Nastal podzim, úroda z polí už je sklizena, v sadech a zahradách tu a tam ještě něco dozrává a na svou sklizeň dosud čeká. Opět i letos se těšíme z úrody. Země vydala své plody, zpívá žalmista. A dodává: Bůh nám žehná. (Žalm 67)

Sestry a bratři, my jsme svědky Božího požehnání. A nejenom svědky – my jsme jeho příjemci. Děje se na nás. To kvůli nám se urodilo, to kvůli nám se naplnily sklady, sklepy a sýpky, abychom mohli žít v dostatku a beze strachu o přežití. To rozhodně není málo. Je dobré zachovat v sobě údiv nad nekončící vydatností země i nad lidským umem, který zemi obhospodařuje. Je dobré zachovat si údiv, neboť od údivu je jen krůček ke vděčnosti. Ke vděčnosti vůči Stvořiteli. A ten krůček dnes činíme při slavnosti díkčinění, díkuvzdání.

Jak díkuvzdání oslavit? Máme štěstí, díkuvzdání je prastarý svátek, zakořeněný ještě v pohanských časech. Boží lid Izrael si jej velmi brzy upravil, aby odpovídal jeho víře v jediného Boha a aby též odpovídal jeho vlastním zkušenostem, které získal ve své víře v jediného Boha. Proto máme štěstí, neboť pokyny pro slavení přináší samotná Bible. Ve Starém zákoně, v 5. knize Mojžíšově najdeme popis, jak mají Izraelci vyjadřovat svou vděčnost. Popis je dosti podrobný, vlastně pro žádný jiný svátek – s výjimkou velikonoc – Bible tolik podkladů neposkytuje. Nemusíme se držet podrobností, ale až podnes se zde můžeme hojně inspirovat.

Tedy předně:  vezmeš z prvotin všech polních plodů, které vytěžíš ze své země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, vložíš je do koše a půjdeš k místu, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno. (2) Kdybys člověče měl pocit, že Bůh k tobě není dost štědrý, že se ti jaksi nedostává důkazů Boží přízně, pak vezmi do ruky, čím jsi živ. Sáhni si na div života. Pohlaď a nalešti jablko, vjeď dlaní do obilí a nechej zrnka klouzat mezi roztaženými prsty, přivoň k čerstvé zelenině. Víra se netýká jen neviditelných či historických skutečností. Naše víra má i pěkně hmotný dosah. Dotýká se našich základních smyslů. Naskládej to do košíku a zanes do chrámu. Kdyby se ti totiž zdálo, že ve svém nepokojném životě nemáš za co děkovat, obsah košíku tě vyvede z omylu. Bůh nám žehná, Bůh nám dává svoje požehnání. Jen si všimni. A hned na začátku. Řeč je o prvotinách. Hned nad tím, čím sklizeň začíná, si uvědom Boží štědrost. Nikoliv vzpomenout si až někdy na konci, pokud zbyde čas, pokud si budu připadat dost zajištěn a ta trocha odevzdaná v košíku mne neochudí. Nikoliv, až budeš mít nazbyt, protože pocit nadbytku získáš jen zřídka. Raději rovnou od začátku vzdávej Bohu dík, kdy ještě nevíš, jak všechno nakonec dopadne. Nečekej na jistotu, kterou si vydoluješ vlastníma rukama, buď si jist Bohem, jenž ti od prvních chvil  dává příslib života. Pravdivý příslib.

Přijdeš ke knězi, který tam bude v těch dnech, a řekneš mu: „Vyznávám dnes Hospodinu, tvému Bohu, že jsem vstoupil do země, o které přísahal Hospodin našim otcům, že nám ji dá.“ (3) Zvláštní vyznání. Ani slovo o úrodě. Čekali bychom nějaké přímočaré poděkování za ovoce, zeleninu, obilí. Co však má společného oprašování jakýchsi dávných událostí s plodinami přinesenými v koši? Tím pojítkem je země. Země vydala své plody, zní v žalmu. A k tomu má věřící doplnit vyznání: Vstoupil jsem do země. Nejsem majitelem země, jsem zde na návštěvě. Půdu pod nohama či hlínu v rukou jsem si nedaroval ani já , ani mi je nedaroval nikdo z lidí. To Bůh mne uvedl do života, postavil mne do této země spolu s dalšími lidmi. Přišel jsem do této země a z této země ku mně nyní přichází pokrm. Ani jedno není samozřejmé. O tom je třeba mluvit.

Ale… Ale Bible o tom všem mluví tak nějak zvláštně. Dává dohromady a kombinuje jedno z druhým. Kněz vezme koš z tvé ruky a postaví jej před oltář Hospodina, tvého Boha. (4) Tomu bychom ještě rozuměli. Názorný úkon s plodinami, vyjádření, komu za obživu vděčíme. Ty pak promluvíš před Hospodinem, svým Bohem. (5) Ano, i to je jasné. Úkon je zapotřebí doplnit slovem. Vzdát Bohu dík. Čekali bychom, že bude následovat prostor pro výčet, kolik pytlů obilí dotyčný sklidil, jak se mu letos vydařila cibule a okurky či jaké bude víno. Za to se sluší děkovat. Jenže Bible takovým počtům tady prostor nedává. Místo o úrodě, místo o darech ze země,  se mluví o daru země. Bezzemkům byla zcela nezaslouženě darována země k životu. Vlastně zde je vyhlášen předpis, co povědět: Ty pak promluvíš před Hospodinem, svým Bohem, takto: „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova… (5) Následuje hutné vylíčení dějin Izraele – útěk před hladem do Egypta, zotročení, slavné velikonoční vysvobození a nakonec usazení v zaslíbené zemi, která nyní vydává své plody. Žáden libovolný výčet, co všechno jsme dostali. My často a rádi v modlitbě před Bohem říkáme, co mu chceme povědět. Ovšem při díkuvzdání máme vyslovit, co chce Bůh, abychom řekli. Nezabíhat k titěrným položkám, co se kde urodilo, nýbrž pěkně od základu říci Bohu a hlavně sobě, jak tomu vlastně je s naším životem. Takové je Boží přání týkající se naši řeči. Ty pak promluvíš před Hospodinem, svým Bohem, takto: „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova…“

Můj otec byl uprchlík. Můj původ je mezi běženci. Mí předkové kvůli bídě opustili domov a vydali se na cestu. Takové je vyznání pro den díkuvzdání. Sestry a bratři, nejspíš si pomyslíte: „Ten farář musí uprchlickou problematiku nacpat snad do každého kázání.“ Ale tady opravdu nejde kázat jinak. Jiný návod na slavnost díkuvzdání ve Starém ani v Novém zákoně nemáme. Bible jednoznačně spojuje koš naplněný dary země se vzpomínkou na vlastní bezdomovectví. Na čas bez vlastní země. Je přikázáno znovu nahlas vyslovit, že jsme byli nic a jen díky Božím darům jsme tam, kde jsme. Vděčnost se pěstuje i projevuje zeširoka. V souvislostech. Hospodin nás vyvedl z Egypta… a přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem. Nyní tedy, hle, přinesl jsem prvotiny z plodů role, kterou jsi mi dal, Hospodine.“ A postavíš koš před Hospodina, svého Boha, a pokloníš se před Hospodinem, svým Bohem. (8-10)

            Slyšeli jste dobře, řeč je o zemi oplývající mlékem a medem. Do své známe kroniky převzal kanovník  Kosmas  slova z biblické Mojžíšovy knihy a vložil je do úst Praotci Čechovi na hoře Řípu: „To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná,  mlékem a strdím oplývající.“ (Strdí či stred znamená postaru med.) Už v nejstarší legendě je o české zemi prohlášeno, že je bohatá ažaž. Když na podzim hodnotíme sklizeň nebo když rekapitulujeme výtěžky svého života anebo když bilancujeme hospodářský výkon této země, musíme říci: Ono to jde. Nejsme v koncích. Máme víc, než potřebujeme. Akorát nám chybí ono vyznání: Můj původ je mezi uprchlíky. Ani já na tuto zemi nemám patent. Bez vlastního přičinění jsem přišel do této země, z níž nyní přichází úroda hojná pro všechny. Buď Bohu díky za obojí. Ovšem tenhle tón víry v naši zemi v současných dnech vyloženě chybí. Místo vděčnosti znějí tóny jinačí. Jak jinak si vysvětlit strach z uprchlíků? Bojíme se, že je snad naše země neuživí? Bojíme se, že je naše společnost nevstřebá? Anebo se bojíme, že nás budou něco stát, že nás ochudí o něco z našeho bohatství? Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu, ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi. (11)

Z obřadu popsaného v Bibli  je zřejmé: Člověk, který dostal dar od Hospodina, si uvědomuje, že darované není jen pro něj. Mají na tom podíl i druzí. Proto nad dary zní vyznání: Můj otec byl Aramejec, bloudící bez domova. Ano, i můj byl Syřan. Teď nedělám žádnou nepřiměřenou aktualizaci. Sama Bible kralická takto překládá: A mluviti budeš před Hospodinem Bohem svým, řka: Syrský chudý otec můj sstoupil do Egypta s nemnohými osobami, a byl tam pohostinu. (5)

Pán Ježíš vyhlásil základ svého evangelia v blahoslavenstvích. Známe je z obšírného podání Matoušova. V prvním čtení jsme je dnes však slyšeli od evangelisty Lukáše – stručně, neboť ke třem blahoslavenstvím je připojeno i trojí běda. Běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. (Lukáš 6,24) Ono to bohatství nesdílené s potřebnými rychle ztrácí schopnost, učinit člověka šŤastným. Potěšení se vtěsná do mého sobectví, nedostane prostor rozvinout se ve štědrosti. Což platí i pro den díkuvzdání: pokud si bohatství nárokuji jen pro sebe a pro svůj národ, běda mi. Vždyť i můj otec byl uprchlík bez domov a je zázrak, že nyní mám zemi, jež dává úrodu.Máme dost k životu, máme dost k radosti, máme dost k rozdávání. Právě nad  dary si to vše máme vděčně uvědomit. Radost sdílená je radost úplná.   Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Bůh. 

Lukáš 6,20-30    553; 604; 623; Svítá 171; 103; 699            1 Korintským 4,6-8

Kázání při slavnosti díkuvzdání v neděli 11. října 2015.