Athéňané a my. Athény a náš svět. Athénská minulost a naše současnost. Sestry a bratři, při bližším pohledu nalezneme společného více, nežli si na první poslech myslíme. Před sebou dnes nemáme zaprášený příběh.

Athény byly hrdé město. Po staletí hrály v domácí i zahraniční politice významnou roli. Ze školních hodin dějepisu si toho většinou už moc nepamatujeme, ovšem jméno Athény patří bezpečně k tomu málu, co o starověkém Řecku víme. Tedy – Athény byly vůdčí silou tzv. peloponéských válek, Athény svým demokratickým zřízením byly vzorem jiným městským státům, no a právě do Athén běžel z Marathonu posel se zprávou o vítězství nad Peršany. To byla dávná minulost.

Athény byly hrdé město. Až příliš hrdé pro svou dobu. Když Římané obsadili Řecko, měly oprávněnou obavu ze starobylého a slavného sídla. Snažili se upozadit. Hlavním městem provincie Acháj učinili méně významný Korint, jen aby si Athéňané nemohli vyskakovat. Jenže tajemství athénského úspěchu spočívalo v něčem jiném, nežli v předním politickém postavení. Athény oslňovaly okolí nikoliv silou své armády, nýbrž silou svého ducha, silou myšlení. V Athénách se dařilo vědě. Různí učenci a myslitelé se zde usazovali a scházeli se uprostřed města na Areopagu k rozhovorům, k zaujatým disputacím i k vyostřeným hádkám. Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu nevěnují tolik času,jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. (21) Athény oplývaly moudrostí, takže daly vzniknout přísloví „Nosit sovy do Athén.“ Což znamená konat cosi zbytečného, přebytečného. Sova podnes symbolizuje moudrost, no a přinášet další moudrost do Athén je nepotřebné stejně jako nosit dříví do lesa.

Athény byly hrdé město. Město hrdé na svou moudrost, na svou vzdělanost. Tak tomu bylo v 1. století našeho letopočtu, v době vzniku křesťanství. Město bylo dosud na vzestupu, jeho historie měla teprve vyvrcholit v dalším století. Athény – středisko tehdejší vzdělanosti. Harvard a Oxford v jednom. A do tohohle města moudrosti přichází apoštol Pavel. Do evropského města plného intelektuálů a vzdělanců přichází výrobce stanů odkudsi z Asie, z Orientu. Kolik toho Pavel znal z řecké filosofie? Nějaké povědomí asi měl, ovšem především byl vychováván v židovské zbožnosti. Jeho hlavním učivem byla hebrejská Bible a doprovodná rabínská pojednání. S touhle výbavou se Pavel sotva mohl měřit s athénskými učenci. Zajímalo by mne, jak se Pavel cestou do Athén cítil? Netřásla se mu kolena při pomyšlení na špičky tehdejší filosofie? Nekladl si ustarané otázky: „Co já těm Athéňanům povím?“ Nenapadlo ho Athénám se vyhnout a raději putovat venkovem po méně významných městech a tam mluvit k více prostým lidem? A přece jde Pavel do Athén, třebaže ví o náročném a kritickém posluchačstvu. Pavel se nevyhýbá setkání s nim. Nebojí se přemýšlení, nebojí se střetu víry a vědy. Na rozdíl od mnoha současných křesťanů apoštol nepovažuje vědu za automaticky cosi protináboženského, co podkopává základy víry. Víra a přemýšlení patří k sobě. K víře patří zkoumání světa a ohledávání slov, jejich významů a poselství, jež z nich lze poskládat. Jen pomocí slov a myšlenek lze ve světě zvěstovat víru v Boha. Pavlova cesta do Athén nebyla omylem, nýbrž nezbytným krokem víry. Téhle výzvě se nedalo vyhnout.

Athény byly hrdé město. Do hrdého města tedy přichází apoštol. Hrdý apoštol. On má co nabídnout. Nebojí se jít s kůží na trh. Chce hovořit o moudrosti, kterou získal. Má za sebou zkušenost s hledáním smyslu života. Má za sebou ohromné úsilí domoci se naplněného života. A má za sebou objev, že požehnaný život není jeho vlastnoručním dílem, nýbrž že je nezaslouženým darem z Božích rukou. Pavel přichází s evangeliem. Nechce nést sovy do Athén, on tam chce vnést Krista. A třebaže jsou Athéňané zvědaví na kdejakou novotu, Pavel je dobrou novinou evangelia vůbec nenadchnul. Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ (18)

Athény byly hrdé město. Hrdé a asi i celkem pyšné. Když se jim někdo nezdál dost dobrý, dost na úrovni, tak mu to dali bez okolků najevo. „Jistě, měj si názor, jaký chceš, ale my tě vážně nebereme. Máme rádi svůj svět a ty se nám do něho nemíchej! Tvé pohledy a náhledy ruší náš zaběhaný způsob uvažování. Nehodí se nám do našich úvah.“ Apoštol Pavel s evangeliem narazil. Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až jindy.“ (32) Čili jinak řečeno – jedni Pavla odmítli nezdvořile, druzí zdvořile, ale pokaždé to bylo odmítnutí.

Kde se stala chyba? Udělal apoštol něco špatně, když mluvil o Kristu? Dotknul se nějak necitlivě hrdosti hrdého města. Sestry a bratři, největším úskalím Pavlovy promluvy byla určitost. Jednoznačnost. Vyhraněnost. On nemlžil, nekroužil, neutápěl se v nezávazných průpovídkách. Pavel byl na vkus Athéňanů až příliš rozhodný. Vezměte si atmosféru, jaká ve městě panovala. Jeho obyvatelé se v souladu s tehdejším náboženstvím pojistili na všech stranách. V Athénách byly rozestavěny oltáře snad pro všechna známá božstva. Moudří Athénští moudře neponechali nic náhodě. Chtěli být zadobře s každým bohem a s každou bohyní. Od všeho trochu a nic pořádně. Žádná závaznost, jen přelétavost od jednoho k druhému. Žáden div, že když Pavel shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. (16) Od izraelských proroků se naučil, že víra má být pevná, nepřelétavá. Víra se má spoléhat na jediného spolehlivého Boha. Jak měl Pavel mluvit k lidem, kteří božstva počítali na desítky, ne-li na stovky?

Pavel se postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ,Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte a ještě neznáte, toho vám zvěstuji.“ (22n) Apoštol využil pro svou řeč neobsazeného, jakéhosi záložního oltáře a vztáhl jej k izraelskému Bohu Stvořiteli, otci Ježíše Krista. Dokud apoštol mluvil o stvoření, dokud mluvil o božském původu člověka, dokud mluvil životodárné Boží péči, bylo všechno v pořádku. Dokud citoval řecké nábožné básně „v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,“ „vždyť jsme jeho děti“, dokud citoval básníky, dokud hnal vodu na athénský mlýn, potud jej posluchači bez námitek sledovali. Ovšem jakmile přešel Pavel ke Kristu a k jeho vzkříšení, bylo zle. Hned byl oheň na střeše. Dokud vedl jen tak obecné řeči, nic se nedělo. Posluchači poslouchali. Nic je nerušilo, nic je nezavazovalo. Pavlova řeč je však řečí na tělo. Mluví o těle, mluví o celém člověku, tedy i o těla mrtvých vzkříšení. A to Athéňané neměli rádi. Připadali si tak moudří a oduševnělí, že by se těla nejraději zbavili a odešli do jiných sfér. Pavel narušuje jejich sny o odložení těla. Posluchače naštval a oni prostě odešli.

Athéňané a my. Athény a náš svět. Athénská minulost a naše současnost. Podobností více, než se na první pohled zdá. Athény byly hrdé město. Hrdé jako naše civilizace. Zakládáme si na vzdělání. Ceníme si informací a názorů. Což má rub i líc. Mudrci a mudrlanti všeho druhu docházejí sluchu. Řečí vedeme spoustu. Kdeco dovedeme přežvýkat na sto způsobů. Tucet pohledů se nám vynoří na každou věc. Kde zůstala pravda? Bojuje dnes ještě někdo za pravdu? Jsme ještě vůbec schopni zásadních rozhodnutí? Jako bychom se báli a pro jistotu si stavěli řadu oltáříků, na nichž – ovšemže nezávazně – skládáme své naděje. . Dokud se vedou jen obecné řeči, dokud se nejde do hloubky života, dokud se jen těká, tak se shodneme s veřejným míněním. Nikde nic závazného. Dokud se provozuje jen povrchní brouzdání, jen lehkověrná představa o nesmrtelné duši, která člověka rozporcuje na duši a tělo, o tělo se nestará a domnívá se, že duše jen tak vpluje do nesmrtelna, potud . Pokud se jen tak mluví o bohu, o tom, že je něco nad námi, tak to ještě jde. Ale jakmile začneme mluvit o Bohu jasně a jednoznačně, jakmile řekneme, že Kristus je pravdivou k cestou k Bohu, že má význam jasně se k němu přihlásit a vzdělávat se v jeho učení, pak souhlas okolí ztrácíme. Jsme moc určití, jsme příliš určití v éře nevyjasněnosti, nerozhodnosti, neurčitosti. Ale my se nemáme zač stydět.

Athény byly hrdé město. Pavel od nich odešel. (33) A já opět dodávám: hrdě odešel. Pověděl své vyznání. Zřetelně ukazoval k dárci života. Ke kmeni, z něhož jako ratolesti čerpáme. Že apoštol nesklidil úspěch? Nedejte se mást masovými měřítky. Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní. (34) Pavel nemluvil nadarmo. Neodkrýval svou naději zbytečně. Ano, má cenu věřit a víru předávat. Nikoliv zástupy se rozhodují, nýbrž jednotlivci. A tak tomu je i mezi námi. A tak tomu bude napořád. Amen.

Jan 15,1-8      66, Vlak Boží, 681; 258; Svítá 189; 487                    Přísloví 1,20-23

Kázání na 3. neděli po velikonocích. 11. května 2014.