Mnozí vyhledávají obecenství ze strachu před samotou. Protože nedokáží být sami, pudí je to mezi lidi. Také věřící se nedovedou vyrovnat sami se sebou nebo mají se sebou špatné zkušenosti, hledají pomoc a útočiště ve společenství druhých lidí. Většinou pak bývají zklamáni a dávají druhým za vinu to, co by měli za vinu přičíst sobě. Křesťanské společenství není žádné duchovní sanatorium.

Dobrý pastýř - a nájemník. Ten, komu ovce náleží; a ten, kdo pracuje pro výdělek. Dobrý pastýř pase své stádo sám, nepronajímá ho. Pro dobrého pastýře nejsou ovce pouhým majetkem, jejich hodnota se dá jen stěží vyjádřit penězi. Stádo je mnohem spíše jeho vlastnictvím, patří k němu, spoluvytváří jeho život. Vždyť co by byl pastýř bez ovcí? Proto je pastýř připraven, objeví-li se vlk nebo medvěd, se s nimi utkat. Je připraven rvát se s nimi, dokud mu budou síly stačit. S nádeníkem už je to jinak. Pracuje za mzdu, ovce nejsou jeho. Když přijde o práci tady, půjde jinam.

V postě
V slunném únorovém ránu,
tvrdém jako z porcelánu,
ptáče pod okny mi tiká,
volá srdcí zahradníka;
tiká tichem bez břehů,
úzkost po hladinách sněhu...

„Chceš být zdráv?“ Tak ptá se Ježíš nemocného a my dost dobře nechápeme smysl otázky. Vždyť – kdo by nechtěl být zdráv? Ten člověk je nemocný už třicet osm let. Točí se v jakémsi bludném kruhu naděje a zklamání: ta naděje, když se voda v rybníce začne vířit; to zklamání, když jej druzí předběhnou. Snad mu rozumíme: Kolikrát jsme chtěli něco ve svém životě změnit, začít cosi dělat jinak, s vervou jsme se do toho pustili, ale pak elán opadl, zvítězil pocit, že to nezvládneme. Se svěšenou hlavou jsme se vrátili zase zpátky. Pokoušeli jsme se tolikrát, že už nemá smysl se snažit.