Když ráno vstanu, míří mé kroky do koupelny. Opláchnu se. Věnuji péči svému obličeji. Pak beru hřeben a věnuji péči vlasům. Pak se v kuchyni postarám o svůj žaludek. Pak kartáčkem na zuby pečuji o svůj chrup. A někdy mezi tím musím věnovat péči svému vzhledu, když si vybírám oblečení. Den teprve začíná a již ode mne vyžaduje tolik péče.

            Sestry a bratři, asi to u vás ráno vypadá stejně. Pečujeme o sebe. Každý máme svoje provozní rituály nastavené trochu jinak, ale všichni se věnujeme péči o to či o ono. Pečování patří k našemu životu a bojíme se pomyslet, že jednou přijde čas, kdy o sebe pečovat nezvládneme. Naše péče má mnoho podob. Dnes se vás chci zeptat: „Jak pečujete o sebe?“ Nemyslím jednotlivosti jako vlasy, ruce, strava atd. Myslím, jak pečujete o sebe jako o člověka. Celého člověka. Jak pečujete o svou osobnost, o svou bytost? Jak pečujete o svou duši?

            Péče o duši – věnujeme se ji hodně nebo málo? A umíme se vlastně o svou duši dobře postarat? V letošním roce během postní doby kážu o pokání z různých úhlů pohledu. Už zde zaznělo, že pokání je 1) přemýšlení, proměna mysli, obrat na životní pouti. 2) Pokání je následování Krista. Nejdeme sami, jdeme se svým Mistrem. 3) Před týdnem byla do třetice řeč o velikých Božích činech. Za možnost změny vděčíme Bohu. Pokání znamená nebrat smrtelně vážně lidi, nýbrž brát životně vážně Boha. 4) No a dnes se dostáváme ke čtvrtému pohledu na pokání. Pokání jako péče o duši.

            Pečujete o svou duši dostatečně? A jak vlastně máme o svou duši pečovat? Ja vím, nejsou to jednoduché otázky. Už jenom na samotném slovíčku „duše“ bychom se mohli zaseknout a vést složité debaty. Nechci se do nich pouštět. Považujme duši za výraz pro celého člověka. Duše je člověk se vším všudy. Bytost. Osoba v celosti. Vlasy vám mohou chybět a pořád jste člověkem. Zuby vám mohou chybět a pořád jste člověkem. Může vám scházet pokrm, nemusíte mít pořádné oblečení, můžete dokonce přijít o končetinu či jinou část těla a pořád jste člověkem. Když ztratíte duši, přestanete být člověkem. Vaše bytost se rozpustí, zvětrá. Když ztratíte duši, zmizí příjemce života. A život je pryč.

            Jak pečujete o svou duši? Jak se staráte o ten svůj přijímač života? Nezanedbáváte svou duši náhodou? V porovnání s ostatním starostmi, jak velkou péči věnujete sobě jako člověku? Co děláte pro to, aby ve vás bylo více lidství, více lidskosti? Přirozené živočišnosti je kolem nás ažaž. Potřebujeme brát život po lidsku – s láskou, s vděčností, s důvěrou, s radostí a nadějí. Přijímat život se vším tím vzácným a krásným, co zvířata přijmout nedokážou. Přijímat život s tím, pro co nás Bůh stvořil.

            Jak pečuji o svou duši? Jak čerpám ze zdroje života, který Bůh před mnou otevřel? Sháním se po pokrmu, oděvu, dobrém postavení, úspěchu? Anebo se sháním po spravedlnosti a poctivosti, po slitování a ztišení? Pěkný vhled do zá-pasů o život nám nabízejí žalmy. Zachycují těžkou dobu, kdy mnohdy šlo opravdu o krk, o holé přežití. Ale mnohem častěji šlo o kvalitu života. Zápas mezi živořením v zoufalstvím a mezi životem v naději. Žalmisté bojují o život – o život smysluplný, naplněný, o život v dobrých vztazích k bližním, o život zakořeněný ve společenství, o důstojný život. Nic z toho není samozřejmé. Žalmisté pečují o duši. Nechtějí se smířit se vším, co život přináší, chtějí celou svou bytostí přijímat život od Boha jako dobrý dar. Vzdorovat špatným věcem. Nepropadnout marnosti, nenechat se zasytit každodenním shonem, nýbrž vyhlížet k radosti nad všemi dny.

            Žalmy pečují o duši. Není to dnešní psychologie, i když určité pozoruhodné shody bychom našli. V žalmech se pečuje o duši, jelikož se celá bytost svěřuje Pánu Bohu. To je ta obrovská jistota – já sám se nevyznám ve světě, v druhých lidech, nevyznám se sám v sobě. Je zde však někdo, kdo se vyzná. Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. (1-3)

             V modlitbě přicházím před Boha, který mi rozumí. Ví o všem. Zná mé úmysly. Ví, co se pro mne chystá v budoucnosti. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. (4nn) Je to až svíravé – jsme tak dobře známi. Nemá smysl Bohu lhát. Před ním, jedině před ním nemůžeme nic skrýt. Nemusíme nic skrývat.

               Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. (7-10) Je svíravé, jak dobře jsme Bohu známi, ale je to i osvobodivé. Moje duše, já nejsem ve světě ztracen. Všude, i v tom největším žalu a zklamání, v té největší bolesti a selhání, Bůh o mě ví. Všimněte se, že v souvislosti s Bohem, který nás dobře zná, žalmista vůbec nemluví o výčitkách. Zpívá s jistotou o Bohu nikoliv jako o vyčítavém dozorci, nýbrž jako o věrném průvodci přes ty nejhorší úseky života. Bez výčitek, nýbrž s odpuštěním. Proto se zpívá o podsvětí, také tam budeš. Proto se slaví velikonoce. Kristus sestoupil do podsvětí, aby nás z něj vyvedl. Aby nás doprovázel do života.

              Staráme se o duši, víme, že není úplně v pořádku. Různé útěky a zastírání. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. (11n) Nic není tak temné, aby to nemohlo být prosvětleno. Kvůli žádné ze svých temných stránek, kvůli žádnému temnému činu nejsem odsouzený do samoty. 

              Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. (13) Lze nějak lépe vypovědět, že Bůh daroval život i mně. Že od samotného počátku nejsem vržen do bezcitného vesmíru, nýbrž jsem součástí Božího stvoření. Pán Bůh se mnou počítá a počítat bude dál.

              Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. (14nn) Mé dny, měsíce a roky jsou Bohu známy, dříve než nastanou. Bůh ví, co mne čeká a nemine. Ví také, co mne v budoucnosti mine a o čem já se nikdy ani nedovím.

             Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou. (17n) Divit se a žasnout od samého rána. Každý den brát jako zázrak. Nemusel jsem žít, ale žiji. Štědrý dárce života budiž pochválen! 

            Nemohu zamlčet, nesmím zamlčet jednu věc. Má duše touží po plném životě. Po životě šťastném, pokojné. Jsou zde však lidé a věci, co do mého života neblaze zasahují. Kteří mi škodí. Proti nim se vede boj. To jsou ta tvrdá slova v mnohých žalmech. Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev! Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci. Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé. (19-22) Protivníci lidští, protivníci mimolidští v podobě nemoci, slabosti, v podobě hříchu vlastního či cizího. Nenávidím vše, co ničí můj život, Bože, neboť miluji tebe, který život dáváš a chráníš.

Jak se postaráme o svou duši? Důvěrou. S důvěrou se svěřme Pánu Bohu. Když se ráno probudím, vyznávám, že jsem v dobrých rukou. Kéž Bůh je dále se mnou, kéž zasahuje do mých strachů, do mých zmatků a starostí. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! (23) Sestry a bratři, ať to vaše duše vědí: když se ocitneme na cestě trápení, nemusí po ní dojít až do zkázy života. Bůh před námi otevírá cestu života. Amen. 

Lukáš 19,1-10                     250; 164; 446; 623                 Lukáš 12,29-34

Kázání ve 4. neděli v postě, 6. března 2016.