Píšící ruka

Některé věci v lidském světě jsou nové a mladé. Např. telefon nebo brýle. Jiné jsou staré – třeba nůž. Stejné je to i s tím, co je v člověku: zubní plomby jsou poměrně mladý vynález. Nový je strach z globálního oteplování. Naopak stará je pýcha. Hrdost – já jsme někdo. Víte, jací lidé byli mistři v pýše? Králové, knížat, vladaři – a ti, kdo se k nim přilepili. Já jsem král, kdo je víc?!, hlásal nabubřele panovník na trůnu. Trůn nemohl být v dolíku, musel být vyvýšený, aby se ukázalo, že ti ostatní jsou pod ním. Pyšní byli i ti kolem trůnu: My jsme královská družina. Poslyšte vyprávění o pýše.

Král Nebúkadnésar odvedl do babylónského zajetí spoustu Izraelců. Mezi nimi i Daniele a jeho tři přátele. Daniel byl velmi moudrý, jeho přátelé stateční a Pánu Bohu věrní. I když to nebylo vůbec samozřejmé a jednoduché. I v té daleké Baylónii pořád věřili Hospodinu, Pánu Bohu. Věřili tomu, že on je na jejich straně, že je neopustí, má je rád a že se jednou ukáže jeho veliká moc. Pořád doufali.

Uběhla řada let a král Nebúkadnésar zemřel. Po něm se stal králem Belšasar. A ten byl hrozně pyšný. Znáte někoho, kdo je pyšný? A co to vlastně znamená, být pyšný? Někdo neuvěřitelně namyšlený. Takový člověk si myslí, že kolem něj jsou všichni neschopní, hloupější, že má nad ostatními moc a nikdo není víc než on. Vysmívá se jim a nikoho si neváží. Kdyby to šlo, tak by se takový nafoukanec snad i vznášel. Král Belšasar byl pořádně namyšlený nadutec. Zdědil spoustu peněz, ohromné bohatství a nadvládu nad mnoha dobytými zeměmi. Všechno to převzal po králi Nebúkadnésarovi. Nic nemusel budovat, všechno měl. A myslel si, že to tak bude pořád. Je přece nejschopnějším králem nejsilnější země! Nikdo a nic na něj nemůže! Bohové jsou všichni na jeho straně. A ti ostatní, i ten jakýsi Hospodin — ti jsou úplné nicky. Prťaví ubožáčci. Jak ten se mýlil!

Ukázalo se to na veliké hostině, kterou uspořádal pro tisíc svých hodnostářů. Pro ty nejvyšší z celého království. Užívali si, jedli, pili. A jak se rozparádili, dostal Belšasar nápad. Nechal přinést krásné zlaté a stříbrné nádoby, které byly ukradeny z jeruzalémského chrámu. Byly to vzácné nádoby. Používaly se dříve při bohoslužbě. Když lidé v Judsku chválili Pána Boha. A teď? Belšasar do nich nechal nalévat víno a všichni z nich na té veliké hostině popíjeli. To král Belšasar tedy hodně přehnal. Tohle byla obrovská urážka Hospodina! Belšasarova sebejistota a pýcha už překročila všechny meze. A ono se to mělo za chviličku ukázat…

Král s hodnostáři popíjeli z chrámových nádob a u toho vykřikovali: Slyšeli jste? Prý se blíží nepřátelé. Ha. My máme bohy zlaté! A stříbrné! Bronzové, železné, kamenné, dřevěné! Naše božstva nás ochrání proti všemu a všem! Nálada je báječná, všichni se skvěle baví. Když tu náhle král strašně zbledne. Uviděl něco děsivého. Na stole stál svícen a v jeho světle král viděl ruku. Velkou ruku. Ruku až po zápěstí. A prsty té ruky píší něco na omítku královského paláce. Král se strašně vyděsil. Kolena mu začala klepat o sebe, jak se třásl hrůzou. „Co to je? Co to má znamenat? Pojďte hned všichni sem! Zaklínači, hvězdopravci, planetáři! Všichni sem! A vysvětlete mi, co to má znamenat! Kdo to dokáže přečíst a vyložit mi, co se tam píše, tomu dám purpurový plášť a zlatý řetěz. A dostane vysokou funkci.“ Ale nikdo tomu nerozuměl. Nikdo to nedokázal přečíst. Nikdo to nedokázal vyložit. Král se bál. Hrůza ho úplně ochromila.

V tu chvíli přišla královna. „Ničeho se neboj králi. Uklidni se prosím tě. Je tady jeden muž, který si s tím určitě poradí. Je to jeden z těch přivedených zajatců. Z Judska. Tvůj otec ho znal. Jmenuje se Daniel. Král Nebúkadnésar v něm poznal velmi obdarovaného člověka. Moudrého, zkušeného. Daniel umí vykládat sny a umí řešit zapeklité záhady. Zavolej ho. Nech ho předvést. On ti určitě vysvětlí, co má tohle všechno znamenat.“

A Daniel byl přiveden před krále. „Ty jsi Daniel? Ten z judských zajatců? Prý je v tobě duch bohů. Zavolal jsem tě, protože nikdo z mých vzdělanců nerozumí tomu, co tu napsala ta zvláštní ruka. Ty to prý dokážeš. Pokud mi to vysvětlíš, bohatě se ti odměním. Dám ti vzácný plášť, zlatý řetěz, funkci.“ To je tedy uvítání! A velkorysá nabídka. Co na to Daniel? „To si nech králi. Já o tvé dary nestojím. Dej si to, komu chceš. Ale co je tady napsáno, to ti řeknu. A vysvětlím. Protože to ti vzkazuje můj Bůh. Hospodin, nejvyšší bůh! Ten bůh, který dal všechnu moc, bohatství a slávu tvému otci Nebúkadnésarovi. To díky němu měl tak velkou říši. Nebúkadnésarovi to stouplo do hlavy. Stal se povýšeným a zpupným. A taky padl až na dno. Stal se z něj vyhnanec bez domova. Až tehdy mu došlo, kdo je nejmocnější, kdo je tvůrcem a dárcem všeho dobrého. Vyznal, že Hospodin je nejvyšší Bůh. A vrátil se zpět na trůn. Ale ty Belšasare? Ty si myslíš, že nad tebe není nikdo a nic mocnějšího. Hospodinu se vysmíváš. Ty jsi tady vychvaloval modly ze zlata, železa, dřeva i kamene. Ale Hospodina jsi nechválil. Myslíš si, že tvou mocí nikdo a nic neotřese? Mýlíš se. Stihl tě trest, králi Belšasare. Poslyš, co ti vzkazuje Hospodin, co napsala ruka, kterou on poslal. Mené, mené, tekel u­-parsín. Mené — Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Tekel — byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký. Peres — tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům. Nic nevážíš a neznamenáš. Skončil jsi králi. Je po všem.“

To jsou hodně drsná slova. Umíte si představit, že byste něco podobného měli vyřídit? A nejvyššímu panovníkovi? Daniel prokázal nesmírnou statečnost, že dokázal králi říct do očí takové proroctví. Král dodržel slib. Dal Danielovi slíbenou odměnu. Ale s jeho srdcem se nestalo vůbec nic. Neprosil Hospodina o slitování. Nepokořil se. Ještě tu stejnou noc pronikli nepřátelé do Babylóna a král Belšasar byl zabit. Slovo vysmívaného Boha se naplnilo — pyšná babylónská země padla.

Belšasar byl pyšný vládce. Po něm se na různých místech zeměkoule objevilo ještě mnoho jiných pyšných vladařů a politiků. A co dnes? Dnes už pyšné mocidržce nemáme? Už takoví nejsou? Ale jsou. Pokud vím, nikdo už potom v dějinách neviděl ruku psát na stěně. Ale ten nápis přečtený Danielem platí i pro všechny namyšlence. Když se Boha nebojí, lidmi kolem sebe pohrdají, neslyší na žádné napomínání. A třeba jim to i nějaký čas prochází. Pán Bůh s tím ale nesouhlasí. Nesnáší takovou pýchu a „hraní si na boha“. Bible mnohokrát svědčí o tom, že Bůh má a bude mít poslední slovo nad vším zlem, nad ubližováním, nad ponižováním, nad ničením druhých lidí. On je na straně slabých a ztrápených. Někdy je těžké vidět naději tváří tvář lidské namyšlenosti, nadutosti, bolesti, trápení, násilí. Danielovy příběhy nám pomáhají dívat se na svět i z jiného úhlu. Bůh se nedá zastrašit ani odsunout do kouta. Moc, zloba a násilí nestačí na jeho věrnost, lásku, blízkost.

Když dnes slyšíme o Putinovi v Rusku a Lukašence v Bělorusku, o Si Tinpchingovi v Číně, když slyšíme o nadutých manipulátorech na nižších úrovních, když slyšíme o krutých tyranech v rodinách – tak nezapomeňme – i o nich psala ruka na zdi. Byl jsi sečten, zvážen a skončíš. Tvá moc se rozplyne. Ach, jak se na to těším. V nebi je trůn. Amen.

Jan 7,9-17                    634; 215; 252; S 360; 38, Ven vyjdi,                  L 1,46-53

Kázání v neděli 2. června 2024.