Učitel. Mistr. Rabín. Takové postavení měl Ježíš v nejužším kruhu svých příznivců. Petr a Ondřej, Jan, Jakub a další se nazývali učedníky. Považovali se za Ježíšovy žáky a proto Ježíše oslovovali „učiteli“, mistře. Neříkali mu ani šéfe, ani veliteli, ani náčelníku, natož vůdce. Učedníci a jejich mistr – takový byl jejich vztah. Šlo v něm o učení. O výuku. Co však Ježíš vyučoval? Jaký byl jeho hlavní předmět? Jakou měl aprobaci?

Asi první odpověď, která nás napadne, zní: Ježíš učil druhé věřit. Učil lidi věřit ve vlídného Boha, který i přes všemožné překážky stále usiluje o spojení s člověkem. Ježíš vyučoval víru. Ale schválně se podívejme do dnešního evangelia, jak Ježíš výuku víry provádí. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. (36) Když Ježíš hovoří o víře v Boha, nelíčí nebeská tajemství. Neodhaluje jakési tajemné děje a reje  v božském světě, nevyhlašuje duchovní zákonitosti či pravidla vstupu do ráje. Nic takového. U Ježíše představuje víra způsob života. Učitel Ježíš vysvětluje svým učedníkům jak věřit a jak žít. Víra a život patří k sobě. Víra se do života otiskuje, formuje ho, utváří. Všimněte si, Ježíš nikdy nikoho nepřesvědčoval o Boží existenci. Nediskutuje, zdali je Bůh, nýbrž vždy mluví o tom, jaký je Bůh a co z toho pro nás lidi vyplývá. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.  Víra se neprojevuje především v mysli, v hlavě. Víra se projevuje v činnosti. My jsme si zvykli o víře běžně  mluvit jako o náboženském přesvědčení. Jako o něčem, co je uvnitř. Přesnější je však mluvit o náboženském chování, neboli jak se víra projeví navenek. Kristus učí: Žijte vírou, proměňte vírou své jednání, ukažte svou víru. Vodítkem je nám desatero, Bible a ve stručnosti přikázání lásky. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

„Snažím se být milosrdný.“ Kdo dnes předstoupí před veřejnost s takovým vyznáním? Nebo už jste snad někoho slyšeli, že by o sobě takto mluvil? Přiznat se veřejně k lásce jako k základu života se příliš nenosí. Lásku jsme zredukovali na zamilované příběhy. Na love story, kde se láska teprve rodí a potýká se s prvotními problémy. Tu a tam ještě ve filmu a v literatuře  občas narazíme na lásku mezi rodiči a dětmi, ale tím to hasne. Že by někdo v politice mluvil o potřebě milosrdenství, o potřebě mezilidské lásky, to se nestane. Dokonce i lidé věřící, křesťané, se přímé výpovědi vyhýbají.  Raději se schováváme za  slova o hodnotách, o křesťanské kultuře a tradici, o něčem nad námi. Boha jako inspirátora lásky, jako sponzora lásky příliš nezmiňujeme. Možná se právem obáváme, že bychom druhými byli přistiženi ve své nelásce, v tvrdosti svého srdce, že bychom byli přistiženi ve svém nemilosrdenství. Možná máme strach, že by vyšlo najevo, jak málo věříme  v Boha, když tak málo milujeme. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Vlastně ano – tak mnoho se točíme kolem sebe a několika svých nejbližších, že se na ostatní s láskou ani nedostane. Podle Ježíše je to chyba.

Ježíš učí lidi věřit a podle víry žít. Častěji než výpovědi o Bohu slyšíme od Ježíše výpovědi o lidském chování. Co lidi mají dělat a co dělat nemají. Víra se do života promítá. Víru nikdy nikde nespatříte holou, samotnou. Vystavenou ve vitríně, oproštěnou od svého nositele. Ne. Víru lze vždy vidět pouze a jen na lidech, kteří věří a kteří podle své víry mluví a hlavně i jednají. Tím, co děláme, naznačujeme, v jakého Boha věříme. Jaká měřítka jsou pro nás určující, podle jakých směrovek řídíme svou životní cestu. Proto Ježíš tolik zdůrazňuje a prosa-zuje odpuštění. Proto také evangelia nejsou hlubokomyslné traktáty na vznešená témata, nýbrž hlavní náplní evangelií jsou Ježíšovy příběhy. Historky o tom, co Ježíš dělal, neboť právě v jeho činnosti je otištěna jeho víra. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Podle tohoto klíče Ježíš přistupoval k lidem pokoře-ným a ztrápeným, k lidem hladovým, nemocným, znechuceným a všem se patřič-ným způsobem snažil zjednat pomoc. Nikoliv proto, aby splnil úkol, nýbrž proto, že ty lidi měl rád. Sami z rodiny víte, že nejlepší motivací k činnosti nejsou paragrafy, nýbrž cit a vzájemná náklonnost. Ježíš se neostýchá tomu říkat milosrdenství a láska. A dodává, že takto se chová i Bůh  a každý je tudíž u něj vítán.

Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří vám. (37n) Až mne zaráží, jak přímočará je podle Ježíše souvislost mezi tím, co děláme, a tím, co se s námi děje. Souvislost mezi tím, jaký život vedeme, a tím, jak se nám vede. Napadá mne hned několik příbuzných přísloví: Jak si kdo ustele, tak si lehne. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Každý svého štěstí strůjcem. Anebo ještě jedno úsloví, které většinou bereme negativně, ale u Ježíše může získat kladné vyznění: Kdo chce kam, pomozme mu tam. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří vám.

Ježíš nás učí věřit, že lze utvářet vlastní život. Že nejsme bezmocnou hračkou v rukách nelítostného osudu. My máme šanci svůj život proměňovat. A co je na tom nejlepší – my máme šanci svůj život proměňovat láskou. Vnést odpuštění jako nový impuls do zamrzlých vztahů. Máme naději, že láskou něco zmůžeme. Že se vyplácí být velkorysý. Někdy se to dokonce vyplatí ihned a věci se dají do nečekaně dobrého pohybu. Jindy si na plody musíme počkat pořádně dlouho. Ale ony dozrají. To je naše víra v Boha: za natřesenou, vrchovatou míru se nám dostane  štědré odměny. Plody lásky přinejmenším dozrají v našem srdci. Často je bezvýsledné druhým pomáhat. Snažíte se s někým vyjít po dobrém, ale marně. Znovu se vynořuje lhostejnost, nepochopení a hněv. K čemu je pak vlastně naše laskavost dobrá, když nedokáže proměnit pochroumaný vztah či zatvrzelou povahu? Podle Ježíše ale o odměnu nepřijdeme. Sice neproměníme jiné, proměníme však sebe.  Je lepší být neúspěšný s láskou, nežli bez lásky. Je obrovský rozdíl, čím naplním své nitro a prodchnu svého ducha. Zdali je to zmar nebo naděje. Troufalá víra či bezmocná nevíra.

Ježí nás učí věřit, že svět lze proměňovat láskou. Může nám to připadat jako víra bláhová, naivní, dětská, nicméně Pán Bůh takto věří. Kdyby nevěřil, dávno by přestal svět milovat a starat se o něj. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Učit se od Krista, učit se od Boha. Být tvořiteli vlastního světa. Prostor k činnosti máme náramně veliký. Jen na nás záleží, kolik vroucnosti a zájmu, kolik vstřícných slov a obětavých činů vneseme do svých rodin, do svých přátelství, do kontaktů na pracovišti, ve škole, v sousedství. My rozhodujeme o míře, jakou druhým měříme. U Ježíše je vztah k druhým lidem provázaný s vírou v Boha. Apoštol Jan to  vystihl: Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí..(1 J 4,20). Víra v Boha bez dopadu na vztah k druhým lidem je pro Krista nemyslitelná. Nelze v Boha věřit bez dopadu na naše chování vůči druhým. Proto jsme se od Ježíše naučili modlit: Odpusť nám naše viny, jak i my odpouštíme našim viníkům. A klidně bychom stejným způsobem mohli rozšířit i další prosby: Chléb náš vezdejší dej nám dnes, jako i my dopřáváme  chléb hladovým. Neuveď nás v pokušení, jako i my neklademe překážky na cestu druhým. Zbav nás od zlého, jako i my aktivně  přejeme dobro svým bližním. Přijď království tvé, jako i my uvádíme tvé království do tohoto věku…

Měřit dobrou mírou. Velkorysou, natřesenou, natlačenou, vrchovatou. Přejeme si, aby náš život byl naplněn dobrými věcmi – to naplňování začíná u nás. Když u nás nezačne, tak jak má pokračovat? Zkoumejme tedy, jak jsme přejní, jakou měrou měříme v životě osobním, národním, církevním? Jakou měrou měříme v našich rodinách? Čím se necháme vést? Milosrdenstvím podle Boha, nebo sobectvím a lhostejností? Nadějným výhledem či zaslepe-nou sebestředností? Řekl jim také podobenství: „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?“ (39) Kam vlastně chceme v životě dojít? Jakými cestami se chceme ubírat? Našim průvodcem a učitel je Ježíš. Což je i příslib pro budoucnost. Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. V našem případě totiž učitel se svým učením o lásce neprohrál nastálo. Za svého života přejně měřil lidem vrchovatou měrou a měrou vrchovatou mu byl život naměřen při vzkříšení. Se stejnou štědrostí bude naměřen život i jeho žákům, nám, kteří se u Krista učíme dobré míře. Amen.

Jakubův 2,14-24                138; Svítá 480; 385; 191; 372          Deuteronomium 22,1-4

Kázání v 4. neděli po Trojici 28. července 2015.