Sestry a bratři, zřejmě cítíte sami, že takový způsob řeči se k Pánu Bohu nehodí. Samozřejmě že lze rozvažovat o Božím bytí a zkoumat všemožné důsledky, které z něho vyplývají pro další úvahy. Ale samotná Boží existence vlastně vůbec nic neřeší. V mých studentských rozhovorech o Bohu (a nejenom v nich), jsme se často dobrali do chvíle, kdy zaznělo: „Dobrá, dejme tomu, že Bůh existuje. No a?“ A tady jsem byl s argumenty rázem v koncích. Zde tvrzení rázem přestávala stačit. Pospojovat výpovědi do logických řetězů může být logicky přesvědčivé, nikoli však přesvědčivé pro srdce, pro nitro, pro celý život. Tohle „No a?“ mne postavilo nohama na zem. Jistě, můžeme zapřádat hovory kdovíjak dlouhé, vršit argumenty kdovíjak úderné, objevovat souvislosti kdovíjak výmluvné. Ovšem konstatování, že je někde nějaký Bůh, takové konstatování samo o sobě nikomu radost neudělá. A řeknu to ještě vyostřeněji: přesvědčení o Boží existenci ještě není víra.

      Mně v Boží blízkosti je dobře, vyznává žalmista. Nezabývá se otázkou Boží existence. Taková otázka je pro něj naprosto okrajová. Žalmista řeší tu krutě stručnou otázku „No a?“ No a co to znamená, že je Bůh? No a co to znamená pro mě? Co vyplývá z Boží existence pro moje všední dny? Pro mé vztahy k nejbližší? Co z Boha vyplývá pro mou práci, pro chození do školy? Co z Boha vyplývá moje nemoci? Pro můj život, pro mou smrt?

      Mně v Boží blízkosti je dobře, zpívá žalmista. Nezpívá o vzdáleném, nezúčastněném Bohu. On zpívá o Bohu, kterého osobně zná. Se kterým něco zažil. Zpívá o Bohu, jehož pomoc zakusil. Žalmista zná Boží blízkost. Poznal ji jako tuze dobrou věc, o které stojí za to zpívat. Asi jako spousta lidí zpívá o lásce. Víra v Boha nevyrůstá z logiky, nýbrž ze zkušenosti. My věříme, protože už jsme něco s Bohem zažili. Něco jsme zažili v Bohu, něco jsme prožili z Boha. Nyní si můžu hrát s předložkami, poněvadž pořád budu kroužit kolem Boží blízkosti. Hlavní pro víru je Boží blízkost ke mně.

     Mně v Boží blízkosti je dobře. Tuhle zkušenost zdaleka neučinil jenom biblický žalmista. Tentokrát – v žalmu 73. – jím není král David, nýbrž jistý Asaf, jeden z představitelů izraelského bohoslužebného týmu. Propastný rozdíl mezí mezi suchou Boží existencí na straně jedné a mezi občerstvující Boží blízkostí na straně druhé popisují mnozí teologové. Ano, i vysokoškolský profesor potřebuje ke svým výpovědím o Bohu přednostně nikoliv hromadu knih, nýbrž svou osobní zkušenost. „Bůh, který existuje, neexistuje,“ prohlásil švýcarský evangelík Karel Barth. Jít na Boha s měřítkem existence jej nevýslovně degraduje. Zkoumat pouze, zda Bůh je či není, to je strašlivě málo. To se mne vlastně vůbec netýká, stejně jako se mně netýká barva policejních vozů v Argentině, která přeci taky existuje, ale význam pro mne nemá. Bůh je Bohem v kontaktu, v blízkosti, což oslavujeme o vánocích při Ježíšově narození. Mluvit o Boží existenci se tedy vlastně vůbec nehodí, protože my potřebujeme o Bohu říci něco jiného, totiž: Bůh je blízko. Zabřednout do debaty o Boží existenci znamená vyčerpávat se na nesprávném místě. Protože pod Boží existencí si leckdo představí leccos. Německý katolík Karel Rahner pověděl: „To, co si mnoho lidí představuje pod pojmem Bůh, díky Bohu neexistuje.“

      Mně v Boží blízkosti je dobře. Nikoliv „mně je dobře v názoru, že Bůh existuje“, nýbrž „mně je dobře v Boží blízkosti.“ Nejsme povoláni k tomu, abychom byli argumentátory pro Boha, jakýmisi pouhými shromažďovateli tvrzení v Boží prospěch; Ježíš nás pověřil, abychom byli svědky. Abychom svědčili o tom, co ve víře prožíváme. Co prožíváme v Boží

blízkosti. Jaké jsou naše osobní postoje, nikoliv logická tvrzení. Ve studentských debatách jsem zjistil, co už dávno přede mnou objevil biblický Asaf, že některé věci nelze vyargumentovat. Něco prostě nejde vysvětlit, nebo jenom stěží, koktavě, dýchavičně, neúplně.

            Asaf se rozhlíží kolem a spatřuje, že svět pramálo funguje podle Božích zásad. Ze stavu světa nelze usuzovat na Boží existenci. Kde zůstal Bůh, když se děla ta a ta hrůza, ta a ta nespravedlnost? Jak Bůh spravuje svět, když v něm toho tolik nefunguje nebo funguje špatně. Záviděl jsem potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí. Smrt je do okovů nesevřela, jejich tělo kypí, nevědí, co je lidské plahočení, nebývají postižení jako jiní lidé. (3-5) Vysmívají se, mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují. Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem. Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to nejvyšší pozná?“ (10-12) Víra není odpověď na všechny otázky. Hledíme kolem sebe a mnohé nechápeme. Všichni bychom mohli podepsat žalmistův povzdech: Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. (16)

      Víra není odpověď na všechny otázky. Víra je zkušenost, že mně v Boží blízkosti je dobře. A tady by, sestry a bratři, mohlo kázání skončit. Jenže opět bychom se ocitli u jakéhosi neosobního, nic neříkajícího odkazu na Boží blízkost. Co je vlastně Boží blízkost? Jistě, lze ji zažít o samotě, ale o tom si nemusíme povídat v kostele. V kostele je prostor pro jiný druh Boží blízkosti, pro Boží blízkost sdílenou, společnou. Přicházíme do chrámu právě proto, abychom nebyli sami ani se svou vírou, ani se svými otázkami a pochybnostmi.Přicházíme do chrámu, abychom společně zakusili Boží blízkost. Jinak prožíváme soukromou modlitbu, jinak prožíváme společné shromáždění. Právě o této Boží blízkosti žalmista zpívá. Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprve když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem konec. (16n)

           Při shromážděních v našem kostele bývá zřídkakdy úplné ticho. Přesto zde zažíváme zvláštní ztišení. Neobyčejné uklidnění, upokojení u Boha. Společenství věřících, to co apoštolské vyznání víry nazývá „svatých obcování“, je pro nás místem Boží blízkosti. Podle Ježíšova zaslíbení: Kde se dva nebo tři sejdou v mém jménu, já jsem mezi nimi. (Mt 18) Jsem přesvědčen, že takové společenství je nenahraditelné. Někdo říká, že se bez chrámu obejde, že je mu Bůh blízko i když je sám, ale já říkám, že když jsme spolu, je nám Bůh blízko jinak. Působivěji, přesvědčivěji. (Lze to vidět na dětech – nechozením kdo kostela rodiče těžko vychovají děti k chození do kostela.) Zde jsme spolu v Boží blízkosti i tím, že jsme si na Pána Boha společně udělali čas. Vídeňský farář Peter Karner k tomu napsal štiplavou polemiku.

Říkáte: Člověk se může modlit kdekoliv. Nemusí být v církvi ani v kostele.

Už jste se někde modlili, vážení?

Říkáte: Člověk může Boha nalézt kdekoliv. Nemusí být v církvi ani v kostele.

Už jste jej někde nalezli, vážení?

Říkáte: Člověk se může usebrat kdekoliv. Nemusí být v církvi ani v kostele.

Už jste se někde usebrali, vážení?

Říkáte: Člověk může najít povzbuzení kdekoliv. Nemusí být v církvi ani v kostele.

Už jste někde našli povzbuzení?

      Mně v Boží blízkosti je dobře. Asaf zpívá o společenství víry, v němž čerpáme a z něhož si neseme posilu domů. Jistě, Boží blízkost lze zažít i jinde, ale ten zvláštní druh Boží blízkosti, co zažíváme v kostele, nemá alternativu. Muziku lze vychutnat i jinde – a v kvalitnějším provedení. Společnost lze navštívit i jinde – dokonce i vybranější. Moudré řeči lze slyšet i jinde – dokonce i vtipnější. Náboženské zážitky si lze opatřit jinde – dokonce i cloumavější. Ale být společně blízko Bohu, v pokoře a radosti před tváří Stvořitelovou – kde jinde to najdete?

      Mně v Boží blízkosti je dobře. Setry a bratři, stejně jako Asaf se i my v nadcházejícím roce ocitneme před neřešitelnými otázkami. Budou nám scházet argumenty. Problémy, se kterými nepohneme jak veřejně, tak církevně, tak i osobně. Ale stále, stále bude platit. Mně v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště. Přeji nám všem, ať to v průběhu roku prožíváme i v tomto našem společenství. Amen

Marek 11,15-18       534; 166; 257; 177; 627;623

Kázání na Nový rok 2014