Snad na každé evangelické faře v naší zemi se najde tato či podobná mapa. Pochází z někdejší Německé demokratické republiky a dorazily k nám v rámci mezinárodních mezicírkevních vztahů, které uvnitř socialistického bloku komunistický režim přeci jenom jakžtakž toleroval.  Menší mapy zachycují biblické země v době starozákonní i v době Ježíšově. Na největší mapě je znázorněno Středozemní moře s okolními oblastmi. Ty jsou protknuty čárami, vyznačujícími cesty apoštola Pavla. Pavel podnikl tři misijní cesty – napřed po (Malé) Asii v dnešním Turecku, později se vypravil do Evropy do dnešního Řecka a nakonec se odvážil až do Říma, kde jeho stopa končí. Průběh Pavlových cest nám líčí evangelista Lukáš ve své druhé knize, nadepsané „Skutky apoštolů“, z níž jsem vám před chvílí četl.

Není zrovna snadné se v Pavlových cestách vyznat. Ty propletené čáry však předkládají výstižný obraz mladé církve. Křesťanství se zrodilo z putování. Od města k městu, od vesnice k vesnici se nesla zpráva o Kristu Ježíši. Vlastně jsem to pověděl špatně. Řekl jsem „nesla se zpráva“. Ona se ovšem nenesla sama. Byla nesena. Lidé ji nesli. Muži a ženy, kteří přijali víru, o své víře hovořili, svědčili dál. Tak to prosně Pán Bůh zařídil, aby se o víře mluvilo. Víra je ze slyšení, poznamenává apoštol Pavel v jednom dopise. A naši židovští předchůdci začínají své vyznání víry slovy: „Slyš, Izraeli.“

Na druhé straně existují náboženství, kde hlavní roli hraje jakési vnitřní osvícení. Člověk sedí, rozjímá, hloubá, pátrá sám v sobě, až se nakonec dobere k určitému závěru. Vytvoří si vlastní pojetí světa, sebe, lidstva, božstva. Ostatně mnoho našich současníků v Evropě a v České republice obzvlášť je na tom podobně. Nehlásí se k žádné tradiční víře. Nepronikli do hloubky a šířky dosvědčených a osvědčených výpovědí víry, nýbrž vycházejí převážně z vlastního duchovního sběratelství a někdy až kutilství. Neslyšeli pořádné vyprávění o víře, proto si musí víru tvořit sami. Co dokáže člověk sám a co dokáže s pomocí druhých, posuďte sami.

Ty čáry na mapě jsou důležité. Církev se zrodila z pohybu. Nebyl to však pohyb turistický v lačné honbě za zážitky. Nebyl to ani pohyb obchodní založený na touze po zisku. Pohyb zde znázorněný je pohybem slova. Jsou to cesty apoštolovy. Cesty svědectví o živém Bohu a vzkříšeném Kristu. Tuhle zprávu potřebuje svět slyšet. S touhle zprávou vyrážejí poslové do světa. Nejsme sami. Bůh je na naší straně, podporuje nás svou moudrostí, svým Duchem, poslal k nám svého Syna, aby nás vtáhl do života Božích dětí. Království Boží se před námi otevírá a pro všechny je v něm dost místa. Apoštolové nesou pozvání k důvěře, k radosti a k odpuštění. Boží pozvání platí všem, a proto se o něm má mluvit na všech místech. Víra je ze slyšení. Pozvání si prostě nemůžete vymyslet, to musíte od někoho dostat, uslyšet je, přijmout. Proto ta spleť čar. A to máme zachyceného jen apoštola Pavla. Kdyby někdo znal a zakreslil cesty ostatních apoštolů, byla by vzniklá síť spletitá až k nepřehlednosti.

Církev se zrodila z pohybu. Vždyť i samotný Pán Ježíš byl člověkem na cestě. Neseděl ve své tesařské dílně v Nazaretě a nevybízel ostatní, aby sami od sebe došli k prozření a našli v sobě víru. Kristus opustil domov a vypravil se na dlouhé putování křížem krážem celou rodnou zemí. Občas dokonce zavítal i do přilehlé ciziny. Vandrovný kazatel, potulný kazatel, tak nejlépe by šlo popsat jeho činnost. Království Boží zvěstoval na rozmanitých místech. A k putování Ježíš už za svého života vybídnul i učedníky. Vyslal je do světa, aby nesli eva-ngelium. Na cestu měli být vybaveni jen tím nejnutnějším, důležité však bylo, aby nešli sami. Měli vyhlašovat pokoj – pokoj mezi lidmi, pokoj s Bohem. Místo hádek a nenávisti šířit smíření. Kde o smíření zájem není, nemá být ztrácen čas a je záhodno přesunout se jinam. Učedníci vyšli a cestou zjistili, že někde jim lidé se zájmem naslouchají. Tam se začlo tvořit společenství sounáležitosti.

Církev se zrodila z pohybu. Pohyb k lidem. Rovněž po velikonocích vzkříšený Kristus učedníkům nařizuje, aby vyšli s dobrou zprávou ke všem lidem. Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky. (Mt 28) A to už jsme opět u oněch čar na mapě. Apoštolské cesty. Od města k městu šel apoštol Pavel a všude vykládal o strašlivé smrti Božího člověka Ježíše i o životodár-ném zmrtvýchvstání lidského Boha. Pavla nemůžeme za jejího misijní činnost dost vynachválit. Z hloučků jeho posluchačů se stávali Ježíšovi vyznavači, kteří začali vytvářet první křesťanská společenství. Svět obepředla síť míst, kde se mluvilo o lásce jako o základu života. Místa, kde se proti zlobě staví odpuštění a proti zoufalství naděje. A my jsme součástí této sítě. Patříme k sobě i na dálku a to i přesto, že se neznáme. Krásně to vyjádřila stará bratrská píseň: Ač se tváří nevídají, vzdáleni si zůstávají, přec se duchem v jedno pojí, neboť v jedné službě stojí. (EZ 399,9)

Církev se zrodila z pohybu. Vy většinou už zřejmě tušíte, proč zrovna dnes hovořím na toto téma. Dnes po bohoslužbách vyrážíme s mou rodinou na cestu do Skotska, kde má žena bude jeden rok pracovat jako farářka. Opět jedna nová čára do zahuštěné mapy kazatelských cest. Myslel jsem v posled-ních dnech hodně na apoštola Pavla. Je pěkné na jednom místě kázat Boží království. Je rovněž pěkné kázat Boží království na novém místě. Církev se rodila a rodí z pohybu. Ovšem ten pohyb znamená, že jedno místo se opustí a vstoupí se na místo nové. Jenže opustit místo znamená i opustit lidi, kteří v něm bydlí. Jak asi bylo apoštolu Pavlovi, když odcházel z jednoho svého působiště do druhého? Opouštěl sbory, které často osobně on sám zakládal. Znal lidi v něm, mnohé vlastnoručně pokřtil, nesčetněkrát se s nimi modlil, stoloval s nimi, kázal jim. Patřili k sobě. Tvořili jedno společenství, jednu rodinu víry. Není lehké, když kdokoli rodinu opouští. Vrátí se, nevrátí? Shledáme se či neshledáme?

 Nemohu se měřit s apoštolem Pavlem, poličský sbor jsem nezaložil, k víře vás přivedli jiní. Ale po jistou dobu jsme se navzájem doprovázeli. Při-znávám, že se mi neodchází lehce. Na jedné straně vím, že je potřebné, aby evangelium bylo kázáno i na jiných místech. Vím, že se církev rodí z pohybu. Avšak na druhé straně, je mi těžko. Téměř pět měsíců se neuvidíme. Co

všechno se za tu dobu může stát? Co všechno se stane? Shledáme se či neshledáme? A zde si opět vypůjčím slova apoštolova: Bude-li Bůh chtít, vrátím se k vám. (Sk 18, 21) Takto se Pavel loučí s lidmi ve sboru v Efezu. Jistě podobná slova říkal i na jiných místech před odchodem na další cestu. A když se podíváte na ty čáry, je vám jasné, že těch loučení muselo být tuze hodně. A je jisté, že ne ke všem se Pavel vrátil. Ale všechny nosil dál ve svém srdci. Když pročítáme Pavlovy dopisy, narazíme v jejich závěru pravidelně na soupis, kdo koho pozdravuje. Ač se tváří nevídají, vzdáleni si zůstávají, přec se duchem v jedno pojí.

Sestry a bratři, je to i mé vyznání. Bude-li Bůh chtít, vrátím se k vám. Za to se budu modlit, abychom se zde po čase opět setkali. Co všechno se za tu dobu stane? Bude nám dopřáno, abychom se zde spojili k chvalozpěvu, ke čtení Bible, ke společnému stolování? To nevím. Nikdo z lidí to v tuto chvíli neví. Proto ta podmiňovací věta – Bude-li Bůh chtít, dojde k návratu. Jak se přesně budou odvíjet naše nejbližší cesty, lze jen v hrubých obrysech odha-dovat. Ovšem jednu věc apoštol Pavel vůbec nespojuje s žádnou podmínkou a to chci v dnes zdůraznit. Neříká: „Bude-li Bůh chtít, setkáme se.“ Apoštol o budoucím setkání vůbec nepochybuje. Neptá se, zda Bůh, zda Bůh nám dopřeje shledání. Není jisté, zda se opět všichni setkáme na tomto místě. Je jisté, že se spolu setkáme v Božím království. Za chvíli budeme zpívat: zvítězil, i když umírá, a jde vstříc setkání. Proto mluvíme o víře v Krista, který přetrhal pouta smrti a vystrojil nám hostinu ve svém království. Tam bude pít spolu s námi z plodu révy, jak předpověděl. Tam u jeho stolu jsou připravena dobrá místa pro každého z nás.  Proto spolu s apoštolem říkám. Bude-li Bůh chtít, vrátím se k vám. A ve víře dodávám: Bůh zcela jistě chce, abychom se setkali. Když ne zde, tak u něj.  A tam se setkáme. Neloučíme se dnes napořád. Amen.

Marek 6,6-13     119,17-19; 219; 178; 699; Jsi naděje v zlých dnech         Ž 84,6-8