Světlo srdcím

2. Korintským 4,6

Bůh, který řekl „ze tmy ať zazáří světlo“, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy na tváři Kristově.

Máme za sebou nejdelší noc v roce. Od nynějška světla přibývá a tma ustupuje. Příroda každoročně napodobuje události z počátku světa. Když vznikal tento vesmír, dělo se tak přes světlo. Nehybná temnota a prázdnota se rozpohybovala zářením. A pak se vše začalo na sebe balit jako sněhová koule. Takže ve výsledku jsme zde my. Od samotného počátečního záblesku vede cesta až k nám. Ke každému osobně.

Touha po vyrušení

Matouš 9,9-11

Co se mnou bude? Co ze mne bude? A co by ze mne mohlo být? A čím jsem se už stal? Je to již všechno? Přidám ještě něco? Je můj život naplněný? Naplní se vůbec někdy? Co ze mne bude?

Noc ke konci se kloní

Římanům 13,8-14

„Procitněme ze spánku – oblecme se ve zbroj světla!“ vybízí apoštol Pavel. (11n) Je advent. Znáte všeliké příznaky a znamení této doby? Během svítání, mezi noční temnotou a denním jasem se cosi děje. Copak k nám přichází? Zatím nás ještě ale obklopuje noc.

V roce 1938 napsal Jochen Klepper píseň. Adventní píseň: „Noc ke konci se kloní a blízko je svit dne.“ Biblické verše z dopisu apoštola Pavla Římanům převedl do své doby a vypráví nám tak o příchodu Božím.

Vstup volný?

Žalm 24

Musela to být nádhera. Přijít do hlavního města a účastnit se slavnosti. Lidové veselice, na které se podílejí staří i mladí, chudí i bohatí. Ulice Jeruzaléma zaplnili poutníci. V průvodu procházeli křížem krážem přes město tak, aby žádný důležitý kout nevynechali. Vůdcové včele neomylně vedli zástup směrem kolem královského paláce až k chrámu, k domu Božímu. A cestou se zpívalo. Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí. (1)

Neklesnout únavou

Marek 13,28-37

Poslední neděle na závěr církevního roku. I samo počasí vybízí v tento čas k úvahám o pomíjení, o smrti, o věčnosti. Neklesnout únavou! Lidé zarmoucení, sklíčení a pochybující. Lidé toužebně očekávající, bolestně milující, niterně prahnoucí. Lidé na cestě, přátelští průvodci, sestry a bratři:

Neklesnout únavou,

nýbrž zázraku

tiše

jako ptáčkovi

nastavit dlaň! (Hilde Domin)

Když ruku napřáhneme prudce, pták uletí pryč a už se nevrátí. Když se naše ruka třese, neusedne na ni. Když ruku pevně sevřeme, rozdrtíme zázrak.

Tři naděje (a ještě jedna navrch)

Matouš 9,18-26

Sestry a bratři, v dnešním evangeliu potkáváme zajímavou trojici. Hlavní roli hraje samozřejmě Ježíš, jako další přichází na scénu bezejmenný muž a po něm bezejmenná žena. Jsou to tři osoby – každá z nich má svou vlastní naději. Všechny tři doufají. Očekávají Boží pomoc, očekávají lepší budoucnost. Před námi se vynořují tři lidské naděje. Vzájemně se ovlivňují a co je hlavní – ani jedna naděje nevyjde naprázdno. Pojďme se na ně popořadě podívat.

Nezcizoložíš

Exodus 20,14

Dnes jsme u dalšího z přikázání, které zní „nezcizoložíš.“ Někdy se místo toho říká „nesesmilníš“, ale obojí znamená vlastně totéž.

V Bibli najdeme tohle přikázání napsané v desateru, které vytesal Mojžíš do kamenných desek, když se se svým lidem ocitl na svobodě. Už jim přestal poroučet farao, tak potřebovali nějaká pravidla, jak má národ spolu žít. Potřebovali pravidla pro lidi svobodné, nikoliv pravidla pro otroky. (Děti si o desateru povídají v nedělní škole.)

Nezcizoložíš. Kolikáté je to přikázání? Přikázání 7. A než se pustím do dalšího vyprávění, mám tady jednu hádanku pro dospělé. (Ale i děti o ní smějí přemýšlet.) Které přikázání z desatera je 7. přikázání nejbližší? Které mluví o něčem podobném. Přemýšlejte, na konci si to povíme.

Nepřísahejte – vůbec!

Matouš 5, 33-37

Přísaha pro nás není všední věc. Sestry a bratři, nevím jak vy, ale já osobně považuji přísahu za něco mimořádného, za něco slavnostního až svátečního. Den, jakých není příliš. A myslím, že nejsem jediný, kdo přísahu a přísahání vnímá takto slavnostně. Ku příkladu v armádě je den, kdy složí přísahu noví vojáci, dnem volna pro celou jednotku, dnem svátečním. A když se skládají menší přísahy – takové, kdy se neslibuje položit vlastní život na obranu vlasti – i tehdy naslouchající lidé povstávají a ukazují svůj respekt k vyjádřenému závazku.

V obrácení a ztišení

Izajáš 30, 15-18

Ulicemi Jeruzaléma prochází muž. Postaví se na nároží a do pouličního ruchu začne mluvit. V obrácení a ztišení bude vaše spása. (15) Někteří kolemjdoucí se zastaví, jiní pokračují dál v chůzi, v hovoru, v obchodech. V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a v důvěře vaše vítězství. (15) Někdo poslouchá, jiný nikoliv

Chráněná vděčnost

Lukáš 17,11-20

Když se ve volné přírodě nějaké zvíře či nějaká rostlina ocitne v dlouhodobém ohrožení, dostane se do péče ochránců. Alespoň v civilizovaných zemích. Vyhlásí se chráněné území, podniknou se pokusy zlepšit životní prostředí, podpoří se rozmnožování, nebo se dokonce příslušný druh rovnou zahrne do seznamu ohrožených. Odsud pak plynou ony známé výrazy: „zákonem chráněná rostlina“, „zákonem chráněný živočich“. Je až s podivem, že se najde dost lidí, kterým tato problematika leží na srdci. Kteří se zasazují, aby naše přírodní bohatství bylo zachováno. Aby rozmanitost a pestrost nebyly vytlačeny jednotvárností. A také, aby naše lidská rozpínavost nezničila krásu, jež se vyvíjela po miliony let a nelze ji jen tak nahonit nějakými vynálezy.

Kázání