Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (11) Sestry a bratři, příchod Vykupitele do světa rozhodně není jednoduchá záležitost. Nejde to jako po másle. Boží představy a lidské představy o záchraně se liší. Rozcházejí se v očekáváních. Někdy čekáme příliš mnoho, někdy čekáme příliš málo, někdy své očekávání napřeme nesprávným směrem. Evangelista Jan, když promýšlel Kristův příchod, to shrnul onou jedinou až lapidární větou:  Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Chci se s vámi podělit o tři úvahy či postřehy, které mne provázely adventem až do letošních vánoc. Jak víte, vypůjčím si občas nějaký obraz či větičku z veřejného života. Tentokrát mi zajímavý impuls dodal samotný pan předseda vlády. Když se na podzim se zpožděním rozjíždělo druhé kolo pandemických opatření, zaznělo z úst Andreje Babiše pozoruhodné souvětí. „V březnu někdo přišel s matematickým modelem, v srpnu někdo přišel a ty, který měli přijít, nepřišli.“ Chvíli trvalo, než se podařilo obsah výpovědi rozluštit. Nehodlám zde kritizovat vládní politiku. To ať dělají jiní jinde. Na premiérově neobratné formulaci se jistě podepsala i únava při tiskové konferenci v pozdní noční hodině. Mně jakožto faráře zaujala ta zvláštní slovní houpačka: „někdo přišel a ty, který měli přijít, nepřišli“. Srážka různých očekávání. To je podnět k náboženské úvaze. Dorazil někdo, kdo očekáván nebyl. A ti, kteří byli očekáváni, se nedostavili. Jenže byli opravdu očekáváni. Vlastně se ani pořádně nevědělo, kdo by měl být očekáván. Nevědělo se, na koho se čeká, nevědělo se, kdo má přijít. Nikdo nebyl vyhlížen. Takže v první chvíli nikomu ten nepřišedší příchozí ani nechyběl.

Příchody chtěné a příchody nechtěné. Příchody očekávané a příchody neočekávané. Ach, jak je to biblické! Naše lidské míjení. Naše lidské pominutí toho, na čem záleží. Dostává se k nám to, co nepotřebujeme, a naopak to, co potřebujeme, je kdesi v zamlžené dálce. Ani si nevšimneme, co nám schází, proto se po tom nesháníme. Nevíme, že nám chybí někdo, kdo by nám s naším životem pomohl. Nevíme, že postrádáme Spasitele, který by do života vnesl moudrost a lásku. Naše životní očekávání, naše hledání štěstí, naše utváření naděje jde tak nějak šejdrem. Od koho si slibujeme pomoc? A kdo za námi přichází a s čím? Z žalmu k nám zaznělo varování: nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není. (146,3)

Není samozřejmé všimnout si v našem zmatku příchodu toho, na něhož mnohdy nevědomky čekáme.  Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

304 V tmách čekáme tvůj, Kriste, jas

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Dobře známe onu betlémskou zápletku, kdy se pro Ježíšovu rodinu nenalezlo místo pod střechou. Jak příznačné! Boží Syn vystrčený na okraj a uložený do jeslí místo do postýlky či do kolébky. Neočekávaný příchod očekávaného mesiáše. Jde to jaksi šejdrem. Takhle si rozjezd spásy nikdo nepředstavoval. Lidé Kristův příchod neoslavují. Oslavu suplují andělé na nebi, to oni prozpěvují Bohu k slávě. To ni uvádějí lidi do pohybu, když vysílají pastýře na cestu.

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. A my se to teď snažíme alespoň dodatečně zachránit. Slavíme Kristovo narození. Stavíme si před oči betlémskou scénu. Mnohde je ta scéna postavena před oči do slova a do písmene ve formě různých betlémů. Snaha zachytit dojemný výjev, kdy novorozeně leží na slámě či na seně, jsouc zahříváno dechem okolního dobytka. (Mimochodem, Bible se o žádných zvířatech nezmiňuje. To provizorní nocležiště mohlo být úplně klidně v prázdném, neužívaném chlévě.) Dojetí navozované nad betlémskou scénou jako kdyby mělo dohnat nedostatek soucitu při Ježíšově narození.

A to je ta druhá věc, kterou chci zmínit. Pohled na narozeného Ježíše. Nevystačíme s tímto pohledem po celý rok, to by byla asi trochu nuda. Ale teď je k tomu vhodné období, neboť teď jsou vánoce. Vánoce jsou prostorem, kde se pozornost věnuje slabosti, zranitelnosti, křehkosti, bezmoci. Na počátku jsme všichni byli takoví, bezbranné děti odkázané na cizí péči. Přišel do svého vlastního. Náš Bůh přijal naši tělesnost a smrtelnost za vlastní. Jemu není cizí být odkázán na lásku a pomoc lidí. Spasitel se stejně jako my neobejde bez laskavé péče, bez vlídných slov, bez něhy. Uvědomuje si, že od samotného počátku jsme jako on? Jako to dítě v jeslích? A že takoví jsou i druzí lidé, všichni závislí na lásce a pomoci? Že lásku potřebují k životu všichni naši bližní – ti milí, i ti protivní, i ti vyloženě nepřátelští. Betlémská scéna je obrazem i nás samých. Kristus ten obraz bezbrannosti přijal. Jsme ochotni jej přijmout i my spolu s ním? Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Church Hymnary 666:  Let all mortal flesh keep silent

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Melodie, kterou jsme slyšeli, je spojena s třetím vánočním postřehem. S postřehem velmi překvapivým. Nezvyklým a neotřelým. Asi ještě dlouho se k téhle myšlence budu vracet, tolik mne zaujala. Ta dávná píseň začíná slovy: Nechť je každý smrtelník zticha, nechť stojí s bázní a třesením a nemyslí na nic pozemského. Neboť Kristus, náš Bůh, sestupuje na zemi se svým požehnáním. Přichází si vyžádat naši úctu.

Zde není řeč o děťátku v plenkách, ani o maličkém městečku Betlémě. Tady se nebe potkává se zemí. Mění se uspořádání vesmíru. Zde je řeč o Bohu vševládném. O Božím majestátu. O Panovníkově příchodu mezi lid. Nelze zůstat skrčený či zalezlý. Sluší se povstat jako k modlitbě. Stoupnout si do pozoru jako před velitelem. Neboť se dějí veliké věci, když přichází Kristus. Nebo si snad myslíte opak? Mávnout nad tím rukou? Dítě sem, dítě tam…