Přiznávám, že i já jako farář, když mám v Bibli nalistovat 2. Paralipomenon, musím se na chvíli zamyslet, kde vlastně tuto knihu hledat. Paralipomenon v Bibli jsou něco jako Antarktida na zeměkouli: je to tam, ale málokdo se tam podívá. Exotická krajina, která láká nanejvýš vědce a výstřední dobrodruhy.

Avšak já vás dnes zvu na výpravu do těchto neprobádaných končin. Bude to výprava trochu delší, ale zajímavá. 2. kniha Paralipomenon neboli 2. kniha kronik se neužívá ani při křtech, ani při svatbách, ani při pohřbech a troufnu si říci, že ani dlouholetý čtenář písmácké příručky „Na každý den“ mnoho úvah nad touto knihou nečetl. Proč zrovna 2Pa 24? Protože je neděle Izraele a my si máme připomenout význam izraelského národa. Místo teoretických úvah a složitých rozborů vám dnes předložím jeden zapadlý příběh, který však v sobě skrývá důležité poselství.

První věc, kterou potřebujete o tomhle příběhu vědět, je, že se odehrává v době velmi, velmi překotné a neklidné pro Izrael. Různá velká, ješitná ega dělala lehkovážná rozhodnutí, poněvadž se stále vedly nějaké politické boje o moc. Obyvatelstvo žilo v křížové palbě siláckých řečí, obchodních zájmů a všelijakých podezřelých příchylností cizím mocnostem. Dovedete si vůbec takový svět vůbec představit? Asi ano… Zní to povědomě.

2Pa 24 nám líčí zjitřenou situaci. Králem je Achazjáš. On má vládnout a zvládnout chaos v Izraeli. Chaos je o to tragičtější, že uplynulo sotva sto let od vlády slavného krále Šalomouna, rozmnožitele říše a stavitele chrámu. Sotva sto let od doby míru, prosperity a mezinárodního respektu. Po Šalomounově smrti se izraelská říše rozpadla na dvě království, která spolu navzájem vlekle zápasila jako dva sourozenci. A uprostřed tohoto konfliktu a chaosu nastupuje Achazjáš na trůn. Není to šťastná korunovace, neboť Achazjáš je mladý, dokonce nejmladší ze všech bratrů. Za normálních okolností nejmladší potomek nezískává království. Ale tohle nejsou normální okolnosti. Do země vpadli cizí vojáci a vylikvidovali členy královské rodiny. Jedinými přeživšími byl právě mladičký Achazjáš, jeho sestra Jóšabat a jejich matka Atalja. Krátce přežíval i starý král, ale ten záhy zemřel. Z královské rodiny tedy přečkali invazi jen tři a tak se Achazjáš, třebaže nejmladší ze všech, ujímá vlády.

Teď to bude zajímavé. Zkuste hádat, jak dlouho Achazjáš kraloval v jižním, judském království. … Jeden rok. Jediný rok a zimní král se stal obětí puče. Byl zavražděn. A znova zde máme krizi. Dobu překotnou a neklidnou pro Izrael. Kdo se po tomhle všem má stát monarchou? Kdo se stane panovníkem, když byl královský rod zdecimován? Achazjáš měl nějaké potomky, ale všichni byli dětmi či ještě batolaty. Připomínám: Achazjášovi bratři byli i s rodinami vybiti, jeho sestra Jóšabat se provdala za velekněze, přesídlila do chrámu a měla jiné zájmy. Kdo tedy nastoupí na trůn po Achazjášově smrti? Odpověď vás možná překvapí. Tou osobou, která hledí na vzniklé bezvládí a která se chopí moci, je Atalja, Achazjášova matka. Jediná vládnoucí královna v dějinách Izraele. Ona nebyla královnou jakožto manželka krále, ona byl i bez krále královnou, která svrchovaně kralovala ve svém královenství. Až budete někdy potřebovat záludnou otázku do biblického kvízu, ptejte se na královnu nad Izraelem.

O Ataljině panování nečteme pěkné věci. Byla bezcitná a násilnická. Jakmile Atalja nastoupí na trůn, začne se shánět po svých vnoučatech, po dětech zesnulého Achazjáše. Nikoli však proto, aby se o ně babičkovsky postarala, nýbrž protože v nich vidí možnou hrozbu pro svou vládu. Vydává příkaz, aby všechny Achazjášovy děti byly popraveny. Slyšíte tu ozvěnu faraona v Egyptě, který v izraelských dětech viděl hrozbu pro svou vládu? Slyšíte tu ozvěnu Heroda, který v betlémských dětech, mezi nimiž je zrozený mesiáš, viděl hrozbu pro svou vládu? Můžete zde slyšet ozvěnu nejen těchto dvou mocidržců, kteří v mladých lidech z nové generace vidí ohrožení své mizerné vlády a posílají na ně ozbrojence, ať už je to v Egyptě, v Betlémě, na Národní třídě nebo v Minsku.

Atalja rozkazuje, aby Achazjášovy děti byly zabity. Jedno z Achazjášových dětí však unikne. Chlapec jménem Jóaš. Je zachráněn před Ataljiným hněvem svou tetou, Achazjášovou sestrou Jóšabat. Tou, co se provdala za velekněze. Kněžští manželé se chlapce ujmou a ukryjí ho před královnou u sebe v chrámu. Atalja netuší, že chlapec přežil. Netuší, že je vychováván a vzděláván v Božím zákoně. Sám nejvyšší kněz a chlapcův strýc Jójada je mu učitelem. Chlapec prospívá a roste. Královně Atalje v paláci ani na mysl nepřišlo, že v těsném sousedství za zdmi chrámu tajně vyrůstá pravoplatný následník trůnu.

Tak tomu bylo po sedm let. Když už bylo  Jóašovi sedm, rozhodne strýc Jójada, že kralevice představí veřejnosti. Všechno důkladně připraví. Domluví se s tělesnou stráží na mimořádných opatřeních, zaváže si přísahou spřízněné rody velmožů, naplánuje rozmístění svých stoupenců po Jeruzalémě. A pak již přijde sobota a sváteční shromáždění v chrámu. Jako součást obřadu velekněz zařadí zvláštní bod: uvede zachráněného chlapce Jóaše, svého adoptivního syna, vnuka krvelačné královny Atalji. Jójada jej postaví doprostřed nádvoří a označí jej za krále. Je to jasné znamení, předěl: Bezcitná vláda končí, země se může nově nadechnout ke svobodě a k naději.

Přerušme nyní dávné vyprávění. Možná se s údivem ptáte: Proč se pro všechno na světě tahle krvavá historie plná násilí dostala do našeho Písma svatého? Svatého na ní nic není. Násilí na všemožných stranách, střídání vlády v rychlém sledu, Hry o trůny jsou nuda v porovnání s tím, co my nazýváme Písmem. Musíme si uvědomit, že hebrejští pisatelé, kteří sbírali tyto příběhy do 2. Knihy Kronik, byli více teologové než historikové. Oni chtěli zachytit chaos, v němž Izrael žil, ale ještě více chtěli ukázat, jak zahlédnout Boží přítomnost a aktivitu v tom chaosu. Chtěli ukázat, jak se Bůh projevoval v minulosti, aby ty pozdější generace při pohledu na chaos své vlastní doby měly vytrénovaný zrak dávnými příběhy Izraele a aby i ony ve své době zahlédly Boží přítomnost a aktivitu. Takový je účel těch dávných příběhů. 

Ještě jinak to řeknu. Bibličtí kronikáři se snaží ukázat, že v chaosu Achazjášovy vlády, Ataljiny vlády, kdy se každý pokoušel najít nějaký náznak Boží přítomnosti a aktivity v tom chaosu, historikové a teologové se v Paralipomenon snaží říci: Ano, může se zdát, že vládne chaos, ale Bůh je při tom skrytě a nenásilně u díla, když v chrámu pečuje o další kapitolu izraelských dějin. Vykoupení je již v pohybu, dosud však pod rozlišovacími schopnostmi veřejnosti. Svatopisci učí příští generace: Ano, možná zavládne chaos, nebude vidět Boha, Bůh bude nezvěstný, ale nebuďte překvapeni, že je Bůh u díla, akorát pod úrovní vašeho vnímání. On pečuje o další kapitolu dějin, dějin spásy. Kapitola o novém začátku. Vraťme se zpátky do dnešního příběhu.

Sedmiletý Jóaš, onen zázračně zachráněný chlapec se dostává do čela hebrejského lidu. Podobně jako Mojžíš, jenž byl jako dítě zachráněn před faraonem, aby se stal vůdcem hebrejského lidu, novou kapitolou spásy. Podobně jako Ježíš, který byl jako dítě zachráněn, aby byl později povolán a vedl svůj lid ke spáse a stal se novou kapitolou dějin. Tak i Jóaš přijímá povolání a stává se novou kapitolou o záchraně. Naplňuje své povolání za pomoci strýce Jójady. Král nechává strhnout Baalovy sochy a zbořit Baalovy oltáře, které nastavěla Atalja. Rozjíždí velikou kampaň na opravu zanedbaného chrámu, celá země se na ní podílí. Král se soustředí na spravedlivé uspořádání poměrů sociálních, hospodářských, mezinárodních. Vystupuje jako pečlivý student Zákona-Tóry, jenž usiluje, aby jeho kralování bilo v souladu s tlukotem Božího srdce. Obyvatelé Judska po údobí chaosu zakoušejí restart, rozbřesk, obnovu. Rázem se jim věří snadněji, neboť vidí Boha při díle. Taková je Jóašova éra.

A pak se to všechno tragicky zvrtne. Když Jóaš dospěje a je zcela ponořen do svého panování, tehdy jeho strýc v otcovské roli, jeho zachránce, jeho mentor a vychovatel, velekněz Jójada umírá. Když zemře, Jóaš prožije obrácení. Ovšem obrácení špatným směrem. Odvrácení. Po Jójadově smrti Jóaš zaujmě k Bohu jiný postoj: „Ach, Bože, nebylo to špatné, co jsme spolu prožili, ale teď už můžeš jít. Už tě nepotřebuji. Víš, mám teď svoje vlastní představy, kdo si zaslouží zdar a moc a si je nezaslouží. Mám svoje vlastní představy, kdo si zaslouží milost a kdo ne. Mám voje vlastní představy, jakého krále lidé mají mít. Mám svoje vlastní představy, jak umocnit naši pozici mezi ostatními národy. Mám svoje vlastní představy, jaké zločiny trestat a jaké přehlížet. Bože, nebylo nám spolu špatně, ale teď se už můžeme rozejít.“ To je šokující zrada. Jako kdyby Mojžíš na cestě z egyptského otroctví řekl: „Nebylo to špatné, Bože, ale teď už si vezmi nazpět svoje kamenné desky, ať se s nimi nemusíme vláčet pouští. Mám teď svoje vlastní představy, jaká země by pro nás byla fajn. Tak nás nechej jít.“ Šokující zrada. Jako kdyby Ježíš v zahradě getsemanské řekl: „Bože, já znám tvou vůli, a ta se mi moc nelíbí. Teď se staň moje vůle, nikoliv tvoje. Není mi tu příjemně. Vrátím se do Galileje a ty si také jdi svou cestou.“ Taková je to zrada. Jóaš dává ruce pryč od Boha. Co ruce? – Srdce! Spoléhá jen na svoje představy a spouští tak nový strašný chaos v dějinách Izraele. Kdy by to byl čekal?

A zase můžete vznést otázku, kde je Bůh přítomen v téhle tragické konstelaci. Ale dávní kronikáři mají odpověď. Oni říkají, že Bůh v takových chvílích vzbuzuje proroky. A další proroky. A zase další proroky. Posílal k nim proroky, aby je přivedli zpět k Hospodinu. (19) Prorok za prorokem přichází za Jóašem a snaží se mu ukázat pomatenost jeho rozhodnutí. Snaží se obměkčit jeho srdce, poukázat na Boží zásady v Tóře, kterých se dříve držel. Snaží se ukázat na lidskou důstojnost, na šalóm, na mír a pokoj pro všechny. Ale Jóaš je hluchý a proroka za prorokem posílá pryč. Až nakonec je Jóaš konfrontován s prorokem, který je jedinečný. Bůh vytahuje své eso. Povolává člověka, kterého Jóaš velice dobře zná. Duch Boží vyzbrojil Zekarjáše, syna kněze Jójady. (20) Jóaš a Zekarjáš. Ti dva vyrůstali spolu v chrámě. Hráli si spolu. Oba dva je otcovsky vychovával moudrý kněz Jójada. Zekarjáše inspiruje Boží Duch k prorokování. A Zekarjáš jde za svým kamarádem, za králem Jóašem a řekne mu: „Zbloudil jsi, bratře. Odcizil ses Bohu. Vrať se, prosím.“ Jóaš naprosto chladnokrevně pohlédne na svého bratra a brutálně rozkáže, aby ho na nádvoří ukamenovali. Na tom samém nádvoří, kde ho Jójada provolal za krále. Příběh plný hořké ironie a tragiky.

Opět se můžeme ptát: K čemu jsou nám takové příběhy dobré? Co nám pomůže historie napěchovaná zmatkem, zlobou, násilím? Jak mohu vysledovat Boha v tomhle chaosu? Ale vždyť už jsem to říkal. Bůh je skrytě u díla. Působí nenápadně, ale nakonec se jeho slovo projeví. Z nečekané strany, v nečekanou chvíli. Pravda Páně vítězí. (Třebaže to dá fušku, jak dodával Jan Masaryk.) Tento svět prostě není Bohu lhostejný. Pánu Bohu na tomto světě a na lidech v něm záleží. Taková je víra Izraele. Víra, kterou nám předal rabbi Ježíš z Nazaretu, který znal 2Pa24 a Boží neúmornost uprostřed chaosu. Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých shromaždištích a pronásledovat z místa na místo, aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zekarjáše, kterého zabili mezi chrámem a oltářem. (Mt 23,34)

Nenávist, krutost podvody a lež. Kde je Bůh uprostřed toho všeho? Sestry a bratři, nevzdat tuhle otázku, to je víra Izrale. Ptát se, jaká dnes vypadá Boží přítomnost a aktivita. Ptát se a zjišťovat, že se Boží slovo dere ke slovu. Boží zákony platí. Lidé se odvažují stále znovu a znovu hledat pravdu a spravedlnost, soucit a lásku. Za víru, že i v tom největším chaosu nás Bůh směruje k právu a milosrdenství, za tuhle víru vděčíme Izraeli. Pán Bůh zaplať. Amen.   

Ř 11,25-36    33, S 124; 171; 672; Mí še bejrach; 453               Mt 5,11n

Kázání při neděli Izraele  16.8.2020.

Původcem inspirace pro kázání je Patrick Messer, kazatel v Lincolnu, Nebrasca, USA