Celkem úctyhodné povolání – být celníkem. Celní správa kontroluje pohyb zboží přes hranice. Ve vnitrozemí pátrá celní správa po nelegálním zaměstnávání. Celní správa má také zabránit pašování drog, cigaret či chráněných zvířat. Popře snad někdo, že je práce celníků potřebná? Ovšem ani dnes nepožívají celníci všeobecné úcty. Samozřejmě vadí gaunerům, jimž hatí jejich kriminální plány. Ovšem někdy vadí i běžným lidem, třeba při pálení kořalky na černo. No a leckomu je proti mysli jakákoliv úřední kontrola.

Tehdy, v židovstvu Ježíšovy, tomu bylo stejně. Vlastně ještě hůř. Celníci patřili na spodní příčky společenského žebříčku. Už tehdy stát, věčně hladový po penězích, vybudoval efektivní berní a celní systém, který sahal do nejzapadlejších koutů římské říše. Stát uzavíral smlouvy s místními velkopodnikateli, kteří museli odvádět stanovené vysoké sumy. Ber, kde ber. Podnikatelé rozprodali právo k výběru cla mezi drobné nájemce. Jejich celnice se nacházely na mostech, na křižovatkách cest, v městských branách, na náměstích. Tam vysedávali a kasírovali. Velmi funkční a výnosný systém. Svého druhu tiskárna na peníze, neboť kdekdo se čas od času vydal na cestu a po dobře vystavěných římských silnicích se pohybovalo mnoho různého zboží. Celníkům a clu se dalo jen těžko vyhnout.

Zbožní židé celníky nenáviděli. Na jednu stranu zcela přirozeně, neboť ni-kdo neplatí rád. Navíc ještě podle naprosto svévolných tarifů, často tuze předražených. Neboť celník chce a musí vydělat. Ovšem tohle příkoří by snad šlo ještě jakžtakž unést. Svatý hněv ve spravedlivcích vyvolávalo na druhé straně něco jiného. Celníci otevřeně kolaborovali s Římany, s nevěřícími, s pohany, tedy s nepřáteli Hospodina i Izraele. Podle Božího zákona proto byli nečistí – nikoliv nedopatřením či nepřízní okolností, nýbrž z vlastního rozhodnutí a z chladné vypočítavosti. Sami se vyautovali. Tím se celníci připravili o jakoukoliv shovívavost.

Jednoho takového vidí Ježíš. Formulace použitá evangelistou Matoušem není nahodilá, nýbrž vědomě zvolená: Ježíš viděl člověka. (9) Nevidí jej náhodou, jako když se nám při chůzi po městě lidé a věci nevyhnutelně zobrazují na sítnici oka. Ježíš vidí hlouběji. On vidí cosi v onom člověku. Nevidí v něm nenáviděného peněžníka, nevidí v něm kolaboranta s pohany, muže vyvrženého z Božího lidu. On v něm na první pohled vidí člověka. Člověka s vlastním příběhem. Člověka z masa a kostí. Se starostmi a radostmi. Člověka, který má jméno. Ježíš viděl člověka jménem Matouš. Člověk nezaměnitelný, jedinečný, osobitý. I jej Bůh zavolal jménem (Iz 43,1)

            Pronikavě hledí Kristus tomuto člověku do srdce. On si přeci nemůže vybrat svět, v němž musí žít. Copak je výdělek a obživa zločinem? Zajisté, on sám se zaprodal onomu ve zbožných očích špatnému a nenáviděnému systému. Alespoň má zajištěno živobytí – on a jeho rodina. A to za cenu izolace a zavržení od těch spravedlivých, kteří si před ním odplivnou.

Ježíš jej vidí. A nejen to: vidí jej a oslovuje ho. Oční kontakt místo odvrácení zraku. Navázání kontaktu místo odmítnutí. Oslovení místo odplivnutí. Ježíš prolamuje zavedené pořádky, v nichž hříšník a spravedlivý mají každý své místo. Celek má zůstat stabilní, každý se podle toho chová. Hříšník nemá šanci vyhrabat se z bahna. Spravedlivý nemá šanci vyjít ze svého obbetonovaného světonázoru. Avšak Ježíš jde za hříšníkem. Vnímá chudobu duše, ukrytou za bohatstvím rukou.

Kdo zde spatřuje pouze jakousi příhodu podle hesla: „chovejte se k sobě pěkně“, a dál nic neřeší, ten se mýlí. Toto Ježíšovo pohlednutí, tento ohled na cel-níka, tento nový pohled, v němž se celník u Boha nachází, nezůstává bez následků. „Následuj mne,“ říká Ježíš. „Pojď za mnou.“ Neříká mu: „Polepši se!“. Neříká: „Vyznej svoje hříchy.“ Ani „Jsi špatný člověk.“ či „Měl bys se sebou něco dělat.“ Nic takového. Jenom strohé „Pojď za mnou.“ Zrovna takový případ!
            „Pojď za mnou.“ Drobná slova s velkými následky. Ty máš patřit ke mně, říká Ježíš. Bůh tě chce takého, jaký teď jsi: Což neznamená, že se nezměníš. Ovšem dopředu nemusíš dělat žádné přijímací zkoušky. Nemusíš napřed vlastními silami odložit svoje hříchy. Nemusíš předem splnit nějaké podmínky. Pojď takový, jaký jsi. Pamatuj, člověče: neexistuje taková minulost, která by byla tak provinilá, tak scestná, tak odporná, že by ji Kristus nemohl obrátit k lepšímu. Přetvořit nově a překvapivě.

My známe evangelium, takže nás už nezarazí, když se o celníkovi stručně napíše: On vstal a šel za ním. (9) Žádná prodleva, žáden čas na rozmyšlenou, žádné zvažování. On vstal a šel za ním. Bylo-li jaké rozmýšlení, ponechává je evangelista Matouš stranou. (Shoda jmen u hrdiny a vypravěče zřejmě není náhodná.) Matouš nám líčí modelový případ: Když se setkáš s Ježíšem, pak příliš dlouho neotálej!

Vyprávění se pak odvíjí ráz naráz. Celkový vývoj lze shrnout třemi prostými slovy: Vstát – následovat – slavit. Matouš poslechne Ježíšovu výzvu a vstane. Celnici nechá celnicí. U závory nechá svůj starý život. Vstát. Vypraví se na cestu s Ježíšem. Vstát. Následovat.

Jak vypadá ono následování? Očividně to není poustevnictví kdesi v ústraní. Ani mnišský životu v klausuře. Stáhnout se ze špatného světa pryč? Rozhodně ne! Mít biblické verše na rtech od rána do večera? To taky ne! Aby nedošlo k mýlce: nic proti tomu, když se někdo svobodně rozhodne pro klášter či dokonce pro poustevnu. I čtení a citování Bible bývá velmi hojivé a mělo by dokonce patřit k základní křesťanské výbavě. Avšak v dnešním příběhu je vytýčena jiná cesta. Cesta do společenství s Ježíšem a s lidmi, kteří s ním putují. Vstát. Následovat.

A co je nejpěknější – tahle cesta není žáden vyčerpávající maraton, dálkový pochod či pouť slzavým údolím. Cesta vede rovnou na oslavu. Vstát. Následovat. Slavit. Pěkná společnost se tam sešla. K Ježíšovi a jeho učedníkům proudila vskutku nesvatá čeládka. Samí celníci a hříšníci. Po kraji se rozneslo, že u Ježíše je k mání to, čeho se jinde nedostává: láska přímo Boží, lidská důstojnost, milosrdenství Ježíšovo. To už je pořádný důvod k oslavě. Vstát, následovat, slavit.

V očích spravedlivých přihlížečů cesta pochybná. Copak je to za člověka, který káže proti hříchu, a přitom se s hříšníky kamarádí? Když se Ježíš druží s hříšníky, nenakazí se virem jejich nečistoty? Nestává se pozvol-na i on sám opovrženíhodným hříšníkem? Na kterou stranu hranice Ježíš vlastně patří? Svět lidí bezúhonných a spravedlivých se povážlivě kymácí.

Komu je slavnost víry trnem v oku, měli by si ho nechat vytáhnout. Ježíš reaguje na výtky mudrlantů nenuceně. Neomlouvá se, nic zdlouhavě nevysvětluje, nevypočítává žádné nábožensko-pedagogické důvody pro své jednání. On prostě jen slaví s těmi, kdo k němu přicházejí s otevřeným srdcem. Kteří vstávají, kteří následují a kteří smějí i slavit.

Avšak svým kritikům, těm spravedlivým a silným, kteří beztak žádné-ho lékaře nepotřebují, neboť jsou tolik, tolik zdraví, svým kritikům Ježíš píše na rozcestník krátké ponaučení. Jděte a učte se, co to je milosrdenství. (11) S vašimi strnulými pravidly, s vašimi právnickými požadavky, s vašimi oběťmi dokážu máloco počít. Milosrdenství chci u vás spatřit. To vám totiž chybí ve vašem systému dobrých a špatných. V systému, kde jen vy sami jste těmi dobrými. Jste tak sebejistí, tak samospravedliví. Vaše hlava zná všechna pravidla a všechny tradice. Vaše hlava zná všechny paragrafy svatého zákona, kam se mají zařadit celníci a hříšníci. Vaše hlava to obsáhne, ale co vaše srdce?

Sestry a bratři, kde je naše místo v tomhle příběhu? Mezi dobrými a spravedlivými? Mezi samospravedlivými, kteří se dívají svrchu na lidi odlišné, na jinověrce, na cizince, na jinak politicky či kulturně smýšlející? Nezapomínejme, že Ježíš těm tolik dobrým a spravedlivým pověděl zarážející větu: Kvůli vám jsem nepřišel. Vy mne nepotřebujete. Nebo je naše místo mezi těmi druhými, kteří vědí, že mají mnoho chyb. Že jsme hříšníci, odkázaní na odpuštění jako celník v chrámu. Provinilcům Ježíš říká: „Pojď za mnou!“ A pak je už jen jedno zapotřebí: vstát, následovat, slavit. Amen.

Izajáš 43,1-8   209; S 355; 525; Kdysi k rybářům; 555

Kázání v neděli 17. února 2019, hojná inspirace pochází z kázání, které nepsal bratr Hans Uwe Hüllweg z Německa.