Návod na výrobu becherovky prý znají jenom dva lidé. Recepturu bedlivě střeží jako nejvzácnější firemní tajemství, neboť právě v jedinečné chuti spočívá úspěch proslulého nápoje. Podobně i kuchaři ve vyhlášených restauracích a cukrárnách tají způsob přípravy a druhy přísad ve svých specialitách. Jejich úspěch vyrůstá ze skutečnosti, že nikdo jiný nedokáže vyrobit stejně lahodný pokrm. Nikdo jiný totiž neví, jak na to. A od potravinářství bychom mohli přeskočit k továrnám a kancelářím. I tam se úspěch rodí ze znalosti, jak na to. Vědět jak vyrábět, jak nabízet, jak prodávat, mít know how se cení. Vědět „jak na to“ se prostě nevyzrazuje na potkání.

            Sestry a bratři, apoštol Pavel měl též takové své know how, čili způsob „jak na to“. Způsob jak zvěstovat evangelium. A právě na téhle znalosti byl založen Pavlův misionářský úspěch. Avšak na rozdíl od moderních firem Pavel nebyl žádný tajnůstkář. On si znalost a umění zvěstovat nenechával pro sebe. Klidně svůj osobní přístup k evangelizaci prozradil, dokonce jej sám sepsal a pěkně černé na bílém poslal křesťanům do Korintu. A Korinťany Pavlův dopis (a popis) tak zaujal, že jej rozmnožili a dali číst křesťanům v sousedních sborech. Ti jej poskytli zase svým sousedům, až se nakonec dostal do Bible. Výsledek je, že pro nás není tajemstvím Pavlovo evangelizační know how neboli způsob, jakým předával evangelium.

            Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. (23) Apoštol Pavel dává nahlédnout do své kuchyně a vyzrazuje na sebe, že v zájmu evangelia je ochoten zajít velmi daleko. Že je ústupný a přizpůsobivý. Pro Pavla je směrodatný posluchač. Co nejvíce se mu přiblížit, vstoupit do jeho světa a pochopit, co ho nejvíc zaměstnává. Čím žije, jaké otázky řeší, jaké odpovědi už v sobě nosí. A podle toho namíchat to správné zvěstování přímo na tělo. Přímo na srdce. Snad lze takový přístup označit slovem vstřícnost. Po Pavlovi už církev navždycky ví, jak na to. Víme, že při šíření evangelia nesmíme vyhlašovat zkamenělá, jednou pro vždy formulovaná moudra a nepohnutelné pravdy. My totiž nešíříme nehybnou ideologii, nýbrž hovoříme o živém člověku Ježíši Nazaretském, který skvěle a jedinečně vystihl Boha. Hovoříme o určitém člověku s dalšími lidmi a jedině díky trpělivé vstřícnosti pochopíme, jakou řečí ti lidé mluví, jaká slova jsou pro ně důležitá, o jaké hodnoty usilují. Jak vnímají svůj úděl člověka. Vždyť kupříkladu dnešní generace dospívajících řeší úplně jiné věci než vy, nebo i já. Je někde jinde a své potřeby (tedy i potřeby duchovní) nutně vyjadřuje jinak, než jsme zvyklí.

            Apoštol Pavel věděl o různých nastaveních lidského nitra. Procestoval kus světa a v různých krajích zákonitě narážel nejen na různá nářečí a na různé druhy obživy, nýbrž narážel i na zcela odlišné zvyky, na odlišnou kulturu i na odlišné náboženské představy. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé, vyznává Pavel. „Snažil jsem se dělat všechno možné, každému vyjít vstříc, aby mne i slyšel i vnímal i pochopil. Aby si každý v sobě mohl přebrat Boží nabídku a rozhodnout se, zda přijme pozvání žít jako královské dítě. Každý člověk se má přece jasně dozvědět, že již dnes může ve světě zažít Boží království.“ Na Pavlův přístup ke kázání, k misii a k evangelizaci se skutečně výborně hodí ono slůvko vstřícnost.

            Jenže co by byla platná veškerá vstřícnost, kdyby nebyla doprovázena citlivostí, vnímavostí, empatií? Postřehnout, procítit, jaký je ten druhý člověk. Jak to má v srdci uspořádané. Čím prošel, na čem mu záleží. Jaké má kořeny a z jakých zdrojů čerpá. A právě tohle vcítění se, empatie představuje další z přísad Pavlovy činnosti. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, jsem byl pod zákonem, abych získal ty, kdo jsou pod zákonem… Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kdo jsou bez zákona… Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. (20nn) Pavel zúročil léta studií a dal si námahu rozlišit, s kým se setkává. Vztáhl na sebe to, co bylo pro protějšek důležité, co určovalo jeho život. Pavel se do druhých vcítil a podle toho začal žít a mluvit. Aby druzí viděli, že evangelium je také pro lidi, jako jsou oni. Že není vyhrazeno jiným lidem, lidem z jiného prostředí, z jiné kultury. Evangelium není určeno lidem jinak založeným či jinak vychovaným. Všem jsem se stal vším, říká Pavel, „neboť dobrá zpráva, kterou nesu, je pro všechny.“

            Vstřícnost a vcítění vedly Pavlovo úsilí, vedly jeho jazyk. Mnozí řečníci, zdaleka nejen kazatelé, mají potíž hovořit tak, aby jim posluchači rozuměli. „Tak jak bylo v kostele?“, ptá se babička dětí. „Ale, pan farář dnes kázal ½ hodiny.“ „A o čem?“, vyzvídá babička dál. „Hm, to neřekl.“ Hořká anekdota vystihuje problém nás kazatelů. Míváme myšlenky, míváme nápady, ale jak je předat druhým? Tam to vázne. Je krásné spřádat vlastní úvahy, ale bez zřetele na posluchače je to marné. Na nic jsou dobře promyšlená slova, která druhým lítají nad hlavami, která je nezasáhnou, nechytnou za srdce. Když píšu kázání, chystám biblickou hodinu nebo výuku náboženství, vždy si s bázní připomínám: Hlavně aby to bylo srozumitelné. Hlavně aby to nebylo hóch, aby se to dalo poslouchat a vzít si s sebou domů.

            Všem jsem se stal vším, prohlašuje Pavel povzbudivě. Přestože jsou lidé tolik různí, všichni jsou oslovitelní evangeliem. Pavel nerezignuje při pohledu na lidskou rozmanitost. Nezoufá – tu jsou židé, támhle jsou lidi pod zákonem, onde lidé bez zákona, jak já se mezi ně s křesťanstvím vsunu? Pavel nehledá skulinu, jakési lidi, kteří si dosud nevytvořili světonázor. Apoštol se obrací na ty, kteří už svůj názor mají. A to je i situace církve. Nesetkáváme se s nezaujatými pozorovateli. Každý má nějaký názor na svět, názor na život. Někdy lépe propracovaný, jindy hůře propracovaný, ale pokaždé je to osobní přesvědčení. Jestliže chceme Krista nabízet jako cestu k životu, nemůžeme životní názor druhého člověka obejít, ale musíme se naň ptát, zkoumat, vést nad ním rozhovor. Ano – vlastně se musíme tomu člověku vydat.

            Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se sluhou všech, abych mnohé získal. (19) Pavel zachází ve své vstřícnosti až do pozice služebníka. Vydává se. Když chceme bližním pomoci nebo je obohatit, nemůžeme to dělat jim navzdory. Musíme se podřídit jejich postojům a teprve do nich vnést svůj dar. Tak Pavel přinášel slova o Kristu – ne jako ten, který ovládá a diktuje, nýbrž jako služebník. V dnešním prvním čtení z evangelia matka apoštolů Jana a Jakuba Zebedeových žádala od Pána Ježíše, aby jejím synům zajistil přední místa v nebeském království. Pán odmítl se slovy: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. (Mt 20,27) Zebedeovci chtěli z vysokého postu určovat, co má kdo dělat. Avšak Ježíš jim vysvětlil, že to není způsob slučitelný s Božím kralováním. U Boha v království se nenařizuje, nýbrž nabízí; druhým se chladnokrevně nevládne, nýbrž se jim citlivě slouží.

            Život křesťana je spojen se službou bližním. Tedy i církevní zvěstování má být službou, ne poučováním. Avšak Pavel si je vědom, že nabízení leckdy sklouzne k podbízení. Kolikrát se různým stalo, že křesťané ve snaze oslovit slevili z pravdy. Běhá mi mráz po zádech, když nahlédnu do písemností naší církve z 20. let. Hodně se zmiňují o národu, o Masarykovi, o mravnosti, ale na svědectví o živém Kristu jsou skoupé. Zřejmě jsme tehdy šli až příliš v ústrety nevěřícím spoluobčanům. Nezachovali jsme si zdravé jádro. Na rozdíl od apoštola Pavla: ten i když byl mezi lidmi bez zákona, pamatoval na zákon Kristův, a když byl mezi lidmi pod zákonem, připomínal si, že díky Bohu je svoboden od všech lidských zákonů. Pavel se mnohého vzdal, aby se přiblížil posluchačům, ale evangelia se nevzdal. Všecko dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl. (23)

            Sestry a bratři, evangelium, dobrá zpráva o Kristu není výroba becherovky. Není to tajnost, a proto se z Bible dovídáme, jak Pavel tuhle zprávu předával, jak evangelizoval. Pavlovská maximální vstřícnost je příkladem i pro naše společenství. Ovšem ještě jeden příklad nám apoštol dává. Pavel popisuje svůj způsob zvěstování, ono své kazatelské know how v kapitole, která řeší odměny pro kazatele. Což je dobré zdůraznit právě v době, kdy se hodně mluví o přechodu na úplné církevní samofinancování. Kdy se na synodech a na konventech nejvzrušenější debaty vedou kolem peněz a kdy v nejednom sboru úporně přemýšlejí, jak zaplatit povinných 100.000 za svého kazatele. Apoštol Pavel se nenechal otázkou peněz ani otrávit, ani spoutat. Nehlásá přeci evangelium pro peníze, ale pro radost. Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium… jestliže jsem povolán, plním svěřený úkol. Zač tedy mohu čekat odměnu? (16n) Nestrachujme se, zdali budou peníze na platy kazatelů. I kdyby peníze nebyly, evangelium přece neutichne, dokud zde budou lidé jako my, kteří se radují z Boha. Amen.

Matouš 20,20-28           637; Krok za krokem; 426; 159; 631       Izajáš 55,1-3

Kázání v 1. neděli po Trojici 3. června 2018.