Vlastně na tom nic není. Člověk se může pustit do modlitby kdykoliv a kdekoliv. Stačí se jenom trochu ztišit, říci „Pane Bože“ a rázem se ocitáme přímo uprostřed modlitby. Ano, začít s modlitbou je snadné. Jednoduše se obrátit na Boha a mluvit k němu o všem, co nám leží na srdci.

Nic na tom není, sestry a bratři, pustit se do modlitby. Začátek je snadný, ale jak pokračovat? Kudy dál se v modlitbě ubírat? To je otázka. Čím navázat na úvodní slova? Co připojit – jaké prosby, jaké díky? Tam už se nám slova hledají obtížněji. Oslovit Boha dokážeme najisto, ale ostatní naše výpovědi už tak jisté nejsou. Modlím se správně? Žádám o dobrou věc? Nepřehlížím při děkování něco důležitého? Je moje modlitba správně vyladěná? Prostá falešných tónů?

Začít s modlitbou lze snadno, ovšem při pokračování lehce zaškobrtneme. Zasekneme se a nevíme, kudy dál. Ježíš znal tuto svízel všech modlitebníků, proto je povzbuzuje. Dodává jim chuť k modlitbě. Učí je smělosti, aby se nezdráhali předložit dobrému Bohu všechny své potíže. Slyšeli jsme podobenství o dvou přátelích. Podobenství plně zakotvené v lidském světě ochoty a neochoty. Vstřícností a odmítnutím se vyznačují mezilidské vztahy. Jeden člověk potřebuje náhle pozdě večer chléb, aby mohl dlouhé cestě nasytit nenadálého hosta, který se u něj objevil po dlouhé cestě. Doma nic není, obchody mají zavřeno, vypraví se tedy za svým přítelem. Opatrně klepe na dveře, nechce způsobit kravál, a zdvořile žádá o pomoc. Jenže přítel má důvody, proč jej odmítnout. Zevnitř se ozve: „Promiň, teď se to fakt nehodí. Už jsem spal, jsem po dnešku hrozně utahaný. A víš přece, že v tom našem krcálku není k hnu-tí. Jakmile tu začnu chodit, všechny probudím. Uvař návštěvě čaj a jděte taky spát.“

Všechny uvedené důvody znějí oprávněně. To nejsou plané výmluvy. Kristus dobře ví, že naše modlitby narážejí na plot výhrad a námitek. Mnohé z nich jsou rozumné. Jak Boha vděčně chválit za nový den, když vše plyne od přírody jaksi samo? Jak Boha prosit o zdar v práci, když stejně nakonec všechno potřebné musíme odpracovat my lidé sami? A tak dále. Jako se v podobenství ozývají námitky zevnitř domu, stejně se i u nás ozývají námitky zevnitř srdce, z našeho nitra. Pochybnosti, které nás svou váhou mohou od modliteb odradit. Kolik lidí už odradily? Nečekáme od Boha příliš, když jej žádáme o své záležitosti? A může nám vůbec milý Pán Bůh pomoci, aniž by při tom uškodil druhým lidem?

Začít s modlitbou lze snadno, ale jak pokračovat? A hlavně proč pokračovat? Máme vůbec nějakou šanci, že budeme vyslyšeni? Nepřeváží námitky nad důvody pro? Avšak Ježíš povzbuzuje k modlitbě. Nenechat se odradit. Zkoušet to dál. Vezměte si příklad jenom z našeho lidského světa ochoty a neochoty. Za světa vstřícnosti a odmítnutí. I onen rozmrzelý a rozespalý člověk svého přítele nakonec vyslyší. Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. (8) Když to i mezi námi pochybnými lidmi chodí takto, když se i přes svou neochotu nakonec prokoušeme ke  kladnému výsledku, neměli bychom tím spíše očekávat vyslyšení u modliteb určených Pánu Bohu? Neumlknout při prvním neúspěchu, nespokojit se s prázdnýma rukama, nesebrat se a jít po svých. Vždyť se přeci nemodlíváme za sebe. Vyprošuje-me pomoc pro potřebné. Stejně jako v podobenství: noční prosebník nežádá jídlo pro sebe, nýbrž pro hladového pocestného. Tluče a tluče dál, naléhá a prosí, až si konečně domů odnese ty tři vytoužené chleby. Díky cizí laskavosti nepůjde host spát s kručením v břiše. Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. (9)

To zní dobře. Slibně, utěšeně. Kdyby všechny započaté modlitby měly takovéhle pokračování, kdyby všechno naše volání k Bohu došlo takového vyslyšení, to by panečku bylo na světě krásně. To by se šťastně věřilo. I těch nevěřících lidí by rázem ubylo, kdyby za každou modlitbou následovalo vyslyšení. Kdyby se po každém zatlučení otevřely dveře, za každou prosbou kdyby následoval dar, kdyby každé hledání ústilo do nálezu. Vždyť tak to Ježíš říká: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.

Jenže někde tady to skřípe. Jistě, začít s modlitbou lze snadno, ale pokračování nebývá tak snadné. Dveře se neotvírají, hledání bývá bezvýsledné, prosby bývají marné. Já závidím onomu člověku, který z ničeho nic vyprosil uprostřed noci pořádnou porci chleba. Kéž by takto probíhaly naše modlitby! Závidím Ježíšovi tu jeho jistotu, že modlitby dojdou naplnění. Ale, moje zkušenost je jiná. A vaše zřejmě také. Kolikrát jsme tloukli na Boží dveře a zůstalo zavřeno? Prosili jsme a nebylo nám dáno. Kolikrát jsme se ani neodvážili pomodlit se v obavě, že naše přání opět zůstanou nevyslyšena? Když už se člověk jednou do modlitby pustí, nemá zaručen výsledek, říká nám zkušenost. Jenže na druhou stranu nám Kristus říká, že neodejdeme s prázdnou. Že výsledek je zaručen! Ježíš nás povzbuzuje k dalším a novým modlitbám. Můžeme mu věřit?

Sestry a bratři, dotýkáme se zde samotného jádra víry. Nejen věřit, že Pán Bůh existuje, nýbrž věřit také, že Pán Bůh něco dělá. Že působí v náš prospěch. Že má moc změnit náš úděl a pohnout věcmi k lepšímu. Bez víry v Boží moc se modlit nedá.  Ježíš nás pobízí: „Vytrvejte. Dopřejte si čas. S modlitbou nebudete hotovi během chvilky. Když už jednou Boha oslovíte, mluvte s ním. Nechtějte všechno hned. Odpověď přichází až po čase.“ Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.  Jenže nikde není řečeno, jak dlouho budeme hledat, prosit, tlouci…

A opět se ozývá naše zkušenost. Přece jsme se tolikrát modlili upřímně a neúnavně, avšak výsledek se nedostavil. Každý z nás si může vybavit situaci, na které nám velmi záleželo. Den za dnem, znovu a znovu jsme předkládali své prosby Pánu a nic se nestalo. Prosby za naše nejbližší, aby šli dobrou životní cestou. Prosby za děti, aby se vyhnuly zbytečným omylům, aby byly uchráněny před zlými lidmi a aby nalezly štěstí. Místo toho však jen potácení, popálené prsty a popálené duše. Anebo prosby za milé lidi v okolí, za rodiče, za děti a vnoučat, za přátele, aby byli uzdraveni. Hlavně zde ty nevyslyšené modlitby bolí. Vždyť jsme neprosili za sebe. Přesně jako v podobenství jsme žádali o pomoc pro potřebného. Jenže nemoci se vlekly dál, zlepšení spíše nepřicházelo, než přicházelo, a na konci často čekala smrt, žádné darované chleby. Ani sami ze svých osobních případů nejsme zrovna nadšení. Prosby za vlastní povahu, abych se polepšil, když si zoufám nad stále se opakujícími problémy. Prosby, abych se choval moudřeji, vlídněji, vytrvaleji. A místo toho zas nerozum, hněv, rezignace. Pořád jsem, pořád jsme tam, kde na počátku. Pořád čekáme, až nám Pán Bůh nějak viditelně pomůže, a čekáme dál a dál. Je snadné oslovit Boha v modlitbě, ale vytrvat v rozhovoru s ním, když mlčí, zdaleka tak snadné není.

Proto Ježíš říká: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.  Povzbuzení k modlitbě. Neboť každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. (10) Slyšeli jste? Kristus říká „Každý“. Mluví o každém a každé, kdo prosí. Nedělá výjimky z pravidla. Vyslyšení modliteb se vztahuje na každého. Bůh není proti nám, nýbrž pro nás. Povzbuzení k modlitbě je pozvánkou k důvěře. „Důvěřujte Bohu.“ Přistupujte ke Stvořiteli a spoléhejte, že je na vaší straně. Opět zazní příklad z lidského světa ochoty a neochoty. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? (11n) Když my, pochybní lidé, nezpochybnitelně dovedeme zapojit do svého jednání lásku, čím spíše Bůh? Nikomu z nás nedali rodiče všechno, co jsme si přáli. Vlastně jsme více vytoužených věcí nedostali, než dostali. Přestaneme snad kvůli tomu mít své rodiče rádi? A hlavně – připravila nás některá nevyslyšení prosba o rodičovskou lásku. Pochybuji. Stejně smýšlí i Ježíš.

Je snadné s modlitbou začít, ale pokračovat dá práci. Je lehké obrátit se s důvěrou na Pána Boha a oslovit jej, těžší však bývá v důvěře setrvat. Proto Ježíš hledá příklady a povzbuzuje nás. Říká: proste a dostanete. Neříká: dostanete všechno. Ale jako z lidského světa známe rodičovskou lásku, která znamená víc než naše splněná přání, tak ve světě víry poznáváme Boží lásku. I ona je víc než naše splněná přání. Ano, bylo by hezké, kdy mnoho věcí v našem životě probíhalo hladčeji, bezbolestněji, šťastněji. Proto se modlíme. Jsou to upřímná a čistá přání.  Když už jste s modlitbou v důvěře začali, říká Ježíš, setrvejte v důvěře. Nepřestávejte spoléhat na Boží pomoc, jako děti nepřestávají spoléhat na lásku svých rodičů. Modlitba není stroj na vyřizování tužeb. Modlitba je místo k spočinutí. Bezpečný prostor k nadechnutí, kde nám nehrozí zrada. Modlitba je chvíle pro důvěru. Jistota, že nejsem sám. Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí! Takový je výsledek našich modliteb – nikoliv vyslyšená všechna přání, nýbrž dar Ducha svatého. Takové je pokračování modlitby. Dar Ducha svatého, který v nás rozfoukává jiskřičku důvěry a naděje, aby neuhasla pod náporem nevíry a zoufalství. A to je tuze dobrý a potřebný dar.

2K 12,6-10      150; 638; 176; 702; 579         Žalm 126

Kázání v 5. neděli po velikonocích, 21. května 2017.