Spokojeni jsou i královi hosté. O párty s uťatou hlavou se bude ještě dlouho mluvit. Jediná nešťastná je Salome, zpívá Kryl. Druzí jí zasáhli do života. Vyřkla přání, které nebylo jejím přáním. Přání cizí, přání vnucené. Byla svou matkou vmanipulována do pozice, ve které být nechtěla. Tak mladá, a už má na svědomí člověka. Člověka, který jí osobně nic neudělal. Doběhl ji dospělý svět bez dobrých pravidel a zásad. Doběhl ji svět založený na svévoli.

Plačící Salome. Karel Kryl nás upozorňuje na lítost, kterou není vidět. My chceme vidět lítost u provinilců, ale zapomínáme, že litují i oběti. Vina dopadá na nevinné, nikoli na viníky. V tom spočívá ona příšerná, devastující moc hříchu, že jim trpí druzí lidé. Hřích škodí a ničí na cizí účet. Jak jsou na tom lidé, kteří musí žít vedle krutých lidí? Jak jsou na tom partneři zločinců? Děti manipulativních rodičů, kteří si jdou za svými plány bez ohledu na dětské duše? Jak je na tom svědomí lidí, kteří proti své vůli byli vtaženi do zákeřných her? Sestry a bratři, bohužel je tomu tak. Některé viny nevyvolávají slzy u viníků, nýbrž u těch, kteří vedle nich žijí. A vskrytu pláčou. Kdo o nich ví? Kdo zná jejich lítost, jejich nářek, jejich touhu po obratu, po pokání. Ti nejbližší touží po nápravě více než pachatelé ničemností. Aby ustal domácí teror. Aby skončila veřejná ostuda. Aby umlkly výčitky a zmizely nátlakové metody. Salome, ty pláčeš? Vši -mnout si cizího trápení. Všimnout si cizích slz, i v tom je kus našeho pokání. Amen.

Přísloví 12,1-8        K.K. Žalm 120; 440; K.K. Salome,  S 270; Nový zpěvník 884; K.K. Děkuji       Římanům 12,9-15a

Kázání na 5. neděli v postě 21. března 2021.