Sestry a bratři, zákoníci byli židovští teologové – tak říkajíc moji kolegové – profesionální vykladači Písma svatého, nebo chcete-li znalci Bible v židovském rozsahu. S podezřením sledovali Ježíšovu činnost. Dostávali se s ním opakovaně do sporů kvůli jemu nevšednímu pojetí starobylé víry a pokoušeli se na něj nastražit past. Se zákoníky se v evangeliích setkáváme povětšinou jako s Ježíšovými odpůrci. Coby členové Sanhedrinu se později zapojí do procesu proti Ježíšovi a budou sdílet odpovědnost rozsudek smrti nad Kristem vynesený. Evangelium vykresluje drsný, negativní obraz zákoníků. Sám Ježíš před nimi varoval lid: „Mějte se na pozoru před zákoníky, kteří rádi chodí v rouchách a jsou vítáni na tržištích, kteří zaujímají první místo v synagogách a čestné místo při každé hostině a požírají vdovy. „domy a předstírejte, že se dlouho modlíte – dostanou přísnější soud.“ (Mk 12,38nn) Nepřekonatelný rozpor mezi zákoníky a Ježíšem. Pro něj samotného bude mít smrtelné následky

            A teď jeden ze zákoníků přichází, aby se poradil s Ježíšem. Možná je vyslán ostatními, možná jde sám za sebe, z vlastní zvědavosti. Stojí za to se podívat zpět na Matoušovo evangelium, které převzalo tuto epizodu od Marka, ale změnilo ji. Podle Matouše přichází tento zákoník s úmyslem otázkou po nejdůležitějším přikázání přivést Ježíše na tenký led. A tak mu Ježíš nemůže říci: „Nejsi daleko od království Božího.“ Jak odlišné je Markovo evangelium! Vypráví o přátelském setkání a působí dojmem, že tento zákoník myslí svou otázku na nejdůležitější přikázání vážně; nutí ho přemýšlet. A ve výsledku je to ještě dojemnější, ještě krásnější: Tento zákoník a Ježíš se shodují. Židovský teolog souhlasí s Ježíšem: „Výborně, Mistře, řekl jsi to podle pravdy!“ Zopakuje obě přikázání vlastními slovy. A Ježíš v tom vidí rozumnou a správnou odpověď. Skoro to vypadá, že ti dva mají ze sebe radost.

            Jsem rád, že tento malý příběh lze číst v Markově evangeliu. Křesťanská církev a její teologové od počátku až do dnešních dnů hlásali nesmiřitelný kontrast mezi Ježíšovým učením a židovskou zbožností. Přikázání lásky je prý nová, jedinečná věc, kterou Ježíš hlásal; ta odlišuje křesťany od židovského legalismu, tvrdili zástupu duchovenstva.

            Avšak Ježíš cituje ze Starého zákona, židovské Bible, z Tóry, to přikázání: „Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh jediný, je Pán, a ty budeš milovat svého Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a celou svou silou.“ Tak se to doslova říká v Deuteronomiu (Dt 6,4n). Je to také izraelské vyznání, které Židé dodnes vyznávají ve svých každodenních modlitbách. A ani přikázání „Miluj bližního svého jako sebe samého“ není Ježíšovým vynálezem. Nachází se také v Mojžíšově zákoně (Lv 19,18n). Kristovou zvláštností je, že tato dvě přikázání vyzdvihuje nad mnohá jiná přikázání, spojuje je dohromady a uvádí je do neoddělitelného vzájemného vztahu jako dvě ohniska elipsy, a tak říká: Tato dvě přikázání obsahují všechno ostatní, celá dobrá vůle Boží je v nich shrnuta.

            Židovský zákoník s tímto shrnutím souhlasí. Hluboká a krásná shoda mezi Ježíšem a tímto zákoníkem je rovněž shodou mezi Ježíšem a vyznáním a vírou Izraele. Ježíš tady nezakládá nové náboženství, jak někdy pateticky hlásají křesťané. To, co Kristus učil, je v souladu s Mojžíšem a s proroky. Takže vlastně mohlo dojít k porozumění a shodě mezi synagogou a církví, mezi Židy a křesťany, přes všechny rozdíly a konflikty, v ústředním bodě lásky k Bohu a bližnímu. Místo staletí pohrdání, odmítání a nepřátelství jsme mohli mezi bratry a sestrami pěstovat pokojnou soutěž v dodržování dvojpřikázání lásky. To je první věc, kterou mi tento Markův příběh říká.

            To, co spojuje Židy a křesťany a mělo by je spojovat, není jen víra, ale láska k jedinému společnému Bohu. „Budeš milovat svého Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.“ Věřit, že existuje Bůh, jakási vyšší moc, nejzazší záměr, prvotní příčina a konečný cíl, úběžník dějin a nevyzpytatelné tajemství, věřit, že existuje Bůh – to je jedna věc. Jenže nic z těch filozofických pojmů nemůže být předmětem naší lásky. Milujte „prvotní příčinu“. To dost dobře nelze. Pokud jde o Boha a náš vztah k němu, pojmy jsou nedostatečné. Pouze jazyk lásky je pro něj vhodný. A stejně jako tajemství lásky uniká popisu, může být vyjádřeno pouze skrze zájmeno TY – ty, myslím tebe, miluji tě, ty jsi můj jediný, má jediná – stejně nemůžeme mluvit o Bohu lépe a pravdivěji, než když je v naší řeči přítomen jako TY. První ze dvou nejdůležitějších přikázání zve k písni lásky, zmocňuje nás, povzbuzuje, osvobozuje nás k tomu, říkat Bohu TY. Směruje naše srdce a myšlenky, náš rozum a naše smysly, celý náš život k tomuto TY, nechává nás probouzet se s tímto TY v našem srdci, projít dnem, nechá nás usnout a dokonce i naše sny pojí s milovaným TY – protože slyšíme a víme a cítíme, že toto Boží TY je náš život, ještě dříve, než jsme dovedli mluvit. A Boží TY nás bude milovat i tehdy, až jednou zcela ztratíme řeč.

            Možná by to, sestry a bratři, měly vyjadřovat i naše bohoslužby. Možná by měla teologická učenost ustoupit trochu stranou a dát průchod vášnivé lásce k Bohu. Možná by se naše bohoslužby měly stát více příležitostí, kde už nebudeme jen mluvit a diskutovat o Bohu, ale mluvit s ním slovy lásky a něhy, diskutovat a hádat se s ním, naříkat a truchlit, smát se a plakat nad ním, modlit se, zpívat mu píseň lásky, ve které vše svěřujeme milovanému TY, jak to dělají milenci: to krásné i smutné, to nejintimnější i to veřejné – svěřit celým srdcem a celou duší, celou myslí, celou vší silou.

            Ovšem Ježíš propojuje toto první přikázání s druhým: „Miluj bližního svého jako sebe samého!“ To by nebyla správná bohoslužba, kdybychom se jen otevřeli směrem k nebi, kdybychom zůstali jen u modliteb a zpěvu a chvalořečení zaměřeni pouze na Boha.

            Ježíš převzal přikázání lásky k bližnímu z tzv. zákona svatosti ve 3. knize Mojžíšově, kde jde o souhrn různých návodů pro společenské chování v Izraeli. To zahrnuje pokyny nekrást, nepodvádět, nepomlouvat jeden druhého, nevykořisťovat bližního, nezadržovat mzdu nádeníkovi, vážit si starých lidí a neutlačovat cizince. Jde tedy o lásku k bližnímu, nikoli o univerzální pocit – jakési „obejmutí milionů“. Jde opravdu o ty, kdo jsou nejblíže: o lidi kolem nás, se kterými jednáme každý den, i o ty, které si nevybíráme, o sousedy, kolegy, lidi na ulici a v domově důchodců, o nezaměstnané, o válečné uprchlíky. O lidi, se kterými uzavíráme obchody nebo jim pronajímáme byt. Do hry vstupuje celá pavučina mezilidských, osobních, profesních a obchodních vztahů.

            Ve spojení s bližním získává „láska“ ještě další obsah. Má to méně společného s citem a náklonností a více společného se spravedlností. A spravedlnost znamená dělat správně druhým lidem, respektovat a chránit jejich právo na život. A proto láska začíná tím, že si všímáme druhých lidí. Přikázání lásky nás obrací k lidem, kteří žijí vedle nás, Bůh je činí našimi bližními a činí nás společně odpovědnými za jejich životy a blaho. Vyzývá nás k pozorné a aktivní solidaritě, k sympatii a sdílení.

            Ježíš spojuje obě přikázání dohromady do nerozlučné jednoty. Jedno se neobejde bez druhého. To je křesťanství. Nemůžete milovat Boha, aniž byste milovali svého bližního. „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ (1J 4,20)

            Ale platí i to druhé: milujeme-li Boha, stane-li se Bůh naším TY, kterému vděčíme za život, stáváme se také svobodnými a schopnými milovat své bližní. Naše láska je odrazem a odpovědí na jeho lásku k nám. „My milujeme, protože on první miloval nás.“ (1J 4,19) Pouze lidé, kteří prožívají lásku, kteří jsou přijímáni a respektováni, mohou milovat druhé a podílet se na životě druhých. Potřebujeme někoho, kdo nám řekne ano, abychom mohli přijmout sami sebe a najít cestu ze svého sobectví a najít cestu k bližnímu. Tímto způsobem se obě přikázání propojují, vzájemně se podmiňují a podporují a ukazují nám cestu k životu.

            Zákoník v našem příběhu našel shodu s Ježíšem a Ježíš mu pověděl: „Nejsi daleko od Božího království.“ Poslouchám dobře, když v té větě zaslechnu drobnou výhradu? Nejsi daleko – tedy ještě nejsi v království Božím? Znát a recitovat přikázání nestačí. Stane se rozumný pohled na život také životní praxí? Uvede něco do pohybu a změní něco v životě zákoníkově? Nejenže bude citovat dvě přikázání – bude je také naplňovat?  Zastaví se na dosah od Božího království – nebo do něj prostě vejde, a učiní ho svým domovem? Ukáže mu dvojpřikázání lásky cestu do života? A půjde tou cestou?

            Milé sestry a bratři, ta otázka nesměřuje jenom na zákoníka. Dnes tedy prostřednictvím dávného rozhovoru i my křesťané a křesťanky jsme na náš skutečný poměr víry a lásky dotazováni stejně jako onen zákoník, který se setkal s Ježíšem. To nejlepší, co jsme přejali od židů, je propojení víry a lásky. Amen. 

5. Mojžíšova 6,4-9 + 3. Mojžíšova           19,11-18  158; 115; 187; 716. Mí šebejrach                           1 J 4,18nn

Kázání na neděli Izraele 14. srpna, hojnou inspiraci poskytl Klaus Bäumlin, farář v Bernu.