1. Vjezd – počátek konce

„Již k tobě král jde tvůj, Sióne, prozpěvuj.“ – zpívali jsme v úvodu. „Cože,“ namítne někdo, adventní píseň Zvedněte brány svrchků svých, jakpak ta sem dnes pasuje?“ Inu pasuje. Neboť Ježíšův vjezd do Jeruzaléma si připomíná-me hned dvakrát v církevním roku: jednou na začátku adventního období a jed-nou na prahu pašijového týdne při květné neděli. Čili dnes. A upřímně řečeno – ten kontrast už snad ani nemůže být větší. V adventu jsme radostně naladěni, zapalujeme svíce, těšíme se na vánoce a Ježíšovy narozeniny. V adventu zní zpěv Hosana halasně, vítězoslavně, triumfálně. „Hosana. Hle, Syn Davidův, tvůj král, k tobě přichází!“ Avšak na květnou neděli je to jaksi tlumenější, zdrženlivější. Počasí sice bývá lepší než v prosinci, ale velký pátek na dohled kalí radost. Svíce se brzy zhasne, život zhasne. A kde v ulicích Jeruzaléma dneska zní Hosana, tam budou zanedlouho davy volat na Piláta „Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“ Smrt místo narození. Zoufalství místo radosti. Advent je příchod, květná neděle je začátek – začátek konce. 

2. Překvapivý vhled

Květná neděle – jak protikladný a kontrastní den! Ani dnešní evangelium netlumí napětí, spíše naopak. Evangelista Jan nám svým tajuplným, vzneše-ným jazykem poskytuje překvapivý vhled dovnitř vztahu mezi Otcem a Synem, mezi Bohem a Kristem. Jako bychom zde Synu Božímu nahlíželi přes rameno a slyšeli cosi velmi, velmi důvěrného – totiž modlitbu. Jeho osobní modlitbu. Ježíšova slova, která zřejmě nebyla zamýšlena pro naše uši. Jako v nějakém filmu či jako při četbě cizího deníku nechává nás Jan nahlédnout do srdce Božího Syna, dopřává nám zaslechnout jeho nejniternější myšlenky. Jen naslouchejte i vy.

Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.

3. Navenek: Provolávači a snílci

Jak zvláštní slova, věty, myšlenky. Jak zvláštní kontrast. Už jsem o něm mluvil. Pasuje k dnešní neděli, tak prodchnuté protiklady, tak bohaté na třecí plochy. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma. Davy jsou nadšené, slyšely o něm, že koná divy, uzdravuje nemocné i mrtvé k životu probudit dokáže. „Hosana!“, volají. „Nuže, pomoz nám!“ – tak zní překlad hebrejského slůvka Hosana. Navenek hlasitě křičí a uvnitř tiše sní svoje nejsmělejší sny o záchraně a vykoupení. Konečně nastává nový věk, věčný život! Konečně konec bídy. Konečně přichází On, posazen na oslátku vstupuje do nažhaveného svatého města. „Sláva! Sláva tobě, Synu Davidův! Sláva novému králi! Tomu, který k nám přichází ve jménu Hospodinově!“

Nyní už je zde. Nyní mu svět leží u nohou. Nyní je mu vše vloženo do rukou. Vláda a moc je mu na dosah. Stačilo by jenom pokynout prstem. Všichni běží za ním. Lnou k němu. Visí mu na rtech. Ještě jeden krok, aby přistoupil k mikrofonu a provolal: „Chcete totální vítězství? Chcete ho – totálnější a radikálnější, než si dovedete představit?“ A všichni by volali „Ano! Nazdar! Sláva!“ Nyní je ten okamžik největšího napětí a vzrušení. Jedno jediné slovo z jeho úst, pouhé slovo a davy vyrazí jako smršť a ze své země vymetou římské vojáky, ty nenáviděné okupanty, a započne království Boží pod novým vojevůdcem, Mesiášem. „Králi míru, spusť nyní svou věčnou říši! Hosana!“

4. Uvnitř: Ticho vprostřed bouře

Jediné slovo z jeho úst. Jen jedno slovo. Avšak Ježíš ho neřekne. Jaký kontrast. Kolem něj hučí dav, a on jediný mlčí. Jeho osobní ticho. Ticho uprostřed bouře. V oku hurikánu prý bývá ticho, klid téměř až pokojný. Kristus nemá davům co povědět. Co je nyní zapotřebí povědět, to říká Ježíš svému Otci. V tichu. V modlitbě. A my smíme být při tom. Díky Janovi nahlížíme klíčovou dírkou. Tiše jako myši. Odsuňme okolní hluk, zapomeňme na křik a ryk, na jásot davu a pouliční lomoz. Soustřeďme se zcela na Krista, na něj samotného a poslyšme, co říká on. A hle, také on říká „nyní“. Ovšem prožívá jiné nyní než jeruzalémské zástupy. „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna… Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. A nyní ty, Otče, oslav mne.“ (1.4n)

5. Záměr: Oslavení

                Oslavení. Evangelista Jan má zálibu v těchhle vznešených slovech, která naší všední mluvě připadají příliš nadnesená, která však mají nezaměnitelný, slavnostní nádech. Proto Jan vzletně zapisuje Ježíšova slova: „Já jsem tě oslavil, Otče.“ Jako kdyby Ježíš podával zprávu a oznamoval „Ano, šéfe, úkol je splněný.“ Říká: Moji lidé vědí, kdo jsi ty – jaký ty jsi – co ty chceš. Vědí, že jsi Otec, milující otec, žáden tyran. Vědí, že nevyžaduješ ani mstu, ani trest, nýbrž že chceš lásku, abychom my spolu žili v lásce. Já jsem svým lidem ukázal, jaký jsi. Ode mne se tomu mohli učit. Ode mne to mohli slyšet. Na mně mohli vidět, že ty jsi jediný opravdový Bůh. Že ty jsi doopravdy láska – celá a nejniternější a nejhlubší láska. A nyní ukaž světu, co je láska. Ukaž to na mně: Nyní oslav ty mne, svého Syna. Dej mi sílu jít cestou, která je před mnou. Cestou k mému oslavení a vyvýšení jakožto Pána. Cestou k mému oslavení a vyvýšení na kříži

O evangelistovi Janovi je dobré vědět, že pro něj kříž neznamená porážku, nýbrž vítězství. Kříž znamená Synovo vyvýšení, jeho usazení na trůn, jeho korunovaci před očima celého světa a současně jeho návrat k Otci. V kříži se dotýkají nebe a země. Neboli jak by řekl Jan: Kříž je oslavení a dovršení.

6. A nakonec: Tiché vítězství

Květná neděle: v bouři, v oku hurikánu, uprostřed provolání a snů, má Ježíš před očima cíl své cesty. Začal jeho poslední týden. Na začátku jeho cesty jej pokoušel na poušti ďábel, nabídl mu vládu nad světem, sliboval mu bohat-ství a slávu. Kristus pokušení odolal. Na konci jeho cesty se kolem něj tlačí davy, volají, vzývají ho. Ježíš se mohl stát vůdcem, mohl se stát svůdce. A Kristus pokušení odolává. Jeho vítězství bude větší – bude totálnější a radikálnější – než si lidé dovedou představit. Ježíš nezvítězí nad Římany. Jeho vítězství bude ještě větší. Ono nestačí porazit okupační armády. Je zapotřebí porazit smrt a všechno zlo, které lidé páchají.

A tak tedy i my vstupme do pašijového týdne. Do oné tiché doby, třeba-že kolkolem všechno hlučí. Je nám dán čas k rozjímání o tom, co bylo a co přijde. Doba k rozjímání o tom, který byl, který jest a který přichází. Přeji vám, abyste v nadcházejícím týdnu uprostřed shonu a všeho, co je nutné udělat, našli okamžik klidu. Minutu ztišení, rozjímaní a pokoje. Amen.

Iz 50,4-7         435; 300; 518; 691; 364; 284; 67; 478   Židům 12,1b-2

Kázání v Květnou neděli 10. dubna 2022. Hojnou inspiraci poskytl farář Udo Schmitt z Rýnské církve v Německu.