Na cestě do Emauz po týdnu

Vstup:

V pátek jsme ztratili tak mnoho:

ztratili jsme světlo,

ztratili jsme oporu,

ztratili jsme lásku,

ztratili jsme život,

ztratili jsme Ježíše,

ztratili jsme Boha.

...

Ale dnes ráno jsme nalezli

hrob – prázdný,

jitro – jasné,

kámen – odvalený,

učedníky – běžící,

ženy – nesoucí zvěst,

zmrtvýchvstání – započaté

a Ježíše – vzkříšeného.

...

Je dobře, že jsme našli cestu sem

v tomto velikonočním jitru.

Láska je zpátky.

Dobré ráno.

Pokoj vám, sestry a bratři

(written by Roddy Hamilton and posted on the New Kilpatrick Parish Church website)

...

NA CESTĚ DO EMAUZ PO TÝDNU                   

… taková jsou slova evangelia podle Lukáše.

Koho se týká vzkříšení? Koho se dotkne zpráva o prázdném hrobě? Sestry a bratři, dávný křesťanský pozdrav se pokouší shrnout celé poselství a celou radost velikonoc do krátkého pozdravu: Kristus byl vzkříšen. A odpověď zní: Opravdu byl vzkříšen. Jenže když dnes vyjdete mezi lidi se slovy Kristus byl vzkříšen, nejspíš vám odpoví No a? No a co to má se mnou společného, že hrob byl v neděli ráno nalezen prázdný?  Mně se netýkají řeči, že Ježíš je vzkříšený. Mám svých starostí dost, tak na mne nechoďte s takovými pohádkami.!

Musím se právě proto dnes ptát: Koho se týká vzkříšení? Když šly zrána ke hrobu Marie Magdalena a matka Jakuba a ještě jedna žena, nalezly hrob prázdný. Nechápaly, co se stalo. Posel jim vysvětlil, že Ježíš vstal z mrtvých. Dotkla se jich už tehdy ta zpráva? Vše pověděli učedníkům a jediný Petr se rozeběhl k prázdnému hrobu a spatřil v něm kus svinutého plátna. Vzkříšený nikde. Tak mi řekněte, koho se týká vzkříšení.

Otázka, které zaměstnává křesťany vlastně hned od začátku. Co to všechno má společného s námi? Dokud Ježíš chodil krajem a rozmlouval s lidmi a pomáhal nemocným a sytil hladové a těšil smutné, dokud Ježíš mezi lidmi pobýval, bylo jasné, co s ním mají společného. Ze setkání s Kristovou dobrotou se rodila víra v dobrého Boha a jeho dobré království. Jenže pak přišly velikonoce a Jeruzalém, zrada a zatčení, výslech a rány, trnová koruna a kříž, smrt a hrob. Jak tohle všechno souvisí s námi, s našimi životy, s naší touhou po spravedlnosti, po štěstí, po životě. Dokud Ježíš byl naživu, šlo mu věřit, že to Bůh s lidmi myslí dobře. Ale když byl Ježíš nespravedlivě a krutě popraven, jak ještě věřit v dobrého Boha? Všechno se převrátilo. Evangelium se vytratilo, pokoj vyvanul. Jak velký pátek souvisí s naší touhou po Bohu dobrém, působivém?

Prvního dne po sobotě ženy a učedníci objevili prázdný hrob. Ovšem vzkříšený nikde. Tak koho se týká vzkříšení? Kdo se může z velikonoc radovat? Sestry a bratři, neexistuje návod, jak spatřit Vzkříšeného. A zde nastupuje onen přečtený příběh o poutnících na cestě do Emaus. Dva z Ježíšových učedníků – překvapivě ani jeden z nejužšího kruhu dvanácti apoštolu – tedy dva ze vzdálenějších učedníků jsou na cestě a Vzkříšený Kristus se k nim připojí. Oni ho nepoznají. Jejich mysl je stále upřena ke strašlivým událostem předchozích dnů, jak se během pár hodin z milovaného Mistra stala oběť nepřátelské zvůle, jak se ze zdravého chlapa stala rozmlácená troska, jak se ze zbožného a spravedlivého člověka stal odsouzenec na kříži. A teď se do jejich úvah ještě vmísila zpráva o prázdném hrobě. Přesně tatáž otázka, jakou jsem položil já: Koho se týká vzkříšení? Týká se to všechno nějak i nás? Jdou a rozmlouvají.

Vzkříšený Kristus je doprovází a oni jej nepoznávají. Jde s nimi a mluví s nimi. Nepoznán, vnáší do jejich přemítání nové světlo. Spojuje utrpení se slávou. „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ (25n) Ježíš, umučený a zabitý, jim vykládá o novém životě a o slávě. Ježíš spojuje trápení a oslavení. Nečekaná vazba. Záchrana nepřichází skrze sílu, nýbrž skrze slabost a ponížení.

Koho se týká vzkříšení? Spolu s učedníky slyšíme, že lidstvo nebylo vykoupeno mocným zázrakem, nýbrž obětí. Sláva nepřichází po úspěchu, nýbrž po porážce. Obnovený život vychází z hrobu, nikoliv z našich schopností mít život pevně z rukou. Jako dar jsme život přijali při svém narození. Jako dar přijmeme život, když nás položí do hrobu. Není na to návod, jak bychom si to mohli zařídit sami. To jenom Vzkříšený nás doprovází na naší cestě a osvětluje nám Boží způsob pomoci. Stále balancujeme mezi utrpení a slávou, mezi neklidem a pokojem, mezi štěstím a neštěstím, mezi životem a smrtí. Přesně po téhle hraně šel i Mesiáš, a když spadl, když se zhroutil na tu ničivou, děsivou stranu, Bůh jej neopustil a zachoval jej ve své lásce.

Koho se týká vzkříšení? Snad už učedníci začínají chápat a my s nimi. Života se nedobereme beze smrti. Štěstí nikdy nebude bez bolesti. Když pak přijde večer, učedníci jsou už u Emaus a nepoznaný Ježíš chce jít dál. Oni jej však pozvou ke svému stolu a on pozvání příjme. Tam láme chléb a oni poznají, že tělo Kristovo bylo za ně lámáno. Smrt Ježíš smrtí porazil. Jinak to nešlo. A právě v tu chvíli poznají, že Ježíš je s nimi. Že byl vzkříšen pro ně, aby měli naději na nový život. Poznávají, že i jich se týká prázdný hrob. Jenže právě v ten okamžik, když prohlédnou, Ježíš mizí jejich zraků. Odchází pryč. Jinam, sdílet svůj život s jinými lidmi. Oba učedníci se na druhý den vrátí do Jeruzaléma a radostně vyprávějí ostatním, je se setkali se Vzkříšeným Pánem.

Sestry a bratři, radostné vyprávění, v něm se vzkříšení týká nás. Toužím vám předat něco z oné radosti, nevyrobitelné, nevypočitatelné, založené jen a jen na Božím tvořitelském činu, kterým vkládá život do nás. Co se asi dělo potom, co apoštolové slyšeli zprávu o cestě do Emaus? Jak se jich týká vzkříšení? Museli prožít něco podobného jako my. Akorát to v Bibli není zapsáno. Mně to v Bibli chybí, tak jsme se pokusil kus Bible dopsat. Co následovalo s apoštoly a v čem se podobají nám. Aneb jak já vnímám vzkříšení.

Osmého dne se apoštolové – všichni do jednoho – vypravili z Jeruzaléma. Do vesnice jménem Emauzy, vzdálené asi tři hodiny cesty, je vedli dva jiní učedníci, kteří tam putovali již dříve. Rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.

Když zdáli zahlédli studnici na rozcestí, řekl Kleofáš: „Tam se k nám před týdnem připojil Ježíš, ale my jsme ho nepoznali, jako by cosi bránilo našim očím.“ Apoštolové s každým krokem upírali své zraky ke studnici a vyhlíželi, kdy se k nim Ježíš připojí. Ale nikdo se neobjevil. Chvíli u studnice postáli, napili se a šli dál.

Když přišli k Černé skále, promluvil učedník – ne ten jménem Kleofáš – a řekl: „Zde s námi Ježíš začal rozmlouvat. Pořád jsme jej nepoznali. Popsali jsme mu, co se o velikonocích stalo v Jeruzalémě.“

Tu se Petr otázal: „Řekli jste mu o všem bezpráví a násilí, které se stalo? Pořád se ptám, proč se ta hrůza musela stát zrovna jemu, člověku laskavému a spravedlivému? Proč to Bůh dopustil?“

Kleofáš mu odvětil: „Přesně o tom jsme mluvili stále dokola. On nám připomněl slova proroků, že Mesiáš musí trpět. Ale my jsme byli nechápaví.“

Apoštol Jan dlouho mlčel a pak se zeptal: „A co vám Pán řekl, když jste mu pověděli o třetím dnu a o prázdném hrobě?“

Ten druhý učedník, ne Kleofáš, mu řekl: „To vím přesně: Mesiáš musí vejít do slávy. Stále to omílám v paměti: Mesiáš měl to vše vytrpět a tak vejít do své slávy. Mesiáš měl to vše vytrpět a vejít do své slávy.“ 

Náhle Ondřej vykřikl: „Ale proč se k nám dnes nepřipojí? Proč jdeme stále sami? Proč k nám přímo nepromluví?“ A šli dál.

Když už byli blízko vesnice, do které mířili, vzpomněl Kleofáš: „Tady chtěl jít Ježíš dál. Ale my jsme ho pořád nepoznali. Začali jsme ho přemlouvat: Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje. Vešel tedy a zůstal s námi.“

Apoštolové se rozhlíželi do všech stran, zda Ježíše nezahlédnou odněkud přicházet. Ale nikde jej nespatřili. A šli dál. Hledali Ježíše i v domě, kde se před týdnem ukázal, avšak ani tam jej neobjevili. Protože již bylo k večeru, připravili v největší místnosti jídlo pro všechny.

Když byli spolu u stolu, vzal jeden z nich chléb, vzdal díky, lámal a rozdával svým druhům. Tu se jim otevřely oči. Ačkoli se Kristus nevynořil před jejich zraky, poznali jej. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když byl s námi na cestě a otvíral nám Písma při našem rozhovoru o velikonocích?“ Když dojedli, zazpívali chvalozpěv a zůstali dále sedět u stolu. Povídali si o Ježíšovi a s radostí říkali: „Pán byl opravdu vzkříšen, dal se nám poznat, když jsme byli na cestě. Když jsme o něm mluvili, když jsme zkoumali Písma a také když jsme lámali chléb. On byl s námi.“ Pak se pomodlili a šli spát. Ráno se jedni vrátili do Jeruzaléma, jiní šli do Galileje, další do Dekapole a jiní ještě dál. Všichni vyprávěli, co se jim stalo na cestě a jak se jim Ježíš dal poznat, když lámali chléb.

Taková jsou slova evangelia podle Jiřího. Amen.

1 Sam 2,1-9    346; S 324; 349; 118+98; 334                       Zjevení1,17b-18

Kázání ve velikonoční neděli 21. dubna 2019.