Být na dobré cestě, potom ale ztratit orientaci, zamotat se. Být na dobré cestě, ale zaplést se pochybností, ztratit víru. Sestry a bratři, přesně tohle svě-dectví o kolísání, o potácení nám Bible dnes přináší. Ukazuje, co znamená ztratit jistotu Boha – ztratit základ, smysl a cíl. A ukazuje také, jak se Bůh opět nechává nalézt.

Otevřeli jsme dnes 4. knihu Mojžíšovu. Předchozí děj je celkem znám: prostřednictvím člověka jménem Mojžíš vede Bůh svůj lid z egyptského otroc-tví. Lid putuje dlouhou cestou skrze poušť. Dostal slib, že na konci pouti jej čeká zem, v níž nalezne domov a vlast. Jenže tato nová vlast se dosud zdá být příliš daleko.

Když se píše o poušti a o putování, vztahuji to na náš život. Hady zde chápu jako symbol, jako logo, jako značku. Symbol smrtelného jedu, symbol bezvýchodného utrpení. Když se však utrpení, které zde představují hadi, sta-ne znamením Božím, znamením Boha – pak se tento symbol utrpení nakonec stává znamením života. Cesta ze smrti do života, ta nás zajímá.

Kázání udělá čtyři kroky. Napřed poušť. Potom reptání, hřích. Zatřetí hadi. A na konci znamení života.

Nejprve tedy poušť. Když je cesta dlouhá, když se vleče. Anebo lépe řečeno: když se cíl zdá být daleko, zaslíbená vlast je mimo dosah. Ta vlast, kde již nevládne strach ani smrt. Ta vlast, kde si člověk je jist Bohem. Vlast, kde my lidé si nejsme cizí, nýbrž jsme navzájem spojeni Božím Duchem. Kde panuje mír. Kde Boží Duch maluje věčný život do obrazu o nebi a zemi. Cíl, že země začne mluvit, také stromy a tráva, a všichni si společně budou vyprávět o smyslu od Boha. Taková je ona země nám zaslíbená.

Avšak když je tato země daleko, když všechno to, co jsme už z Kristova evangelia pochopili o vánocích a velikonocích, když vše pozvolna splaskne a vyprázdní se – pak se ocitáme na poušti. Jdeme neradostnou pustinou. Pustina se rozprostírá i před lidským rozumem, který svým upřímným úsilím dokáže sice prozkoumat atomy a galaxie a neurony a geny, ale nedokáže pochopit, proč musela při autonehodě zemřít mladá rodina nebo proč ne a ne skončit válka v Sýrii. To je poušť.

Krok druhý. Na poušti se dostavuje reptání. Lid propadl na té cestě malomyslnosti a mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi. (4n) Malověrnost, řeči proti Bohu i proti lidem, kteří nám připomínají Boží poselství. „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? (5) Pro Bibli Egypt nepředstavuje místo na mapě. Pro Bibli je Egypt náladou v srdci. Egypt – to je ten starý svět. Poměry, které je nutné opustit. Prostředí nesvobody a lži. Egypt, to jsou ti, kdo ustrnuli a neláká je zaslíbená země. Kteří se smířili s bezprávím a sprostotou. Dnešními Egypťany jsou ti, kdo měří štěstí penězi, slávou, úspěchem, pohledností. Pochopitelně je to klam, lež. Pěkná lež, se kterou se mnozí smíří podle hesla: raději vylhané štěstí, v němž si aspoň a chvíli můžeme užít svých snů.

Mojžíš nabízí místo líbivých lží cestu pouští. O církvi se někdy říká, že je společenstvím poutníků. Putování – to je takový pěkný obraz. Ale už se moc neříká, že ta naše pouť, naše církevní pouť vede také pouští a pustinou. Z dnešního příběhu je to patrné: Cesta pustinou. My jsme pouštní církev. „Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví.“ (5) Mana, a zas jen mana. Čím mne nasytíš, milý faráři? Čím nás oslovíte, vy kazatelé a vykladači? Řečmi o slibované vlasti, o zaslíbené zemi? Slovem Božím – to se v kostelích čte, cituje, interpretuje pořád dokola! Ale co když to na mne nezabírá, neosvobozuje, nepotěšuje, nevede? Co když mne ponechává v nejistotě – jedná se i tehdy o slovo Boží? Všechny ty uhlazené každonedělní promluvy o Boží milosti, když nemám porozumění pro Boží soudy.

Ovšem není to ani farář, ani Mojžíš, kdo zodpoví za Boží slovo ve vašem životě! To ty sám, člověče, jsi zodpovědný za pravdu tvého života. Ty jsi vykročil z Egypta. Tobě bylo řečeno to slovo, pozvání. Ty sám je musíš pochopit. Nesmíš je nechat zapadnout. Právě v poušti ne. Zůstaň věrný! Pátrej po spolehlivých zdrojích pro svůj život.

Ano, my jsme pouštní církev. Lid putující pustinou. Moc toho nemáme, Bez Boha jsme nahraní. Lační a vyprahlí. Právě v postní době přiznáváme, že naše zdroje jsou chatrné. A že nás nenasytí nalhané sny o štěstí.

Podnikli jsme v dnešních úvahách už dva kroky: poušť a reptání. Nyní krok třetí: Bůh poslal hady. (6) Jeduplní hadi. Jaký význam mají tito hadi, když Boží lid stojí v poušti a reptá? To nám Bůh ukazuje svět bez Boha. Jaké to je, když zvítězí otrávenost. Jaké to je, když se dá naplno průchod jedovatým řečem a činům. Hadi jsou bodce samoty, když se Bůh skutečně stáhne do ústraní. Opuštěnost, bezradnost, bezmoc. Hadi, to je Boží nepřítomnost, která až k smrti šponuje naši ostražitost, neboť nebezpečí číhá na každém kroku. Jsme odkázáni sami na sebe. Ponecháni na pospas svým schopnostem a neschopnostem. Vzdáme-li totiž důvěru v Boží ochranu, pak na nás nebezpečí číhá opravdu nejspíš na každém místě.  Hadi – to je opuštěnost Bohem, nejzazší osamělost tváří v tvář smrti: přepadne tě, uštkne tě, a nemáš šanci, člověče. Neutečeš, zahyneš. Nesmyslnost vítězí. Zaslíbená vlast se nedostavila. Místo ní zoufalství, že životodárný Bůh zmizel. Smrt víry. Odchod. Místo vyjití ke svobodě, místo exodu nastává exitus. Cesta ke konci, konec cesty uprostřed pouště.

Avšak skutečnost, že Bůh sesílá hady, znamená také, že je Bůh může odvrátit. A jsme u čtvrtého kroku.: Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil. (7) Uprostřed pouště zní modlitba. Uprostřed pochybností. Modlitba uprostřed bolestného zjištění, že všechno nezvládnu sám. Uprostřed bezbožnosti zní modlitba jako výraz obrácení k Bohu. Na cestě pouští nejsme sami. Pouštní církev se modlí. Nestojíme před Bohem mlčky beze slov. Výhled k na-ději, slovo, skrz něž probleskne Duch svatý, se káže i dnes tady. (Snad!)

Jaké slovo? Právě ono, které se vám dnes snažím vyložit: že Bůh nám dal znamení. Že nechal vztyčit hada jako své znamení. Znamení opuštěnosti a osamění, znamení propastných pochyb a smrti. Takové je jeho znamení: Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu. (8b) Znamení smrti, kterým Bůh zachraňuje všechny, kdo na něj s vírou pohlédnou. Pro nás je tím znamením člověk na kříži. Náš Zachránce byl pro nás ukřižován. Možná se vaše oči nyní upřely ke kříži na stolu Páně. Vím, že u nás v kostele není ani náhodou, ani ze zvyku. Českobratrská tradice je vůči znamení kříže velmi, velmi zdrženlivá, poněvadž se kříž v našich nešťastných dějinách stal znamením náboženského útlaku. Jsem rád, že jste se před lety rozhodli kříž do kostela umístit a vrátili mu tak jeho celokřesťanský význam. Je to kříž Ježíše Krista, který na sebe vzal naši bídu, vše co otravuje náš život. Pokud zde na kříži neuvidíme svou samotu, svůj strach a svou opuštěnost, nic pro nás neznamená. Opuštěný člověk, vyvýšený na kříž, byl přijat do Božího společenství, v němž je život. Čtu z Janova evangelia: A jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby všichni, kdo v něj věří, měli život věčný. (J 3,14)

Ten muž na kříži je naším Mojžíšem. Dává nám znamení. Sám se stává znamením života. Naděje uprostřed poušti. Znamení církve. Kristus je zárukou, garantem záchrany. Jeho kříž je znamením naší opuštěnosti, našeho osamění, našeho strachu. Ale je také znamením, že sám Bůh stojí při nás. Otevírá zemi zaslíbenou životu. Otevírá před námi cestu uprostřed pouště. Díky Bohu cesta vede dál. A my už jsme na cestě. Amen.

Jan 3,5-17      33,1n; Svítá 171 ; 562; 682; 308; 510

Kázaní v 5. neděli v postě 18. března 2018, hojnou inspiraci poskytnul svým kázáním prof. Tom Kleffman z Kasselu (Německo)