Tak už máme polovinu za sebou, sestry a bratři. Polovinu adventní doby. Je třetí adventní neděle, do vánoc zbývá deset dní. A my se s adventem ptáme: co ještě přijde? Co nás čeká? Co je ještě před námi? Je dobré udělat si čas od času inventuru ve vlastní duši.  Ve vlastní naději.

My se nyní nachází v čase nadějí. Vyhlížíme ke svátkům před námi, že se v nich završí týdny příprav. Teprve o svátcích skončí naše starání a shon. Už se těšíme, že na konec přijde – co vlastně?  Co se má dostavit po adventu? Co si slibujeme, že přinesou budoucí dny? Čeho chceme dosáhnout? Co vlastně chceme mít na konci?

V dobách apoštola Pavla ještě v církvi neexistovalo adventní období v takové podobě, jakou známe my dnes. Ostatně neexistovaly ani vánoce jako oslava Kristova narození. Církev byla mladá, čerstvá, stará sotva pár let.  Křesťané žili z velikonoc. Z Kristova vítězství nad smrtí. Z daru odpuštění a nového života. Ježíše měli ve vzpomínkách jako dospělého člověka. Teprve později začali uvažovat o tom, jak se Ježíš narodil. První křesťané proto neznali ani vánoce, ani adventní období, které jim předchází, a neznali ovšem ani všechen ten rumraj a shon, který provází naše týdny předsvátečních příprav.

To však rozhodně neznamená, že tehdy lidé byli klidnější, bez-starostnější, vyrovnanější. Ani náhodou! I oni měli svá očekávání, svoje naděje, své výhledy a plány. A z nich vyrůstaly i jejich stresy a zmatky a shony. A frustrace. I tenkrát lidé si lidé slibovali, že jim budoucnost přinese něco dobrého. Že jim Pán Bůh v budoucnu nadělí něco dobrého. Že po tom všem našem pachtění se nakonec vyloupne něco trvalého, požehnaného, naplňujícího.

Pěknou ukázkou je křesťanský sbor v Korintě. Korint bylo rušné přístavní město, ve kterém se potkávali lidé z různých tradic a kultur. Skupina tamních křesťanů – to byla hotová laboratoř, plná různých chemikálií, jež spolu vytvářely třaskavou směs. V Ježíšově jménu se v jednom společenství setkávali lidé různého založení. Lidé různých nadějí a očekávání. Každý si sliboval duchovní naplnění od něčeho jiného. Dát to dohromady byl opravdu kumšt. Udržet to pospolu, aby to nebouchlo, byl zázrak.  Apoštol Pavel měl spoustu práce nějak vyvážit ty různé naděje. Nějak vybalancovat všechna ta různorodá očekávání.

Od čeho si křesťané v Korintě slibovali šťastnou budoucnost? Hodně se mezi nimi mluvilo o darech. (Vida, podobnost s našimi vánocemi! – Dary.)  Korintské křesťany nesmírně lákaly Boží dary. Tak zvaná charismata. Dary Boží milosti. Mluvení jazyky, proroctví, tajem-né nauky, mocné činy. Tolik, tolik věci si chtěli v Korintě opatřit! Tolik, tolik toho chtěli zařídit pro potěchu své duše! „A ještě tohle, a ještě tamto!“ Jeden říkal „Heč, já mluvím cizíma jazykama.“  Druhý mu odpověděl: „No to je toho, já to umím překládat!“ A třetí řekl: „A neke-cejte, já to umím učit, víte?!“ A čtvrtý na to: „To je všecko hezký, ale to jsou jen takový ty intelektuálský pitominky. Já mám dar uzdravování. Víte, co to je? Já sáhnu n a nemocnýho, a on je zdravej! Co vy s tím svým povídáním?“  (J. Reinsberger) Takhle kupili a vršili a vytahovali se mezi sebou, až jim apoštol Pavel na to musel napsat: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. (1)

            Apoštol Pavel pomáhá korintským udělat inventuru v duši. Udělat si pořádek ve svých nadějích a očekáváních. Ukazuje jim, co kam patří. Co je důležité a co nikoliv. Od čeho si slibovat skutečný přínos pro vlastní život. Cestou ke štěstí není dlouhý seznam, co všechno musíme získat, umět, zařídit, stihnout. Kdybych to všechno měl, ale neměl lásku, nic nejsem, vyznává apoštol.

            No a to samé, sestry a bratři, platí pro nás i v tento adventní čas.  Nezáleží na úspěšně odškrtaných položkách, co všechno stihne-me a zvládneme. Nakonec se ze všeho nejvíce stejně počítá láska. Jenom láska má na konec smysl. Tak to známe i z biblického příběhu o Josefovi a Marii. Zklidňující výjev z Betléma – po útrapách cesty a marném hledání noclehu náš pohled spočine na matce s dítětem. Bez-pečí lásky, tam chceme dospět. Tam se chceme zklidnit i bez ohledu na bídu kolem.  Na konci má význam láska ze všeho nejvíce.

            Apoštol Pavel moudře radí snaživým korintským křesťanům, kte-ří jako my ve jménu štěstí touží po tolika věcech.  „Milí křesťané, neztraťte se, neutopte se v těch věcech. A hlavně při tom vašem snažení nezapomeňte na lásku. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné.“ (8n) Ano, dobrou budoucnost si lze slibovat od lecčeho. Adventní období je přehlídkou příslibů, nadějí a snů, kterými žijeme. Ale i my, stejně jako křesťané v Korintě, potřebujeme slyšet, že to všechno má smysl jenom ve spojení s láskou.

Pokud láska mezi nás o svátcích nepřijde, pak jsme se namáhali marně. Pokud nakonec s druhými nenajdeme pokoj a smíření, k čemu všechny ty přípravy? K čemu by bylo bývalo trmácení do Betléma, kdyby se tam Kristus nenarodil a nenašel by bezpečí v laskavém náručí svých rodičů? Vánoce bez lásky? Omyl! I u nás – ať už proběhnou nadcházející dny jakkoliv, pokud v nich bude láska, pokud se budeme mít s druhými rádi, pak to není zmařený čas.  Neuklizená domácnost, spálená vánočka, nepovedený dárek nás nakonec nebudou trápit, pokud společný čas strávíme v lásce. Neboť láska zůstává při zpětném pohledu zapsána nejhlouběji a nejvíce ovlivňuje naše prožívání.

            Pokusím se slova z Pavlova dopisu přeložit do našich pod-mínek. „Láska nikdy nezanikne. Cukroví – to pomine; televizní pohádky – ty ustanou; uklizená domácnost – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné. … Nyní poznávám jen částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ Pán Bůh nás drží láskou, jedině láska dává věcem smysl a jedině láska je nakonec ten poslední klíč ke štěstí.

            Na cestu adventním nepokojem i zklidněním, na cestu adventními zdary i nezdary, na cestu vaším očekáváním vám přeji mnoho lásky.  Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Amen

Jan 15,12-17                 636; Svítá 244; 276; 264; S 412; 259                  Přísloví 15,16n

Kázání v 3. adventní neděli 15. prosince 2019.